Chodí kasuár okolo, nedívej se na něho. Debutový román ukazuje, jak se může zvrhnout party

Před deseti lety se na plátnech objevil film stojící na jednoduché zápletce: Sejde se parta přátel a všichni mají dát ostatním nahlédnout do vlastního soukromí. Budou si navzájem číst zprávy a každý hovor nechají na hlasitý odposlech. Zdánlivě nevinný nápad se zvrhne a večer končí jinak, než by si všichni přáli. Snímek Naprostí cizinci italského režiséra Paola Genovese se dočkal desítek remakeů v mnoha jazykových mutacích – svoji verzi má Vietnam, Island, ale i Česká republika. Nyní k nám z Itálie doputovalo jiné dílo stojící na podobné – byť o dost děsivější – premise.

V originále loni publikovaný debutový román Večírek s kasuárem Leonarda San Pietra (* 1997) představuje několik dvacátníků, kteří se potkávají na večírku. Zábava je v plném proudu, lidi se baví a ti, co se nebaví, tak to aspoň předstírají. Pak si však několik účastníků přečte vzkaz: Pokud se do jedné hodiny ranní někdo nedotkne životu nebezpečného kasuára ve vedlejší zahradě, zemře jejich kamarád Ezio, jenž se na večírek nedostavil. V tu chvíli získá party úplně jiný ráz, tak jako získala jiný ráz sešlost v Naprostých cizincích poté, co se rozezvonily telefony.

Ještě předtím se seznámíme s několika postavami, které v záhadné situaci sehrávají prim. Ukazuje se, že většina z nich míří na narozeninovou oslavu Isy M s obavami, splíny či s ironickým odstupem, který jim umožňuje splynout s davem, ačkoli se necítí být jeho součástí. A jak se situace dramatizuje a vyhrocuje, pečlivě budované masky se sloupávají a mladí lidé najednou stojí čelem svým strachům, obavám a úzkostem. Z toho důvodu lze o Večírku s kasuárem mluvit jako o generačním románu – či možná lépe řečeno románu o jedné generaci. Leonardo San Pietro ukazuje, že lidé na večírku se cítí osaměle, odstrčeně, ale dělají všechno proto, aby se o tom okolí nedozvědělo, protože by si tak nezachovali tvář. Autor vrhá na scénu v rychlém sledu množství postav, přičemž každé jako by z výčtu generačních nejistot přiřkl něco.

San Pietro své postavy skicuje rychlými a ostrými tahy, ne však na úkor hodnověrnosti. Pomáhá si střídáním jazykových rejstříků. Každá z kapitol je pojmenovaná podle postavy, která v ní hraje prim, přičemž některé kapitoly se táhnou v dlouhých odstavcích, jiné ubíhají v rychlých dialozích. Člověk se v postavách po nějaké době dost pravděpodobně začne špatně orientovat. Navzdory autorově jazykové obratnosti – zprostředkované překladem Heleny Letgerporer – brzy nevíme, zda Pab je ten od rány a Luc ten úzkostlivý, nebo naopak. Postavy tedy splývají a do popředí vystupuje zápletka. Ta má sloužit spíše jako roznětka aktivující rozklížení charakterů – thrillerový námět zde nevede k thrillerovému finále, v němž by došlo ke konfrontaci s vyděračem. Mnohem víc jde o psychologickou studii mladých návštěvníků party.

Obálka českého vydání Večírku s kasuárem, repro: Argo

Jenomže na takovou studii jsou postavy právě jen naskicované, a román tím naráží na své limity. Ano, úsporná charakterizace může být tvůrčím záměrem odrážejícím jistou povrchnost zachycených vztahů a při čtení nepochybujeme, že se pod onou povrchností skrývá hloubka, že postavy chtějí žít a cítit se jinak – jenže k tomuto rozměru jejich osobností nemáme šanci proniknout a finále příběhu vinou toho není úplně naléhavé. Večírek s kasuárem je solidní próza, která sází na psychologizaci a díky thrillerově rozehrané zápletce je v zásadě chytlavá a čtivá. Nelze se však ubránit dojmu, že jí schází soustředěnost a její koncept je pouze naskicovaný – obdobně jako její figury.