Tvář vody jako zrcadlo
toho jiného

Kniha Tvář vody je druhým příkladem del Torových literárních ambicí, s nimiž se tuzemský čtenář mohl v překladu setkat. Tou první byla trilogie Zhoubný kmen napsaná ve spolupráci s Chuckem Hoganem – a je dobré se u tohoto projektu na chvíli pozastavit. Zhoubný kmen byl totiž fascinující ukázkou toho, jaké pulpové náměty má del Toro rád. V New Yorku přistane letadlo, které je moderní obdobou lodi, na níž přibyl do viktoriánského Londýna slavný Drákula. Upíří nákaza se rychle rozšíří, pulpový horor se mění v pulpovou apokalypsu s výpůjčkami z del Torem natočeného komiksového snímku Blade II a dočkáme se i flashbacků do koncentračních táborů…

Zní to skvěle, bohužel napsané je to hůř. Spíše než klasický román (respektive trojice) působí del Torovo a Hoganovo dílo jako přihláška do tendru na středněrozpočtový upírský biják právě v duchu zmíněného Blade II. Přihláška, kde jsou zdůrazněny potenciálně silné vizuální momenty na úkor stylu či hlubší práce s postavami (v duchu hesla „dobří herci tomu přece dodají ten správný říz později!“). Logicky tak podle knih nakonec vznikl nepříliš úspěšný seriál, který si nevybojoval náležitý rozpočet a z plánované opulentní přehlídky stylizovaného a procítěného braku vyšlo utahané béčko, na něž si dnes téměř nikdo nevzpomene.

Do knižní Tváře vody se tato neblahá zkušenost promítla. V dobrém slova smyslu. Bylo by jistě zajímavé rozklíčovat, jakým způsobem si oba umělci – vedle del Tora je jako autor uveden Daniel Kraus – rozdělili práci, ale posun oproti literárně plochému Zhoubnému kmeni je značný. Dokonce v přímé konfrontaci s filmovou verzí působí kniha dospěleji a závažněji.

Romance mezi uklízečkou a kdesi v Amazonii odchyceným rybím mužem – dost možná bohem vody – vychází z dlouhé tradice příběhů zapovězené lásky mezi ženou a monstrem. Ta přitom nevypovídá jen o umělecky zpracovaném fetiši či zapovězené perverzitě. Od dob pohádky Kráska a zvíře přes klasické snímky, jako je Netvor z Černé laguny, se samozřejmě subžánr vyvíjel a odrážel vztah člověka k tomu Jinému, k tomu Druhému. Což je zásadní pro západní civilizaci, která je minimálně dle španělského historika Josepha Fontany ovlivňována vymezením se právě „vůči těm druhým“. V tomto procesu se naše společnost definuje a posouvá, odhaluje své slepé skvrny. S vypořádáním se s tím Druhým se vypořádáme sami se sebou, s tím, co znamená být člověkem. A samozřejmě je to také, jak víme díky Erbenově Kytici, odvěký příběh o překročení majestátu zákona uspořádání veškerenstva a trestu, který neúprosně následuje.

Na rozdíl od biedermeierovského Erbena je však del Toro mnohem více máchovským typem romantika, a tak se v jeho (a Krausově) podání stává tím Druhým nakonec především třetí velký protagonista příběhu – voják z povolání Richard Strickland. To on nakonec překročí všechny hranice a zákony. Zatímco rybí muž je nedobrovolně násilím vytržen ze svého prostředí a týrán a zatímco uklízečka Elisa jednoduše následuje hlas svého srdce a snů o svobodě, Strickland plní rozkazy a vydává se tam, kam to člověku nepřísluší, aby nakonec podlehl stravujícímu šílenství.

V rozpracování Stricklandovy osobnosti a především jejího rozkladu kniha dalece překonává film – a vyhýbá se chybě zmíněné u Zhoubného kmene, a sice přesvědčení, že plytkost textu ve filmu kompenzuje herecký a režijní um. Knižní Tvář vody naopak svého Stricklanda buduje poctivě a podrobně. To on je nakonec mnohem víc fascinující příšerou než rybí muž v nádrži – a mnohem lépe vidíme cestu, jakou ušel od sice upjatého, ale pořád v zásadě čestného a rodinu milujícího muže. Obraz jeho šílenství je působivější i díky většímu prostoru, který v románu získávají jeho žena a děti.

Zároveň je text pevněji ukotven v reáliích studené války šedesátých let minulého století. U filmu platí, že jakkoliv se výpravou a citacemi některých jiných filmových či hudebních děl vztahuje k danému období, ve skutečnosti se nalézá v jakémsi snovém bezčasí. Román díky exkurzím do hlav vedlejších postav – od černošské uklízečky Zeldy po reklamního manažera Bernieho – mnohem důsledněji vytěžuje reálie a motivy rasismu a šovinismu, ale i nemorálního pragmatismu tajných služeb. Čtenářský zážitek je tak komplexnější než filmový – a vzbuzuje tedy u některých del Torových fanoušků údiv, že Oscara získal právě s Tváří vody, která navzdory všem svým kvalitám není co do hloubky příběhu, ale ani do specificky deltorovské imaginace ničím víc než režisérovým standardem.

Jestliže šíří záběru a propracovaností světa i postav kniha nad filmem jednoznačně vítězí, má text určité nedostatky v dramaturgii. Například na začátku formou jakýchsi „prostřihů“ sledujeme představení Stricklanda a Elisy; další výrazný hráč – sovětský spící agent Hoffstetler – se objeví v masivním bloku textu ovšem až těsně před polovinou příběhu, přičemž jeho příchod na scénu působí v tom okamžiku jako retardér. Navíc se stejné pečlivosti v budování charakteru nedostane všem postavám.

Zdaleka největší problém knihy však představují krátké pasáže psané z pohledu rybího muže. Ty se totiž objeví příliš pozdě, aby z něj vytvořily plnohodnotnou postavu (ostatně celou dobu je pouhou obětí, hračkou nebo objektem druhých – přebírá tím roli ženských hrdinek tradiční dobrodružné romantiky, které jsou také neustále unášeny, vězněny, zachraňovány…). Dokud byl Devoňan (jak mu říká Hoffstetler) jen blíže neurčeným posledním zástupcem své rasy, tragickou melancholickou postavou, lovecraftovským vyvržencem do světa „normálů“, byla jeho záhadnost i monstróznost sexy. Ve chvíli, kdy se z něj pokusí autoři udělat (a nejen z něj) něco víc, ona záhadnost se mění v řídkost a nedopracovanost. Ale i tak to požitek ze čtení Tváře vody nijak zásadně nepokazí; to dobré, ba výborné ve společném projektu del Tora a Krause přetrvá a triumfuje. Stejně jako láska k pulpu a starým pohádkám jeho tvůrců.

Guillermo del Toro – Daniel Kraus: Tvář vody, Brno, Host, 2018.
(přeložil Filip Drlík, 352 stran, doporučená cena 349 korun)

Guillermo del Toro, ročník 1964, pocházející z mexické Guadalajary. Ve filmografii má mimo jiné snímky: Hellboy, Faunův labyrint, trilogii Hobit, foto: Fox Searchlight Pictures