Zavraždili jí sestru a spisovatelka v knize pátrá, proč nebyl dopaden vrah

Za vlnou autofikce doputovala, zdá se, na tuzemský knižní trh i vlnka knih, které rovněž stavějí na zkušenostech svých tvůrců či tvůrkyň, avšak zacházejí s nimi poněkud jinak. Jsou to díla spadající spíše do oblasti non-fikce a fragmentární formou zkoumající jistý fenomén, jenž notně poznamenal život pisatele či pisatelky. Takový byl česky vloni vydaný titul Smutný tygr, jehož autorka Neige Sinno reflektovala sexuální zneužívání, jemuž byla vystavena v dětství, takovým titulem jsou i letošní Argonauti Maggie Nelson, v nichž spisovatelka vypráví o životě s osobou procházející tranzicí a o zakládání rodiny. A takové rovněž je Lilianino nekonečné léto od mexické spisovatelky Cristiny Rivery Garzy (* 1964), kterou do české podoby vynikajícím způsobem přeložila Martina Kutková.

Potřeba něčeho se dobrat

Cristina Rivera Garza se v Lilianině nekonečném létu vrací do rodného Mexika, aby pátrala po okolnostech smrti své sestry, kterou v roce 1990 zavraždil její ex-přítel, a také po tom, proč selhalo vyšetřování. Policie totiž sestřina vraha nikdy nedopadla a Cristina Rivera Garza píše nejen o smrti své mladší sestry, titulní Liliany, nýbrž také o četných vraždách žen v Mexiku, takzvaných femicidách.

Vyprávění autorka zvolila značně fragmentární. Vedle samotného pátrání, zatíženého mnoha byrokratickými obstrukcemi, používá všelijaké zápisky či korespondenci své zemřelé sestry. V knize o více než třech stovkách stran nechává promlouvat rovněž sestřiny staré známé či vlastní rodiče. Ti v době, kdy byla jejich dcera zavražděna, cestovali po Evropě a v jedné ze závěrečných částí tohoto „dokurománu“, jak je označen na obálce českého vydání, si předávají slovo a společně vytvářejí vůbec nejpůsobivější, ale i nejmrazivější záznamy: „Ne, nedokážu ti říct, co jsem cítil, když jsme se vrátili z dovolené a zjistili, že jsme ji ztratili. Že je pochovaná. Nedokážu to říct ani sám sobě. Na tohle se mě neptej.“

Mexická spisovatelka Cristina Rivera Garza na snímku z roku 2022. Zdroj: Wikimedia – Juan Rodrigo Llaguno, CC BY-SA 4.0

S postupujícími stranami vyprávění nabírá na obrátkách, jednotlivé motivy a výpovědi se navzájem podpírají, člověk získává stále plastičtější obraz toho, co se v době kolem Lilianiny smrti stalo. Přesto může zvolená forma představovat i drobnou čtenářskou překážku – jako kdyby nás (především zpočátku) autorka zahltila množstvím rovin. Představuje svoji sestru, vlastní putování po Mexiku, širší společenský a rovněž politický kontext. Pocit zahlcení se nicméně rozptýlí, jak se vyprávění stále více koncentruje na Lilianu samotnou.

Lilianino nekonečné léto, za něž autorka obdržela v roce 2024 Pulitzerovu cenu, totiž spíše než nějaký literární true crime představuje mimořádně živý pokus, jak psát o člověku, který již tři dekády nežije. Pokus, jehož úspěšnost se měří spíš naléhavostí než úplností rekonstrukce, protože ta po těch letech není již reálně možná. Většina z lidí, jichž se Cristina Rivera Garza dotazovala, vykresluje Lilianu v zářivých barvách. Vyvstává před námi oslňující dívka, která si inteligencí, humorem a bezprostředností získala všechny kolem sebe. Je to nejspíš poněkud idealizovaný obraz, avšak jasný doklad, že na blízkého člověka máme tendenci vzpomínat v dobrém. A dotazovaným se rovněž nelze divit: z odstupu několika desetiletí jejich případné špatné vzpomínky patrně vybledly a zůstaly jen ty dobré.

Rozechvívající otázka

Zmíněná Američanka Maggie Nelson napsala vedle Argonautůčesky dosud nepřeloženou knihu The Red Parts. Autobiography of a Trial. V ní se vrací k vraždě své tety a popisuje soudní proces, který probíhal zhruba pětatřicet let poté. Jenomže zatímco Nelson svou tetu neznala, Cristina Rivera Garza vedle Liliany vyrůstala a byla jedním z jejích nejbližších lidí.

Spíš na pozadí vyprávění píše mexická spisovatelka i o sobě, o tom, co vražda její sestry udělala s ní samou a jak se propsala do jejího jazyka: „Spoustu let jsem nevěděla, co odpovědět na otázku, kolik máš sourozenců? Jen ta možnost, že tohle uslyším, a už jsem se chvěla. A odpověď, když už jsem se rozhoupala, nebyla nic víc než galimatyáš v crescendu: mívala jsem sestru, ale už ji nemám; už ji nemám, ale vždycky ji mít budu; měla jsem sestru; měla bych sestru.“ Podobně napjatě sledujeme, jak se mění zápisky samotné Liliany v souvislosti s tím, v jaké konstelaci je zrovna vůči svému budoucímu vrahovi – zda jej miluje, zda se jej bojí, zda na něj přestává myslet…

Lilianino nekonečné léto je strhujícím pokusem přiblížit po dlouhých letech nejbližšího člověka, najít způsob, jak o něm vyprávět, a ukazuje, že autobiografická východiska se v současné literatuře rozhodně nevyčerpala.

Obálku českého vydání navrhla a grafickou úpravu knihy připravila Nikola Janíčková. Repro: Paseka