Zábavné tváře fantastiky čili pět nových kusů

„Dneska jsem se pohádal s jedním konspiračním teoretikem. Řekl mi, že není ovce a má na nás a naše světovládné plány jasný názor. Doma jsem si to překontroloval. Má pravdu. Ten názor jsme mu nahráli do neokortexu přes nanovysílačky v zubních plombách přesně v úterý v 16:32.“

Nejnovější kniha Jana Pohunka (* 1981) navazuje na knihu Temní ilumináti z roku 2010. Ta vyprávěla o boji za osud světa, který se odehrával v české kotlině, zasáhli do něj nevinní kolemjdoucí, mocné iluminátské organizace, permoníci i vrahové bratři Nedvědi, kteří krom jiného tvořili revival kapelu bratří Nedvědů. Byla to ulítlá záležitost, u které se autor příliš nezatěžoval logikou a na dobrý vtip připadlo někdy i několik stránek spíš jen tak plynoucích.

I proto se návrat do světa iluminátů a konspirací nakonec odehrál až o několik let později a to nejprve formou facebookové stránky Přiznání iluminátů. Pohunek na omezeném prostoru facebookového statusu nalezl ideální formát pro vybroušení svého smyslu pro humor. Občas jeho příspěvky připomínaly mikropovídky, spíše se však jednalo o ostře vypointované anekdoty, na jejichž základě není možné vystavět uvěřitelný fikční svět jako celek, ale jejichž detaily se zdají být pod určitým úhlem pohledu (a životní zkušenosti s byrokracií) vlastně uvěřitelné. A tak se v knize Přiznání iluminátů (Straky na vrbě, 304 stran) třeba dočteme, že tunel Blanka nebyl nikdy otevřen, ale řidiči jsou vždy u vjezdu zhypnotizováni a následně přepraveni i s vozidly vrtulníky. Proč? Protože je to levnější. Ano, ačkoliv Pohunek vypráví o skutečně všemocných iluminátech, je jasné, že jeho „hrdinové“ jsou Češi; minimálně ti, kteří jsou stále tradičními smějícími se bestiemi.

Knižní verze Přiznání iluminátů obsahuje řadu iluminátských textů, jež vznikly přímo pro knihu a které propojuje obsáhlejší příběh o pátrání dvou nervózních bratrů-iluminátů po autorovi výše uvedených stránek. Právě na srovnání klasické epiky a drobných „přiznání“ se přitom ukazuje, jaký formát tématu a autorovi sedí. I vzhledem k rostoucí oblibě publikací adaptujících původně faebookovou platformu je vlastně škoda, že v Přiznání iluminátů Pohunek nerezignoval na zastřešující – a nudnější – text.

Věřte, nevěřte: Mellickovi o myšlénku se jedná

Američan Carlton Mellick III (* 1977) reprezentuje svérázný subžánr bizarro ustavený především produkcí amerického nakladatelství Eraserhead Press sídlícího v Portlandu. Jde o příběhy spojující absurditu, satiru a grotesku. Pokud by jejich autoři nebyli nadšenými fanoušky fantastiky, mohli by být členy nějaké undergroundové avantgardy.

Svazek Strašidelná vagína (která obsahuje krom titulního příběhu ještě povídky Porno v srpnu a Fantastické orgie) vydal ve svém malém nakladatelství respektovaný překladatel a odborník na horor ve všech jeho podobách Milan Žáček. Ačkoliv Mellick ve třech jmenovaných příbězích dokáže vzbudit pocit hrůzy, není to evidentně jeho primárním záměrem. A stejně tak platí, že navzdory mnoha úsměvným situacím a replikám nemá za cíl bavit své čtenáře humorem. Mellick je Žáčkovými slovy především bezbřehý fantasta, který spojuje zdánlivě nespojitelné, opájí se nemyslitelnými nápady a jejich provokativním spojováním.

Ale bylo by chybou Mellicka zavrhnout jako obskurního spisovatele pro čtenáře s obskurním vkusem. Strašidelná vagína (Carcosa, 192 stran) je samozřejmě knihou, která strhává pozornost už názvem a obálkou (jak je ostatně u Mellicka zvykem), ale všechny tři příběhy jsou v jádru především vyprávěním o lásce a o tom, co je pro lásku člověk schopen udělat. Ano, většinou to neznamená speologickou výpravu do přítelčiny vagíny; slovy Cimrmanů: Mellickovi o myšlénku se jedná. A ta je, jakkoliv to zní neuvěřitelně, romantická.

Sakra, čemu všemu se dokážeme smát…

Původně herní svět Warhammeru a Warhammeru 40 000 nevypadá na první pohled zábavně. Jeho idea se dá shrnout jednoduše: neexistuje nic než válka všech proti všem, ale především proti mocným silám Chaosu. Autoři vyprávějí akční a velmi temně laděné příběhy – civilizace upadá, Chaosu nemůže nic odolat věčně. Hrdinové často umírají nebo – a to je horší – podléhají Chaosu, mění se, přejímají myšlenky nepřítele a sami se stávají hrozbou. To vše jsou motivy, které jsou ve sci-fi verzi, zasazené do 40. tisíciletí vzdálené budoucnosti, ještě zesílené.

Autoři dobře vědí, že čtenáři dystopií nejsou pouze lidé, kteří chtějí být varováni, nýbrž také ti, kteří jsou zkázou, úpadkem a popisy hrůzných politických zřízení fascinováni. Warhammer vznikl v Británii a – podobně jako například ve slavném komiksu Soudce Dredd – promítly se do něj dobové spory pravice a levice či zrod punku. Soudce Dredd i Warhamer jsou přepáleně fašistické, totalitární fikční světy. Jejich monstróznost je vlastně parodií a slouží i jako určitá terapie ve stylu „náš svět není ani zdaleka tak špatný…“  Zvláště když je hrdinou inkvizitor, který nebude váhat v zájmu (dosti pochybného) vyššího dobra vydat příkaz k anihilaci celé planety.

Příběhy o inkvizitoru Ravenorovi nazvané jednoduše Ravenor (Polaris, 352 stran, překlad Marek Hrnčíř) a Ravenor: Návrat (vše je stejné: Polaris, 352 stran, překlad Marek Hrnčíř) dovádějí do absurdna tezi o majestátu zákona a nutnosti trestu za překročení hranic přirozeného řádu. V jejich světě platí, že relativismus je kacířství a hřích. A britský tvůrce Dan Abnett (* 1965) v nich navíc dokáže vykreslit nejen pochmurně gotický svět, ale i skvěle namixovat prvky akčního, detektivního a hororového příběhu. Jakkoliv se jeho příběhy zabývají pozvolným naplňováním rčení o dostatečně dlouhém hledění do propasti, nejsou to knihy psychologické či snad filozofické. Jsou to knihy zábavné. Ale někdy je opravdu znepokojivé, co všechno nám ještě přijde zábavné…

Hold jednomu žánru

Epická fantasy vyprávějící o boji skupiny hrdinů (a hrdinek) za záchranu světa před mocným zlem jsou již od prvního vydání Pána prstenů vrcholovou disciplínou žánru. Řada autorů bere sebe a své příběhy smrtelně vážně, jiní se občas vydají poněkud jiným směrem. To byl případ i Američana Michaela J. Sullivana (* 1961) a jeho knihy Královské spiknutí (Argo, 2011, překlad Jana Rečková). Dvojice zlodějů se v ní zapletla do státního převratu a do výpravy za osvobozením dávného čaroděje. Sullivan napsal svižný a lehkým vtipem prodchnutý příběh, který nad průměr zvedala především ona ústřední dvojice.

Následovalo pět dalších knih, v nichž se původně zlodějská historka transformovala v cosi s dopadem na celý kontinent. Ne vždy Sullivan toto rozšíření záběru ustál (a celá šestidílná série by klidně mohla čítat o jeden díl méně), nikdy však nezapomněl na své původní předsevzetí: bavit. Oproti mnoha jiným fantasy autorům v podstatě rezignoval na honosné popisy a soustředil se na situační gagy, slovní přestřelky a souboje plné nejen rytířského patosu. V závěrečném díle ságy Odhalení Riyria, zvaném Percepliquis (Argo, 488 stran, překlad Jana Rečková), Sullivan překvapuje odhalením skutečné podstaty nepřítele a jeho snah.

Sluší se dodat, že celou šestici knih přeložila nedávno zesnulá lékařka a spisovatelka sci-fi Jana Rečková (1956–2018). Dokázala dát textu retro šmrnc starých rodokapsů i kolportážních románů, ale zároveň udržet magickou atmosféru fantasy světa – podobně jako kultovní Goldmanova Princezna nevěsta. Zábavnost cyklu Odhalení Riyria tak spočívá především v nostalgickém připomínání atmosféry starých dobrodružství lupičů gentlemanů i slavných fantasy cyklů. Žánr se zde nikam neposouvá, avšak s grácií připomíná, proč mu na celém světě holduje tolik čtenářů.

Na pátrání příliš nezáleží

Britský tvůrce Ben Aaronovitch (* 1964) se proslavil cyklem městských fantasy Řeky Londýna, v nichž konstábl Peter Grant odhaluje magickou tvář Londýna – a posléze i britského venkova. Řeky mají své bohyně, kouzla fungují, hudba může krást duši i srdce a činžáky mohou být součástí grandiózního plánu šíleného architekta na vysátí magické energie z širého okolí.

Zápletky jednotlivých dílů série Řeky Londýna se sice tváří jako detektivky, ve skutečnosti však Aaronovitch pokračuje v tradici Douglase Adamse a dalších britských humoristů (a čirou náhodou i scenáristů seriálu Doctor Who), v nichž se ideálně dvojice hrdinů složená z někoho relativně normálního a někoho relativně mimoňského dostává do absurdních situací, které je potřeba nejen vyřešit, ale především správně glosovat. Aaronovitchův hrdina je navíc policistou – a tudíž se musí vyjadřovat ke všemu i z hlediska instituce, která mu poskytla výcvik i zázemí (a i to je velmi britské).

Jednotlivé příběhy Řek Londýna střídají prostředí: od hudebníků v Soho přes obce vyvrženců žijící v metru po venkovské poklidné společenství. Tentokrát se Grant – v knize Strom viselců (Argo, 272 stran, překlad Milan Žáček) – dostává do prostředí bohaté mládeže. Příliš tak nezáleží na skutečnosti, že pátrání po tajemném padouchovi, k němuž zběhla i bývalá Peterova kolegyně, se již několik knih odkládá na neurčito. Vždy je prostě čím se bavit. Aaronovitch je mistrem popkulturních přirovnání a narážek.

K cyklu mimochodem náleží i komiksová řada, na níž se podílí také Andrew Cartmel, s nímž se Aaronovitch zná díky práci na seriálu Doctor Who a který napsal podobným stylem výbornou noirovou detektivku Poslední deska; česky ji vloni vydal Knižní klub.