Čím budete odměněni, když se proderete Napalmem v srdci, tedy knihou-výzvou

Před několika roky založené, ale rychle se etablující plzeňské nakladatelství Euskaldun letos přidalo do své ediční řady Catalanae, která představuje současnou katalánsky psanou literaturu, román Pola Guasche (* 1997) Napalm v srdci. Kniha v originále publikovaná roku 2021 v prestižním barcelonském nakladatelství Anagrama se stala prozaickou prvotinou autora, jenž vstoupil na scénu jako básník, a do češtiny ji přeložil Vít Groesl, jeden ze zakladatelů výše zmíněného nakladatelství orientovaného na překlady z menších evropských jazyků. A jak sám podotýká v doslovu, namísto čtivého příběhu s plynule navazujícím dějem nás čeká text plný překážek.

Ocitáme se na místě, jehož kontury jsou načrtnuty pouze symbolicky – což románové kulisy činí univerzálnějšími a snáze přenositelnými –, přesto vykresleném poměrně barvitě a s důrazem na tíživou dystopickou atmosféru. Uprostřed zdevastované krajiny se rozkládá takřka vylidněné město – a na opačné straně nedaleké hory přežívá ve starém domě mladík se svou matkou, dokud nesebere dost odvahy, aby spolu se svým milencem Borisem opustil domov a vydal se hledat… co vlastně? Zachovalejší krajinu? Lepší budoucnost? Právo na lásku? Za sebou nechává dosti traumatizující minulost, ale i několik šťastných okamžiků, prožitých navzdory neutěšeným poměrům a nepřejícímu okolí. S sebou naopak neplánovaně odváží tělo zesnulé matky, které se stává třetím a samozřejmě problematickým „členem“ posádky auta na jejich dobrodružné cestě.

Vyprávění bezejmenného protagonisty, rozdělené do dvou částí, se vyznačuje expresivním stylem, až básnickou obrazností a bezmála esejistickou rozjímavostí. Ovšem ještě více než jazyk a styl znesnadňuje čtení románu jeho kompozice. Jedná se totiž o text výrazně fragmentarizovaný a osobitě nakládající s časem i vyprávěcími prostředky. Jak se dočteme v již zmíněném překladatelově doslovu, autor „nazval fragmenty, ze kterých své dílo skládá, kapslemi, do nichž ukládá jednotlivé části příběhu“. Ve výsledné mozaice tak vedle sebe stojí hrdinovy vzpomínky nebo úvahy a útržky přítomného děje, přičemž součástí vyprávění se stávají i jeho listy adresované milenci, části matčina dopisu na rozloučenou, připomínající svou formou básně psané volným veršem, ba i několik Borisem pořízených fotografií.

Příběh o cestě je samá odbočka

Životní osudy postav jsou přitom vylíčeny stejně neurčitě jako samotné kulisy příběhu, ale nijak jim to neubírá na dramatičnosti. A v případě hlavního hrdiny si čtenář i z nepočetných střípků dokáže leccos poskládat: dětství poznamenané totalitou, sebevražda otce, který synovu jinakost nikdy nepřijal, výhrůžná přítomnost a později náhlý odjezd vojáků, šikanování ze strany vrstevníků, tajemstvím opředená Továrna, kolem jejíž ruiny se podle všeho šíří radioaktivita. Není divu, že mladík s natolik bolestnými zkušenostmi (je toho názoru, že „na dětství je dobré jedině to, že skončí“), který sám není bez viny, nakonec bere za vděk nepříliš vášnivě opětovanou láskou a upíná své nejhlubší city, touhy i sny k mnohem odtažitějšímu a pragmatičtějšímu Borisovi.

V průběhu společné cesty do neznáma se však protagonista postupně osměluje a jeho hlas nabývá na síle. Svůj podíl na tom má kromě samotného vytouženého útěku z domova ve společnosti milované osoby jednak četba matčiných zápisků, odhalujících mnohé z její – synovi dosud neznámé – komplikované minulosti, jednak příležitostný kontakt s novými lidmi a obecně rozšiřování hrdinových obzorů. Postava matky paradoxně teprve v této fázi příběhu, tedy po smrti, dostává větší prostor a skrze svou psanou výpověď vnáší do románu řadu podstatných motivů a témat. Ukazuje se totiž, že i ona byla podobně jako její syn „jiná“, cizí migrantka s problematickým přízvukem, kterou nové prostředí ani přes veškerou snahu zapadnout nikdy zcela nepřijalo.

Přední strana obálky českého vydání Napalmu v srdci (chybějící „i“ v „srdci“ je součástí grafického pojetí obálky jako celku včetně jejích chlopní), repro: Euskaldun

Případný čtenář Napalmu v srdci si zaslouží být předem varován: orientace v textu není snadná – nejen kvůli neustálým přechodům mezi časovými rovinami, respektive hrdinovými vzpomínkami či úvahami, a vlastním románovým děním. Vyprávění je místy značně abstraktní nebo neukotvené, leckdy se nemáme příliš čeho chytit, přímého děje není mnoho a vstupuje do něj velké množství (někdy vyloženě rušivých) odboček. Na druhou stranu má Guaschova kniha co nabídnout: silný příběh o zakázané lásce a útěku za svobodou, působivé dystopické kulisy, intelektuální hloubku i autentické emoce a nadčasová témata, jako je vykořeněnost, (ne)svoboda, rodina či láska. A v neposlední řadě poselství, že člověk v sobě za všech okolností může najít dost síly ke změně, když „se život proměnil v přežívání, což je ten nejhorší způsob, jak být naživu“.

Autor je literární publicista.