Jessica Jonesová, feministka z papíru

Americká streamovací společnost Netflix těží ze spojení s komiksovým gigantem Marvel: zásobuje publikum seriály z jeho univerza. Nejprve nabídla dvě série (2015–2016, každá po třinácti dílech) Daredevila. Letos má o nevidomém advokátovi Mattu Murdockovi, odhodlaném chránit město před zločinem, vzniknout série třetí. V témže roce, jako se zrodila první série Daredevila, vznikla i první třináctidílná série Jessiky Jonesové, k níž letos 8. března přibyla série druhá – rovněž o třinácti epizodách.

Děj seriálu Jessica Jonesová se točí kolem majitelky soukromé detektivní kanceláře, která jako by vystoupila z romantické nálady britských romantických, takzvaných jezerních básníků. Vnitřně rozpolcená Jessica bojuje se svými vnitřními démony, které drží na uzdě zejména alkoholem a náhodnými známostmi (byť se americká kamera cudně drží zpátky vždy, když má „dojít na akci“), a démony vnějšími, jimž zatápí svou nadpřirozenou silou. V tom se Jessica nijak neliší od svých mužských kolegů. Proč tedy právě kolem tohoto díla vyrostl hype, že se jedná o „feministický seriál“? Proč se Jessica Jonesová považuje za „gamechanger“?

Oficiální trailer k seriálu Jessica Jonesová, foto: Netflix, video: Netflix

První pohled, který se nabízí, je barvotiskově stereotypní. Přestože je žena, zachraňuje Jessica životy pěkně „po mužsku“: rozdává rány pěstí a občas po někom hodí stolem. Kromě toho je „po mužsku“ nesnesitelná, složité předivo mezilidských vztahů ji obtěžuje a raději dá přednost lahvi nebo „one-night stand“ (ideálně v kombinaci). Ale vážně se dá za feministický označovat seriál, který vychází z maskulinních stereotypů, ale jen je převrací?

Pak je tu „mimopříběhová“ stránka věci. Výkonnou producentkou seriálu je žena, Mellisa Rosenbergová, která se obklopila týmem složeným fifty-fifty z žen i mužů – a navrch v druhé sérii všechny epizody režírují ženy. „Bravo, Hollywoode, jsme rádi, že jsi dorostl do sebevědomí rovných příležitostí!“ chce se zvolat, ovšem to ještě neznamená, že vzniklo dílo feministické. Na výsledku to totiž není vidět – na to je současný komiksový režisérský kánon chlapsky daný. Ostatně kostýmní designérka seriálu Elisabeth Vastolová poznamenává: sám fakt ženské režisérské sestavy nebyl pro samotné natáčení důležitý.

Krysten Ritterová a Rachael Taylorová jako Jessica Jonesová a Trish Walkerová, foto: Netflix

Možný je i pohled tematický. Seriál ukazuje problémy, jež by se mohly jevit feministickými: zneužívání, problémy s příjmem potravy, psychickou závislost na narcistním partnerovi, odvrácenou stranu slávy. To by snad mohlo fungovat v psychologickém thrilleru (pokud bychom tedy zkousli problematický fakt, že se jmenovaná témata samozřejmě mohou týkat i mužů), ovšem v žánru komiksu, kde předem víme, jak to všechno dopadne (a že všechny problémy napsali scenáristé jen proto, aby ještě kapku opepřili noirovou atmosféru), je nesmyslné ona témata jako feministická číst. Pokud by šlo o psychologický thriller, v němž bychom spolu s Jessikou prožívali její snahu vrátit se po traumatizujícím zážitku zpět k normálnímu životu, skoro by nás i mohla zaujmout a dojmout skutečnost, že hlavní záporák Kilgrave upřímně věří tomu, že vše dělá pro Jessičino dobro a že tomu tak ostatně chce i ona. Kilgrave je ovšem vykreslen nesnesitelně černobíle, téměř jako absolutní zlo. To je určené žánrem; komiks, kde všechno nevyhnutelné musí být zveličené, po sadistickém záporákovi volá – nedostatek psychologie ovšem ubírá na ochotě diváka věřit opravdovosti složitého vztahu, který mezi Kilgravem a Jessikou (údajně) panuje.

Nejvíc ovšem feministickým snahám podráží nohy fakt, že obě ústřední protagonistky, tedy Jessica a její téměř-sestra Trish jsou vybrány tak, aby odpovídaly standardním (a opět: především maskulinním) představám o kráse. Takže divák má na výběr: preferujete dívku blonďatou nebo tmavovlasou? Když dojde na lámání chleba, silné a nezávislé mají právo být jenom bílé krasavice 90-60-90.

Abychom však nebyli jen negativní. Existuje test Allison Bechdelové. Americká kreslířka jej navrhla v roce 1985 a slouží k určení, zda film či seriál obsahuje či neobsahuje genderové stereotypy. Hlavní kritérium: dílo musí mít alespoň dvě ženské hrdinky, jež mají jméno a které spolu hovoří o něčem jiném než o mužích. Aspoň v tomto aspektu Jessica Jonesová prošla.

Nabízejí se tedy dvě možná vysvětlení celé „feministické aury“, která se kolem seriálu vznáší. Buď je to celé promyšlená marketingová strategie Netflixu, kterou chce do řad diváků přivítat dospívající dívky, anebo máme laťku toho, co považujeme za feministické, opravdu tak nízko. Ani nevím, co z toho je smutnější.