Proč je Jane Austenová in také v 21. století? Autorka Pýchy a předsudku se stala hrdinkou obrazovky

Nedávno jsem byla na jedné oslavě narozenin svědkyní debaty (nikoliv poprvé) na téma povinná četba na střední škole. Otázka zněla, proč by dnes někdo četl Babičku Boženy Němcové a jestli se to vůbec kdy někomu líbilo? Do těchto debat se jako vystudovaná bohemistka obvykle raději nepouštím, ale přece jen jsem si neodpustila poznámku, že já ji četla mnohokrát a že mě v jistém období velice bavila. To bohužel nic nemění na faktu, že už jen při vyslovení jména autorky se většina české populace osype. A toto jejich školní trauma stačí k tomu, aby bojkotovali vše s autorkou spojené, tedy například i vynikající seriál Božena. A to už ani nezmiňuji další autorky či autory, třeba Karolinu Světlou, Jana Nerudu nebo Karla Hynka Máchu. Devatenácté století je prostě hrozně daleko a pro většinu lidí je to jedna obrovská nuda.

Vliv, kam oko dohlédne

Nic takového neplatí pro Británii a její tvůrce 19. století! Samozřejmě srovnáváme nesrovnatelné, anglický jazyk, kultura a společnost byly v té době úplně jinde než v obrozenecky se probouzejících českých zemích. Ale i tak je pro nás těžko pochopitelná tamní popularita některých spisovatelů té doby, například Charlese Dickense, sester Brontëových, a především Jane Austenové (1775–1817).

Posledně jmenovaná se čte ve velkém, její díla vycházejí v dalších a dalších reedicích. Po celém světě vznikají austenovské společnosti a čtenářské kluby, její dům a muzeum navštíví ročně nějakých čtyřicet tisíc návštěvníků, po tisících se prodávají suvenýry s jejími citáty. Už za první světové války si její romány četli vojáci v zákopech. Když nakladatelství Penguin za druhé světové války přišlo s programem Forces Book Club, revoluční myšlenkou vydávat knihy ve zmenšené verzi tak, aby se vešly vojákům do kapsy, mezi prvními výtisky této edice byla díla Austenové – Pýcha a předsudek a Panství Northanger.

Bez ní by také nevznikly seriálové hity jako Bridgertonovi, stejně jako desítky filmových adaptací jejích děl s největšími hvězdami, které se právě na jejích postavách takzvaně udělaly (Emma Thompson, Alan Rickman, Hugh Grant či Colin Firth). Jak ostatně přiznává autorka knižního a filmového megahitu o Bridget Jonesové Helen Fieldingová, bez Austenové by Bridget Jonesová nevznikla (natož miláček žen Darcy). Všechno, co kdy Fieldingová věděla o psaní, se naučila právě od Austenové. Autorka Pýchy a předsudku je prostě IN a její popularita ve 21. století neslábne, což potvrzuje i to, že na nové desetilibrovce z roku 2017 je portrét této umělkyně, který nahradil vědeckého velikána Charlese Darwina. Austenová se tak stala teprve druhou ženou po královně Alžbětě II., jíž se tohoto privilegia dostalo.

Ta žena nerozumí (velkým) mužům!

Cesta ke slávě to ovšem nebyla jednoduchá. Spisovatelky by se v té době daly spočítat na prstech jedné ruky a většina z nich publikovala (s výjimkou Mary Edgeworthové) až po Austenové: například Mary Shelleyová či sestry Brontëovy. Austenová pocházela z rodiny reverenda a měla sedm sourozenců – samé bratry, s výjimkou sestry Cassandry. Její budoucností měl být dobrý sňatek a vzdělávat se měla pouze do takové míry, aby splnila očekávání, jež se na mladé ženy a budoucí dobré manželky na počátku 19. století v Anglii kladla. Nic víc, nic míň.

Jenže malá Jane měla obrovské štěstí. Její otec ji v jejím literárním talentu podporoval a poskytl jí neomezený přístup do své rozsáhlé knihovny, kde na policích našla mimo jiné i pro dívky nepříliš vhodná díla Sterna, Richardsona či Fieldinga. Výsledkem bylo šest velkých románů během šesti let. Sama Austenová stihla vydat jen první čtyři (navíc anonymně s poznámkou „Napsáno dámou“), mnohokrát upravovaná a přepisovaná díla Rozum a cit (1811), Pýcha a předsudek (1813), Mansfieldské panství (1814) a Emma (1815). Romány Northangerské opatství a Anna Eliotová (angl. Persuasion) vydali po spisovatelčině brzké smrti její sourozenci Henry a Cassandra. Její bratr při té příležitosti sepsal sestřinu biografii, kde ji oficiálně uvedl jako autorku oněch  šesti knih.

Přijetí děl Jane Austenové nebylo jednoznačné. Třebaže se jí dostalo pochvalných reakcí, například od budoucího krále Jiřího IV. či sira Waltera Scotta, a autorčiny romány se obstojně prodávaly, k bestsellerům měly daleko. Její současníci považovali společenské romány ve srovnání s epickými historickými ságami, jež byly v té době populární (právě třeba díla Waltera Scotta) za lehkou četbu. Slavný Mark Twain se netajil averzí vůči jejím knihám. Většina kritiků ji považovala za omezenou spisovatelku, která v době velkých mužů a významných událostí popisuje malá městečka a malicherné starosti, neví nic o poslání mužů ani o jejich smýšlení a omezuje ženské myšlení a chování toliko na manželské intriky a společenské zdvořilosti. Ostatně asi nejslavnější citát z Pýchy a předsudku „Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky“ (v překladu Evy Kondrysové), by jim dával za pravdu.

Anglie posedlá penězi

Je tomu však skutečně tak? Byla snad Austenová opravdu jen autorkou eskapistických románů, jejichž primárním cílem bylo odvést čtenáře, a hlavně čtenářky od každodenních starostí a reality? Je skutečně jen jakousi předchůdkyní novodobých ikon tohoto žánru, například Daniely Steelové, Julie Caplinové a stovek dalších? Odpověď zní jednoznačně: Ne! Na rozdíl od plytkých romantických příběhů její romány stojí na rafinovanosti, smyslu pro humor, nadsázce, na bystrém úsudku a upřímnosti, pečlivě konstruovaných dějových zkratkách a psychologicky propracovaných, nikoliv černobílých postavách.

Ač se to po dvou stech letech zdá těžko uvěřitelné, její romány byly ve své době v mnohém revoluční. Svět se měnil, ženy si svobodně vybíraly, co si obléknou, a podobně chtěly přistupovat i k volbě partnera. A stejně tak se měnily i ženské postavy. Ačkoliv ženy v té době neměly téměř žádná práva (až do roku 1870 nesměly kontrolovat svůj majetek a na volební právo si musely počkat až do roku 1918), hrdinky Jane Austenové nebyly pasivní trpitelky, nýbrž energické a inteligentní ženy, jež se uměly postavit nepřízni osudu. Takové jsou i Elinor a Marianne, hrdinky její prvotiny Rozum a cit, v níž každá ze sester představuje svým založením jednu ze ctností z názvu románu. Po smrti jejich otce připadne veškerý majetek vzdálenému mužskému příbuznému a ony pak společnými silami bojují nejen s radikální změnou společenského postavení rodiny, ale především s poněkud bezskrupulózními nápadníky.

Z hrané série Slečna Jane Austenová, kterou uvádí ČT art, foto: archiv ČT

V Pýše a předsudku, asi nejpopulárnějším z děl této autorky, stojí v popředí ústřední milostná dvojice knihy, Elizabeth a Darcy. Oba jsou tvrdohlaví a poněkud dogmatičtí ve svých názorech. Musí překonat mnoho zvratů, nedorozumění a omylů, aby snížili svá očekávání a naučili se ocenit skutečnou hodnotu toho druhého. Do tohoto románu Austenová navíc vnesla i situační komiku a značnou ironii. Kromě toho román také zabydlela plejádou mistrovsky vykreslených postav a postaviček.

Mohlo by se zdát, že se všechna díla Austenové točí kolem dívek z relativně dobře situovaných rodin nižší venkovské šlechty, jejich milostných trápení a hledání štěstí. Spisovatelka však do nich vkládala mnohem víc. Slavný anglo-americký básník W. H. Auden ve svém Dopise Lordu Byronovi poněkud neuctivě poznamenal, že Anglie musela čekat na středostavovskou starou pannu, aby si konečně někdo všiml toho, nakolik je anglická společnost posedlá penězi. Austenová upozorňovala právě na tyto nešvary, honění se za věnem, rentami, sňatky pro peníze i na nerovné postavení jednotlivých členů rodiny. Ve svých následujících dílech se pustila i do dalších palčivých problémů tamější společnosti: v Mansfieldském panství se například zaměřila na zkaženost londýnské společnosti a také pokrytectví spojené s otroctvím.

Inovátorka románové formy

Austenová však není jen vtipnou, ironickou tvůrkyní románů o námluvách a majetku. Jak se shoduje většina literárních historiků, byla to právě ona, kdo s vyprávěním naložil do té doby nevídaným způsobem. Podle nich existuje jen málo knih, které tak nenápadně přepínají mezi nestranným vypravěčem a subjektivním pohledem postavy, aniž by bylo jasné, kdo právě vypráví. Díky tomuto přístupu mohla Austenová počátkem devatenáctého století přetvořit román předešlého století do podoby, která stála a padala s osobní zkušeností. Stavěla na Defoeovi, jenž do literatury přivedl skutečné postavy, i Fieldingovi, který si pohrával s vedlejšími zápletkami a mnohovrstevnatými příběhy. Ale až Jane Austenová přinesla skutečně realistický román o lidech, kteří překonávají vnitřní problémy a nejen výzvy, jež před ně staví okolní svět. Bez Austenové by nebyli George Eliot, Henry James, Virginie Woolfová, F. S. Fitzgerald či James Joyce. Věřme tomu nebo ne, ale za zrodem moderního románu stála právě průkopnice a inovátorka Jane Austenová.

I to je jeden z důvodů, proč je stále tak populární, a hlavně aktuální. Nezůstala u popisu světa, který již neexistuje: v podobě temných zákoutí londýnských uliček nebo zkostnatělých viktoriánských salónů. U ní jde v první řadě o lidi, o jejich chování a morální postoje. Ve světě hnaném honbou za bohatstvím ji zajímala především jedna otázka: Jak žít, jak být dobrým člověkem a vést spokojený život? V takovém světě žijeme také a v lepším případě si takovou otázku klademe i my.

Autorka je anglistka, publicistka a pedagožka.