Zajímají mě především city a paměť

Na letošním festivalu v Cannes se Fuga promítala v prestižní sekci Semaine de la Critique věnované prvním a druhým filmům talentovaných režisérů. Film byl natočen s českou koprodukční účastí: podíleli se na něm producentka Karla Stojáková, autor hudby Filip Míšek a postprodukční studio MagicLab. Režisérkou Fugy je Agnieszka Smoczyńska (*1978), která úspěšně debutovala filmem Vábení sirén (2015), oceněném na festivalu Sundance. Fuga je skutečnými událostmi inspirovaný příběh o ženě, která se po náhlé ztrátě paměti a dvouletém zmizení setkává se svou původní rodinou. Přitom zjistí, že byla někým úplně jiným, než je teď.

Bylo těžké být zároveň scenáristkou a představitelkou hlavní role?
Mezi dokončením scénáře a začátkem natáčení uběhly tři roky, takže jsem měla čas získat od psaní odstup. A samozřejmě Agnieszka Smoczyńska vytvořila svoji verzi scénáře, některé scény vyškrtla, další doplnila, ale šlo jen o kosmetické úpravy. Pak se nějakou dobu sháněly peníze na natáčení, a teprve po třech letech jsme se setkaly znovu a začaly na filmu pracovat. Mezitím už jsem skoro zapomněla, že jsem autorka… Když jsme měli první zkoušku a já začala číst text, řekla jsem najednou: ‚Tahle věta je blbá, vyhodíme to!‘ A Agnieszka opáčila: ‚Vždyť jsi to napsala ty!‘ Ale pro mě to byl zajímavý objev, protože to bylo znamení, že mám odstup.

Dvakrát režisérka filmu FugaAgnieszka Smoczynská, foto: archiv Seattle International Film Festival

Jaká část filmu byla pro vás nejsložitější jako pro herečku? Je tam spousta náročných emocionálních scén…
Pro mě je vždycky složitější hrát příliš jednoduchou postavu. Hrát v nějakém televizním seriálu, kde mám říkat jen „Přinesla jsem ti čaj, miláčku“ – to je opravdu těžké. Režiséři mi často říkají, že jsem specialista na hraní složitých emocí, a pro mě je to velká poklona. Takže složité postavy mám ráda, ale samozřejmě Alicia byla něco nového. I když jsem hrála neurotičky, vždycky to byly milé a pozitivní postavy. Alicia byla velmi temná postava, ale pro mě ohromně zajímavá. Nepotřebovala se pořád usmívat, nestarala se o to, co si o ní myslí ostatní a jak se cítí. Víte, sama nejsem moc asertivní, a když jsem začala psát scénář, byla jsem víc jako Kinga – její původní Já, což byla hodná matka a poslušná manželka… Než jsem scénář dopsala, hodně jsem se od Alicie naučila. Ne že bych chtěla být úplně jako ona, ale byla to skvělá zkušenost ji hrát. Zajímavý byl pro mě i workshop, který probíhal během zkoušek. Vedla ho herecká koučka, která mi pomohla objevit ve mně samotné nové stránky mojí osobnosti, o jakých jsem vůbec nevěděla, že je v sobě mám. Byla to skvělá zkušenost.

Pro vás jako scenáristku to byl první film?
Ano, ale už jsem dříve napsala řadu věcí pro divadlo, spolu s mojí sestrou Monikou Muskalou. Naše první drama je z roku 2001, jmenovalo se Výlet do Buenos Aires a bylo založené na monolozích naší babičky, která trpěla Alzheimerovou chorobou. Proto je pro mě paměť tak zajímavé téma.

Alicia v podání Gabriely Muskaly ve filmu režisérky Agnieszky Smoczynské Fuga, foto: Jakub Kijowski

Věděla jste od začátku, že budete hrát ve Fuze hlavní roli? Napsala jste ji vlastně pro sebe?
Ne, když jsem přemýšlela o příběhu, který bych zpracovala do scénáře, nemyslela jsem na to, že bych to psala pro sebe. Chtěla jsem především dobrý příběh se silnými postavami a zajímavými vztahy. A pak jsem v televizním pořadu viděla ženu, která ztratila paměť a diváci jí měli pomoct najít zpátky její rodinu. Když jsem viděla její tvář v okamžiku, kdy do studia někdo zavolal s tím, že ji poznal, ukázalo se, že má manžela a dítě, a ona byla úplně šokovaná… V tu chvíli jsem věděla, že chci napsat její příběh a také že chci tuto postavu hrát. Pro mě jako herečku to bylo velmi inspirativní, hrát někoho, kdo přišel o paměť, o vzpomínky, pocity… Když jsme pak s Agnieszkou dělaly průzkum, zjistily jsme, že devadesáti procentům lidí s touto zkušeností se úplně změní charakter. Právě jako naší hrdince. S Agnieszkou jsme také jezdily za lidmi, kterým se něco takového stalo, včetně té ženy, kterou jsem poprvé viděla v televizi. Žila v malé vesnici v Polsku a bylo to zvláštní setkání – nechtěla moc mluvit a její manžel byl velmi divný. Trochu jsme se bály… Ale ona byla jen inspirace, scénář jsem napsala na základě více příběhů reálných lidí a samozřejmě jsem zapojila i vlastní imaginaci.

Jaké je podle vás hlavní téma filmu? Ztráta paměti? Svoboda?
Nejdůležitější pro mě není ztráta paměti, ale především ztráta citů. Protože první otázka, kterou jsem si položila poté, co jsem viděla ten televizní pořad, byla: Bude ta žena schopná milovat své děti jen proto, že jí někdo řekl, že jsou její? Nebo manžela, i když je pro ni cizinec? City mě zajímaly nejvíc. Jestli je možné se vrátit zpět k dřívějším pocitům, to byla otázka, kterou jsem si kladla během psaní scénáře.

Námět jste tedy objevila při sledování onoho televizního pořadu. Kdy jste se propojila s Agnieszkou?
Agnieszku jsem potkala už před deseti lety, kdy jsme spolu točily její první krátký film, v němž jsem hrála hlavní postavu. Už tehdy jsem věděla, že je to talentovaná režisérka. Začínala hledat scénář pro svůj celovečerní debut a já jsem jí vyprávěla tenhle příběh, který jsem tehdy už dva roky nosila v hlavě. Agnieszku to zaujalo a rozhodla se, že do toho půjde. Ale jako svůj debut nakonec natočila Vábení sirén – film, který má úplně jiný styl než Fuga: je to jakýsi futuristický muzikál, ve kterém vystupují dvě mořské panny, zatímco Fuga je téměř klasické psychologické drama. Jsem hodně zaneprázdněná jako herečka, mám přestávku třeba jednou za dva měsíce, mezi natáčením filmů nebo divadelními zkouškami, tudíž bylo pro mě těžké najít si čas na psaní scénáře. Takže ona začala točit Vábení sirén a já byla ráda, že nemusím se psaním spěchat. Ano, ty filmy jsou úplně jiné. Ale Agnieszka má v sobě mnoho různých stránek a jsem si jistá, že její další film bude zase úplně jiný.

Záběr z celovečerního hraného filmu Agnieszky Smoczynské Vábení sirén (2015). Muzikál a horor dohromady. Příběh dvou ztracených mořských panen, které se dostaly do světa polských diskoték osmdesátých let, foto: WFDiF

Myslíte, že budete spolupracovat i nadále?
Možná, doufám. Ještě jsme o tom nemluvily, ona je teď zaneprázdněná novými projekty a já mám také několik rozpracovaných věcí. Začal mě velmi bavit dokumentární film, takže pracuji na několika námětech. Také mě zajímá divadelní režie, loni v prosinci jsem měla první premiéru jako režisérka v divadle v Krakově a myslím, že se režii budu věnovat i nadále, moc mě to baví. Když jsem začínala s hraním, což je stále moje hlavní práce, byla jsem si jistá, že je to jediná věc, kterou v životě chci a můžu dělat, ale po mnoha letech jsem začala mít dojem, že mi to nestačí. Napsala jsem tedy své první drama – se svou sestrou Monikou, jak jsem říkala. Pak mi už zas nestačilo být dramatičkou a herečkou, tak jsem napsala tento scénář, no a teď budu režírovat.

Autorka je publicistka. Vystudovala teorii kultury na FF UK, poté působila v řadě lifestyleových a kulturních médií jako redaktorka a editorka. Pohybuje se také v oblasti filmové propagace a distribuce.

BIO:
Gabriela Muskala se narodila roku 1969 v Kladsku. V roce 1994 absolvovala známou Filmovou školu v Lodži. V letech 1993–1997 působila v tamním Teatrze Powszechnym, od roku 1997 je spojena s lodžským Divadlem Stefana Jaracza a od roku 2005 rovněž s Dramatickým divadlem ve Varšavě. Na kontě má řadu rolí jak divadelních, tak televizních a filmových. Za roli ve filmu Moje dcery krávy (2016) získala hlavní polskou filmovou cenu Orel. Spolu se svou sestrou Monikou (*1966), která od roku 1993 žije v Rakousku, tvoří autorskou dvojici Amanita Muskaria.