Komentář: Gerta Schnirch dějiny spíš ilustruje, než interpretuje
Jedním z nejambicióznějších televizních projektů letošního roku je dvoudílný film Gerta Schnirch, adaptace románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Od 4. února je snímek dostupný na HBO Max a na podzim jej uvede Česká televize. Filmová podoba vybízí k úvaze, proč u nás nejsou historické snímky formálně i interpretačně odvážnější.
Z názvu adaptace, kterou režíroval Tomáš Mašín a jež vznikla v koprodukci s ARTE, HBO a produkční skupinou Negativ, zmizelo románové „vyhnání“. Záměrně. Dvoudílný film Gerta Schnirch se nezaměřuje tolik jako román na dějinné události, jež vedly k odsunu německých obyvatel, nýbrž na jeden ženský osud, jehož trauma (nejen) z dějin poté prosakuje do dalších generací.
Trailer k dvoudílnému filmu Gerta Schnirch, zdroj: YouTube Historie v adaptaci působí spíše jako kulisa, jež se neustále mění a převrací životy v česko-německé brněnské rodině Schnirchů. Gertin osud se zpečetil již při narození: měla českou matku a německého otce a blížila se druhá světová válka. Otec a bratr po nástupu Hitlera k moci znáckovatěli natolik, že otec rodinu tyranizoval a syn narukoval do Wehrmachtu a padl za Třetí říši. Zničená matka zemřela. Otec pak v zoufalství a slabé chvíli spáchal něco, co ovlivnilo nejen život Gerty, ale i její dcery a posléze také vnučky.
V druhé části filmu jsou Gerta a její několikaměsíční dcera krátce po válce odsunuty směr Vídeň – spolu s dalšími brněnskými Němci, převážně ženami, dětmi a staršími lidmi. Takzvaný Brněnský pochod smrti absolvovalo v noci ze 30. května na 31. května 1945 na dvacet tisíc českých Němců, zhruba 1700 z nich pochod nepřežilo. Ne tak Gerta, jíž se podařilo uchytit na nucených pracích na moravském statku. Po několika letech se vrací do Brna, kde se již buduje jiná společnost. Její život se nepřestane točit v bludném kruhu mlčení, bolesti, touhy po odplatě i pocitu viny.
Hlavně to Tučkové nezkazit
Film pochopitelně musí více jak čtyřsetstránkový román redukovat. A lze pochopit, že k románu, za nějž Tučková v roce 2010 obdržela čtenářskou Magnesii Literu, přistupoval režisér Tomáš Mašín (se spoluscenáristy Alicí Nellis a Ondřejem Gabrielem) s pokorou, ve snaze to spisovatelce „nezkazit“, jak uvedl režisér v rozhovoru pro ArtZónu. Navíc odsun nadále patří mezi témata, s nimiž se česká společnost stále ještě úplně nesrovnala (stačí navštívit bývalé Sudety), ačkoliv o něm už vznikla řada filmů i knih.
Na románech Kateřiny Tučkové (a to platí nejen pro Gertu Schnirch, ale ještě víc pro pozdější Žítkovské bohyně a Bílou Vodu) je pozoruhodná plastičnost postav i doby. Autorka jí dosahuje líčením detailů, prolínáním časových rovin i mísením různých typů textů – kromě vyprávění jsou to třeba dopisy či úřední listiny. Z filmu však dojem komplexnosti postav i událostí mizí. Gerta svůj osud trpně snáší a před světem se uzavírá do sebe. Ačkoliv herečka Barbora Váchová v roli mladé Gerty a Milena Steinmasslová v roli stárnoucí hrdinky podávají výborné výkony, dojmu jednorozměrnosti hlavní postavy se nevyhneme, což podtrhují plošší dialogy.
Při sledování snímku je také málo pochopitelné, proč se Gertin otec chová od počátku jako tyran; jeho filmová postava nemá prostor na postupný vývoj. V románu si ze střípků a narážek skládáme obraz člověka, jenž fanaticky propadl ideologii, a zničil tím celou rodinu. Z adaptace není jasné, proč se otec s matkou dali vůbec dohromady, když jde o tak nesourodé osobnosti, které jejich odlišná národnost tak fatálně rozdělila. Tento dojem podtrhuje obsazení matky a Gerty českými herečkami a otce a syna německými herci. Otcovo chování vyústí koncem války v odporný čin, jenž je zobrazen a v závěru znovu pojmenován, ačkoliv v románu si jeho hrůzný dosah poskládáme z několika náznaků. Filmové adaptaci zkrátka chybí nedořečenost a ambivalence, tak vlastní dějinám a koneckonců i každému životu.
Mašínova adaptace je kvalitním mainstreamem, který nepostrádá profesionální kvality. Chybí mu však osobitost a výraznější styl.
Tomáši Mašínovi nelze upřít cit pro zfilmování historické látky, ostatně má s ní zkušenost z předešlé tvorby (celovečerní snímky 3 sezóny v pekle, Bratři). V rozhovoru pro Artzónu přiznal, že se snaží dělat kvalitní mainstream, natáčet divácké, profesionálně poctivé filmy. To vše se dá o Gertě Schnirch říct. Jenže jí chybí výraznější styl, osobitost. Na rozdíl od románu, jenž řadu situací pojímá expresivně, občas krutě a do detailů, film k větší expresivitě nesklouzne ani ve scénách pochodu smrti, ani při lynčování českých Němců krátce po válce. Je jasné, že to, co unese text, nelze doslovně převést do audiovizuálního sdělení. Nicméně filmaři mohou využít jiné prostředky k docílení expresivity, jež není čistě realistická, a přece je zasahující – například střihem, zvukem, vizuálními efekty či způsobem snímání.
Proč stavět dějinám muzea
Mašínova adaptace mě přivádí k širší otázce: Proč tuzemské filmy přistupují k historii s takovou úctou? Proč se v tom bojí být osobitější, výraznější, formálně a interpretačně inovativnější a odvážnější? Čím je to dáno? Patrně zčásti jde o zažitý přístup: Historie se má ukázat „správně“ a věrohodně včetně dobových kostýmů, kulis a rekvizit. Raději historii ilustrujeme, než ji interpretujeme. Ostatně zažili jsme doby, kdy se historie interpretovala jednostranně. Bojíme se snad, že kdyby filmy, odehrávající se v jiné době, byly více stylizované či experimentovaly s formou a vyzněním událostí, byli by tvůrci obviněni z neúcty k dějinám či z jejich nepochopení?
Jistě, historické snímky jsou nákladné, měly by tedy vznikat pro širší publikum a líbit se grantovým komisím. Dějiny ve filmu však nemusí být muzeem! Poláci měli či mají Wajdu, Holland či Pawlikowského, Maďaři Szabóa či Tarra, Rusové Tarkovského či Sokurova a my spíše kronikáře než vizionáře. Český film je navíc hodně postaven na dialogu: historie se všemožně ilustruje, vysvětluje, verbalizuje…
Přesto máme pár příkladů, kdy historie nebyla muzeem, nýbrž živým dialogem se současností. Například série Dcera národa hravě až podvratně kombinovala třeba současnou hudbu s kostýmy a rekvizitami z dob českých obrozenců a postavě Zdeňky Havlíčkové dodávala punc feministické rebelie. Stejně tak z ranku realistických obrazů minulosti vybočuje například Protektor či Alois Nebel a konec konců i někdy stylisticky až přepjaté Nabarvené ptáče.
Jsme stále lidmi krve
K tématu odsunu u nás před pár lety vznikla pozoruhodná Krajina ve stínu Bohdana Slámy, jež měla tendenci podat širší historický obraz vesnice v pohraničí vláčené dějinami od třicátých do padesátých let minulého století, v jejímž středu také (jako v Gertě Schnirch) stojí jedna rodina a těžká doba prověří její charaktery. O vyhnání, jež se stále naléhavě propisuje do krajiny i do krve dalších generací, pojednává radikální experiment Lidi krve Miroslava Bambuška. Jeho divadelní projekty na podobná témata vznikají často jako site specific v kraji bývalých Sudet a dokáží historické kořeny daných míst „vytrhávat“ a v divácích probouzet vědomí transgeneračního přenosu dějinných traumat.
I to je ostatně jedním z hlavních témat Gerty Schnirch. Tento snímek však komplikovaný vztah matky a dcery převádí spíš do roviny dialogů, jež téma zdoslovní a v závěru tlačí k usmíření. Kateřina Tučková své hrdince už v románu naložila vedle složité historické situace i temné osobní tajemství, a tak se vztah matky s dcerou komplikuje daleko spíše kvůli rodinné minulosti, než vinou dějinné vykořeněnosti. Tomáš Mašín jako by z románu ve výsledku převedl do filmu hlavně kostru, ale zapomněl vyprávění dodat víc masa a krve (abych parafrázovala název i hlubší smysl zmíněného Bambuškova filmu), díky čemuž by historický obraz mohl více ožít a zatřást naší přítomností. Protože sudetské téma je v nás podvědomě stále živé.
