Když železná opona rozdělila lásku. Nezaujatý, ne však chladný pohled na dějiny
V pondělí 6. července uvedl program ČT art v tuzemské televizní premiéře předloňský polský snímek Studená válka, za nějž režisér Paweł Pawlikowski získal v Cannes cenu za režii a v oscarovém klání se probojoval až do finální pětice zahraničních filmů.
Polští filmaři se na rozdíl od těch českých prosazují na prestižních mezinárodních festivalech. K předním osobnostem tamní kinematografie patří letos třiašedesátiletý Paweł Pawlikowski. Počátkem sedmdesátých let odcestoval do Anglie (studoval na Oxfordu), kde pak bez většího ohlasu natočil několik filmů. Teprve po návratu do vlasti se vyšvihl mezi oceňované autory. Své projekty sice spojil s polským prostředím, ale natáčel je s podporou rozvětvených mezinárodních koprodukcí. Hned za svůj první polský snímek Ida (2013, ČT jej odvysílala před čtyřmi roky) sesbíral jak domácí, tak zahraniční ceny včetně Oscara. Pět let poté následovala Studená válka.
Oba tituly mají několik společných rysů. Není to jen volba černobílého filmového materiálu a málokdy užívaného téměř čtvercového formátu. Důležitější je nezaujatý vhled do novodobé historie, kdy touha po svobodě i nezávislém myšlení narážela na represivní režim. Studenou válku bychom mohli zjednodušeně považovat za násilně zmarněný milostný příběh, který se odehrává v kulisách politicky rozpolcené Evropy zejména padesátých let minulého století. Avšak přesnější by bylo označení, že Pawlikowski zpodobňuje bouřlivě prožívaný vztah lidí, kteří nevydrželi žít spolu ani bez sebe (to když je pak rozdělila železná opona). Represivní režim stýkání obou milenců, v průběhu času i různě zadaných, trvale poznamenal. Joanna Kuligová a Tomasz Kot v hlavních úlohách přitom inklinovali spíše k poloze melodramatu než k čemukoli jinému, povahopisy jsou nedostatečně vyvinuté.
Podívejte se na trailer filmu Studená válka, foto: archiv ČT Pawlikowski se až úzkostlivě přidržuje výrazově střídmého zpodobnění, vyhýbá se sebemenšímu náznaku pamfletické nadsázky na jedné straně, i potemnělému démonizování na straně druhé. Prostředí tradičního národopisného souboru, jenž oslnivé úspěchy prožívá teprve v „lidovém Polsku“, jakkoli se musí podřídit ideologickým požadavkům a do programu zařadit i „pokrokové“ písně, je vylíčeno bez jediného stínu zlehčení, s důrazem na dokonalou profesionalitu tanečních i pěveckých vystoupení.
Účinkující musí mít nejen talent, ale také vhodný třídní původ – a zatímco Zula (Joanna Kuligová) spojí svou budoucnost se souborem, Wiktor (Tomasz Kot – rozhovor s ním ZDE) hledá uplatnění v zahraničí. Při návštěvě festivalu mládeže v Berlíně úspěšně uteče do západního sektoru a poté do Francie, kde se postupně prosadí jako hudební skladatel. Se Zulou se setkává ojediněle, třeba při zájezdu souboru do Paříže. Když Zula získá povolení pobývat ve Francii legálně, nedokáží spolu vycházet a ona se vrátí do vlasti. Když ji později Wiktor, již zbavený polského občanství, následuje, je zatčen a obviněn z ilegálního překračování hranic i ze špionáže. Jejich soužití-nesoužití spěje k osudovému rozuzlení.
Studená válka plyne pro leckoho možná až rozvlekle, upřednostňuje statické, pečlivě komponované záběry, pečlivě rekonstruuje jak polské, tak francouzské reálie. Postavy procházejí blátivým terénem i setmělými uličkami, užívají si volných chvilek, prožívají pocity uspokojení po zdařilém vystoupení, těší se z každodenních všedností. Pawlikowski jakoby zpovzdálí přihlíží zkouškám i představením, zachycuje rozmluvy svých hrdinů, jejich rozpaky i vášnivá objetí, všímá si, jak reagují na výzvy i nabídky nejrůznějších stranických představitelů. Právě nezaujatost, ba pouze registrující vhled, s jakým se vyprávění odvíjí, shledávám největší předností snímku.
Ač Studená válka patří mezi díla divácky náročnější (u nás v kinech přilákala pouhých 7 125 diváků), v Polsku se zařadila mezi hity – překročila milionovou hranici. Také se jí tam dostalo značné mediální pozornosti – věnovalo se jí na sto recenzí, kritik a studií. V českém prostředí vyvolala i mezi odbornou veřejností zájem nesrovnatelně menší: pochvalné přikývnutí bylo spíše povinnou úlitbou nežli důsledkem, že by tu výpověď rezonovala obdobným způsobem. Například recenze ve Filmu a době se zabývala hlavně vypravěčskou strukturou, když text přesvědčoval, že Studenou válku „lze sledovat coby vzájemné zrcadlení se formální struktury díla a tematického pohybu uvnitř díla, tedy jejich diskontinuit.“ Cinepur připojil, že Studená válka patří mezi tituly, „jež sice žádostivě natahují ruce po dobovém stylu filmů z padesátých a šedesátých let, ale ve výsledku jej především posvátně balzamují a zbavují jakýchkoli nečistot“. Jenže Pawlikowski vědomě pomíjí jakékoli vypravěčské důmyslnosti (a vyjadřuje se tudíž „staromilsky“), zdráhá se jakkoli odvádět pozornost od předkládaného sdělení; budiž jako velká přednost uznáno, že se přitom vyhnul prvoplánovému dojímání i přímočaře vedené popisnosti.
Studená válka (Polsko/Francie/Velká Británie 2018, stopáž 84 minuty)
Režie: Paweł Pawlikowski, scénář: Paweł Pawlikowski, Janusz Głowacki, kamera: Łukasz Żal, střih: Jarosław Kamiński. Hrají: Joanna Kuligová, Tomasz Kot, Borys Szyc, Agata Kuleszaová a další.
Vysílal ČT art v pondělí 6. července od 22:40 hod.
