Etnoložka Kreisslová vypráví o „cestách domů“ pod dohledem Státní bezpečnosti
Někdy přijeli zpět „domů“ a našli jen zbytky zdí. Němečtí vysídlenci se po desetiletí vraceli do míst, která museli po válce opustit. S etnoložkou Sandrou Kreisslovou jsem hovořila o tom, jak pečlivě bezpečnostní složky socialistického Československa tyto nostalgické cesty sledovaly, nakolik byli Němci v tuzemsku vítáni i proč téma jejich vysídlení nadále budí silné emoce.
Ve své nové knize Návraty do ne/známého domova popisujete heimat-turismus, tedy cesty sudetských Němců do jejich někdejších domovů. Když se po českém pohraničí rozhlédnete dnes, je to fenomén, který trvá?
Spíše postupně slábne. Odchází generace lidí, kteří byli po válce z Československa nuceně vysídleni. A ta nejstarší generace už téměř nežije. Samozřejmě sem jezdí jejich potomci, kteří se už narodili v Německu nebo Rakousku, ovšem intenzita cest, kterou jsme mohli sledovat zejména v devadesátých letech, po pádu železné opony, je minulostí.
Do jaké doby vlastně můžeme počátky těchto nostalgických cest sudetských Němců datovat?
Jak upozorňuje moje kolegyně Sarah Scholl-Schneider, rozhodně nejde až o období po pádu železné opony. Devadesátá léta sice znamenala obrovský rozmach těchto cest, ale první návraty můžeme sledovat už od druhé poloviny padesátých let. Tehdy došlo k určité liberalizaci cestovního ruchu ze strany československého státu. Skončilo nejtvrdší stalinistické období a země se začala částečně otevírat západním turistům. Režim potřeboval zahraniční měnu. A bylo zřejmé, že významnou část návštěvníků budou tvořit právě sudetští Němci z Německa a Rakouska, což však stát vnímal jako bezpečnostní riziko. To vytvářelo určité napětí.
Už zhruba od roku 1955 se v krajanských časopisech vydávaných v západním Německu objevují vzpomínky na starý domov i zprávy lidí, kteří se přes železnou oponu skutečně vydali. Musíme si uvědomit, že šlo především o odvážnější jednotlivce, mnozí se totiž přes železnou oponu báli cestovat. Vždyť někteří měli za sebou zkušenost s tzv. divokým odsunem, jiní si chtěli domov uchovat jen ve vzpomínkách a nechtěli konfrontovat svou představu s realitou. Bylo to pro ně příliš bolestné. Další se obávali, jak s nimi bude československý režim zacházet, například kvůli jejich angažmá v sudetoněmeckých organizacích, které byly v Československu považovány za nepřátelské a revanšistické.
Kniha Návraty do ne/známého domova. Heimat-turismus německých vysídlenců do Československa v době studené války, zdroj: Academia
Jak na návraty reagovala Státní bezpečnost?
V Archivu bezpečnostních složek se dochovaly materiály dokládající, že Státní bezpečnost tyto cesty intenzivně sledovala. Dochovalo se sice jen torzo pramenů, ale i z nich je zřejmé, že monitorovala jak samotné návštěvníky, tak sudetoněmecké organizace jako Sudetoněmecké krajanské sdružení nebo Ackermann-Gemeinde. Režim tyto organizace považoval za nepřátelské a jejich členové byli obviňováni ze sudetoněmeckého revanšismu, západoněmeckého imperialismu a šíření protisocialistické propagandy. Jejich činnost proto podléhala pečlivému dohledu.
Státní bezpečnost dokonce systematicky překládala krajanské časopisy. Sledovala, jak je zde o Československu informováno, a snažila se rozkrývat sudetoněmeckou propagandu. Dnes si už jen těžko představíme, kolik práce to znamenalo – někdo musel celé články překládat a vše sepisovat na psacím stroji.
Bezpečnostní složky samozřejmě sledovaly i samotné cesty návštěvníků. Při kontrole na hranicích bylo z dokladů hned patrné, že se dotyční narodili v Československu – už tím byli podezřelí. Velký důraz se kladl například na to, aby nepřiváželi krajanské časopisy, neboť se režim obával jejich vlivu na německou menšinu, jež po válce v Československu zůstala. Kromě toho, co vysídlenci převážejí, se také sledovalo, kam a za kým jezdí, s kým se v místě setkávají nebo co fotografují. V oblastech, které vysídlenci navštěvovali, měli příslušníci Státní bezpečnosti velmi často své informátory.
Kdo byli ti informátoři?
V některých případech šlo o členy smíšených rodin – Čechy nebo Slováky, kteří se přiženili či přivdali do německých rodin. Neznamená to, že tomu tak bylo vždy, ale takové případy existovaly. Někdy to byli i samotní Němci, kteří po válce v Československu zůstali. Lidé z německé menšiny pro Státní bezpečnost představovali obzvláště vhodné potenciální spolupracovníky, protože bývali s vysídlenci během jejich návštěv v kontaktu nebo měli v západním Německu či Rakousku příbuzné. Otázkou samozřejmě je, kolik a jaké informace skutečně předávali. Odmítnout spolupráci se Státní bezpečností však nebylo jednoduché. Dále šlo o různé aktéry cestovního ruchu, průvodce, pracovníky v pohostinství…
Když nastala šedesátá léta, docházelo i k organizovaným zájezdům vysídlenců do Československa. Co to znamenalo?
Ve větší míře se začaly rozvíjet od roku 1964, kdy nastalo další uvolnění cestovního ruchu a zjednodušení vízových pravidel. Lidé začali hranice překračovat ve větším počtu a vznikaly organizované zájezdy. V krajanských časopisech se objevovaly inzeráty západoněmeckých cestovních kanceláří typu „Cesty do staré domoviny“, které zvaly do Prahy, Plzně nebo různých míst v pohraničí. Právě z těchto časopisů Státní bezpečnost získávala informace o tom, kdo zájezdy pořádá, kdy se uskuteční a kam povedou. Díky tomu mohla být předem připravena a sledovat, kam účastníci jezdí a s kým se setkávají.
Zůstávalo jen u sledování?
Dochované materiály jsou poměrně torzovité. Nicméně dá se z nich vyčíst, že lidé mohli být vyslýcháni, zejména pokud režim dlouhodobě vyhodnocoval jejich aktivity jako podvratné vůči československému státu. Mohlo se také stát, že nezískali vízum a do Československa se už vůbec nedostali, případně až po mnoha letech.
Ani pro Němce, kteří v Československu zůstali, nebyly kontakty s vysídlenci bez rizika. Mohli kvůli nim čelit výhrůžkám nebo dokonce přijít o zaměstnání.
Jaké motivy nebo narativy se v inzerátech organizovaných zájezdů objevovaly?
Samotné inzeráty byly většinou dílem cestovních kanceláří, takže na rozsáhlejší vyprávění neměly prostor. Často používaly označení Heimatreisen, tedy „cesty domů“. Už samotný název měl silný emocionální náboj. V podstatě říkaly: Navštivte znovu svou domovinu, zajistíme vám víza, pojedete organizovaně, nemusíte se ničeho obávat.
Silnější narativ se objevuje až v cestopisných reportážích. Čtenáře velmi zajímalo, jak jejich bývalý domov vypadá. Cestopisné reportáže patřily k nejčtenějším textům a často se objevovaly i na titulních stranách. Dodnes přitom neexistuje podrobnější archivní ani orálněhistorický výzkum redakcí krajanských časopisů, takže můžeme některé věci pouze odhadovat. Z časopisů je zřejmé, že byly úzce propojené se sudetoněmeckými organizacemi a zastávaly jejich politická stanoviska. Velmi často hájily postoje Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které bylo největší organizací vysídlenců. Po celé období socialismu je v těchto časopisech patrný silný antikomunistický étos. Převládalo přesvědčení, že dokud bude v Československu vládnout komunistická strana, nebude možné se tam vrátit ani řešit majetkové vyrovnání. Proto se kritika socialismu stává jednou z jejich hlavních linií a promítá se i do popisů návratových cest.
Zdá se také, že redakce dávaly přednost textům ukazujícím Československo v negativním světle – psalo se o chátrajících domech a památkách, zanedbaných obcích a chudobě. Takové příspěvky dobře zapadaly do kritiky socialistického zřízení. Jenže když ty časopisy čteme opravdu pečlivě, najdeme v nich texty, v nichž autoři třeba píší, že některé domy sice chátrají, ale jiné byly opravené. Nesnaží se paušálně odsoudit Československo, zdejší režim nebo české obyvatelstvo. A v článcích rovněž můžeme nalézt velmi silné osobní výpovědi. Lidé popisují, jak znovu spatřili rodný dům a jak jim při tom tekly slzy, jak bolestné pro ně bylo znovu stát na místě svého dětství a mládí.
Rodina při návštěvě Československa v roce 1969 vyfotila původní dům rodičů v Hradišti u Klášterce nad Ohří, foto: archiv Sandry Kreisslové
Existuje obraz těchto nostalgických návratů také v literatuře nebo filmu?
Nevím, jak je tomu na německé straně, ale v československé kinematografii je nejvýraznějším příkladem film Noční host z roku 1961 režiséra Otakara Vávry. Je zajímavé, že právě Vávra v padesátých letech natočil vyloženě propagandistický film Nástup, v němž jsou Němci vykresleni velmi černobíle – objevují se tam jako poražený a zlomený národ. Vystupují tam i poslední henleinovci, kteří vzdorují „dobrým“ revolučním gardám, přestože dnes víme, že právě revoluční gardy se často podílely na poválečných excesech vůči německému obyvatelstvu.
V Nočním hostovi je situace trochu jiná, hlavní postava je rafinovanější. Nejde přitom přímo o nostalgický návrat. Hlavní postava se vrací do Československa především jako obchodník se sklem. Jeho rodina pocházela z Jablonce a po vysídlení pokračovala v podnikání v západním Německu. Ve filmu se silně objevuje motiv „nového sudetoněmeckého nebezpečí“: hlavní hrdina přijíždí jako bohatý a elegantní západní Němec v luxusním autě a postupně je vykreslován jako nositel revanšismu, nevyrovnaného vztahu k nacismu i protičeských postojů. Myslím, že film měl působit i na mladou generaci, vnutit jí představu, že za zdánlivě atraktivním obrazem západního turisty se skrývají revanšismus a nástrahy nebezpečného kapitalistického Západu. Výmluvný příklad toho, jak československá propaganda pracovala s obrazem sudetoněmeckých návratů.
Zdá se tedy, že němečtí turisté v pohraničí nebyli zrovna vítanými hosty. Nebo jejich ekonomický přínos nakonec převážil?
Samozřejmě byli vítanou klientelou – v restauracích, hotelech i obecně v cestovním ruchu. Nechávali spropitné a přiváželi do Československa devizy. Od šedesátých let se stát snažil zlepšovat turistickou infrastrukturu, takže z ekonomického hlediska byli rozhodně žádoucí. Ale byli stále považováni za bezpečnostní riziko. Vztah k nim byl tedy ambivalentní. Podobná ambivalence ostatně existovala i na sudetoněmecké straně. V krajanských časopisech se objevovaly výzvy, aby lidé do Československa nejezdili. Redakce argumentovaly, že tím podporují komunistický režim a jezdit by měli jen ti, kteří mají nemocné příbuzné nebo opravdu závažný důvod. Na druhé straně na zprávách z těchto cest panovala informační závislost. Každý si rád přečetl, jak to ve „staré domovině“ vypadá. Domů začalo nakonec jezdit čím dál více vysídlenců, takže si i samotné Sudetoněmecké krajanské sdružení v sedmdesátých letech založilo vlastní cestovní kancelář a začalo podobné cesty organizovat.
Někteří své bývalé domovy sledovali i zpovzdálí, z vyhlídkových věží na hranicích…
Nešlo jen o vyhlídkové věže, ale obecně o místa v těsné blízkosti státní hranice, která se stala důležitými body setkávání vysídlených Němců. Někde byla skutečně postavena věž, jinde stačil kopec s dobrým výhledem. Lidé odtud dalekohledy pozorovali krajinu za železnou oponou. V padesátých letech například sledovali i demolice svých bývalých obcí, které mizely kvůli vzniku zakázaného pásma.
Na těchto místech docházelo k poutím, k bohoslužbám a k velkým setkáním. Tyto aktivity se často spojovaly s katolickou tradicí a měly také politický rozměr. Vedle mší zaznívaly projevy o tzv. právu na vlast nebo o situaci za železnou oponou.
Byly návraty do rodného kraje pro vysídlené Němce spíš další traumatickou zkušeností, nebo naopak určitou formou terapie?
Obojí. Pohraničí se velmi proměnilo. Některé obce úplně zanikly, mnoho domů chátralo nebo zmizelo úplně. Přijet na místo, kde člověk očekával svůj domov, a našel jen zbytky zdí, muselo být velmi bolestné. Do určité míry šlo i o kulturní šok. Změnila se společnost a jazykové prostředí. Proměnila se i krajina, například v severních Čechách, které poznamenala těžba. A navíc si lidé svůj domov po desetiletích odloučení často idealizovali. Když člověk přijde o domov násilně, vzpomíná především na to hezké. O to silnější bývá střet mezi představou domova a jeho skutečnou podobou. Svou roli sehrával i ideologicky konstruovaný obraz prosperujícího západního Německa, stavěného do kontrastu s chudým a zaostalým socialistickým Československem.
Na druhou stranu ty cesty často měly silný terapeutický rozměr. Někteří lidé přijeli pouze jednou, prošli si naposledy cestu ke kostelu nebo k rodnému domu, rozloučili se s místem svého dětství a tím pro sebe uzavřeli jednu životní kapitolu. Jiní se vraceli opakovaně. Začali se angažovat při obnově kostelů, kaplí nebo dalších sakrálních památek. Právě devadesátá léta jsou tímto velmi charakteristická. Velkým tématem rovněž byly hřbitovy. Lidé tu měli pochované své rodiče, prarodiče nebo další příbuzné. Pokud se o hroby nikdo nestaral, většinou chátraly. Obnova hřbitovů se proto stala jednou z nejvýraznějších aktivit vysídlených Němců.
Mezi Hitlerjugend se objevuje jako vlajkonoš Gertin bratr (Carl Grübel), jenž posléze padne ve válce, foto: © Česká televize Méně se však mluví už o lidech, kteří se po válce nastěhovali do domů vysídlenců. Mají i oni svá traumata?
Existují studie, které se tomu věnují. Například Karina Hoření zkoumá vztah lidí k domům s takto komplikovanou minulostí. Do pohraničí přicházely různé skupiny obyvatel. Někteří vnímali přidělení majetku jako určité zadostiučinění za válečné utrpení nebo za události roku 1938. Přicházeli také reemigranti, z nichž někteří mohli bojovat ve Svobodově armádě. Pro ně mohlo být převzetí německého majetku chápáno jako forma spravedlivé odplaty. Zároveň i oni byli válkou hluboce poznamenaní. Celá společnost byla traumatizovaná. Existují však i doklady toho, že byli lidé, kteří nucené vysídlení nahlíželi kritičtěji a udržovali s vysídlenci dobré vztahy. Například jim už za socialismu jakožto noví majitelé umožnili nahlédnout do jejich bývalého domu, což mohlo být z důvodů sledování Státní bezpečností velmi riskantní.
Proč podle vás téma odsunu Němců dodnes vyvolává tolik emocí?
Protože je to naše komplikované dědictví. Na rozdíl od jiných historických událostí nás staví nejen do role obětí, ale i pachatelů. A s tím se vyrovnává mnohem obtížněji. Za státního socialismu byl německojazyčný příběh českých zemí z veřejné paměti systematicky vytěsňován. Chyběl v oficiální historiografii, ve školní výuce i ve veřejné debatě. Otevřeně se o něm mluvilo jen v disidentských nebo exilových kruzích.
Skutečně veřejná diskuse se začala rozvíjet až po roce 1989. Vznikla řada česko-německých projektů, iniciativ, knih i vědeckých výzkumů. Stačí připomenout třeba sdružení Antikomplex a jeho výstavu Zmizelé Sudety. Dnes existují velmi silné iniciativy a aktivity jako Meeting Brno nebo Pouť smíření, různou formou se obnovují či oživují zaniklá sídla například na Tachovsku nebo v Krušných horách, i tak se připomíná „německá paměť“ nejen v pohraničí. Často za nimi stojí mladší generace, která už sama nenese přímou zkušenost s válečným a poválečným obdobím. Tito lidé chtějí porozumět minulosti regionu, ve kterém žijí, a hledají cestu k dialogu. V tom jsme se podle mě posunuli opravdu výrazně.
Přesto jsme mohli nedávno vidět, jak silné emoce to téma nadále vyvolává. Přiznám se, že mě překvapila reakce na Sudetoněmecký den konaný v Brně. Myslela jsem si, že podobná rétorika patří minulosti, zvlášť když Sudetoněmecké krajanské sdružení už v roce 2015 odstranilo ze svých stanov požadavek na právo na domov. Těžko tedy dnes tvrdit, že jeho cílem je návrat a ohrožení České republiky. Přesto se některým politikům podařilo téma znovu využít. Setkání, které mělo být především o dialogu a smíření, se stalo také předmětem politických sporů a veřejných protestů. To ukazuje, že téma nuceného vysídlení je v české společnosti stále citlivé a snadno zneužitelné.
Nastane někdy chvíle, kdy už tohle téma nebude tak politické a kontroverzní?
Částečně ano. V odborné literatuře se v této souvislosti hovoří o „floating gap“, tedy o období, kdy s odchodem generace přímých pamětníků přestává být určitá událost součástí živé komunikativní paměti a postupně se přesouvá pouze do roviny kulturní paměti. V tomto smyslu se z ní stává spíše historické než bezprostředně prožívané téma – podobně jako dnes vnímáme například první světovou válku. To ovšem neznamená, že zcela ztratí svůj politický potenciál. Historické události lze i po mnoha desetiletích znovu aktualizovat a využívat v politických či veřejných debatách – zejména pokud jdou využít k mobilizaci obyvatel v rámci různých aktuálních sporů.
Etnoložka Sandra Kreisslová, foto: Kateřina Zemanová
PhDr. Sandra Kreisslová, Ph.D. (* 1981)
Etnoložka a vysokoškolská pedagožka se ve svém výzkumu zabývá vzpomínkovou kulturou německojazyčného obyvatelstva českých zemí a vzpomínáním na období státního socialismu v prostoru česko-německé a česko-rakouské hranice. Na toto téma vydala například knihy Návraty do ne/známého domova. Heimat-turismus německých vysídlenců do Československa v době studené války (2025), „Takové normální rodinné historky“ (2019) nebo Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých Němců (2014). Působí na Ústavu etnologie a středoevropských a balkánských studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v Etnologickém ústavu AV ČR.
