Tomasz Kot: Hercem jsem se stal díky Melu Gibsonovi

Snímek, který si z MFF v Cannes odnesl cenu za režii, se v české premiéře promítal na festivalu v Karlových Varech. Pawlikovský, britský režisér polského původu, slavil úspěch se svým předchozím filmem Ida, který získal řadu cen včetně Oscara. Podobně jako Ida, i Studená válka se odehrává v Polsku padesátých let minulého století. A přestože reflektuje dobovou politickou situaci, jejím hlavním motivem je osudová láska. Skladatel a sbormistr Wiktor a zpěvačka Zula nedokážou žít spolu ani bez sebe, dělí je ambice i železná opona.

Studená válka byla vaše první spolupráce s Pawlem Pawlikowským. Jaký je to režisér?

Jedinečný. V Polsku nemáme moc velké rozpočty na filmy, takže herci musí být efektivní, připravení tvrdě pracovat. Nemáme například příliš času soustředit se na jednotlivé scény. Vždycky jsem si představoval, jaké to je točit na Západě, kde mají na natáčení tři měsíce, spoustu času a peněz… S Pawlem a Studenou válkou jsem měl skvělou příležitost tohle prožít. Byl jsem velmi šťastný, film se připravoval celý rok, měli jsme výborné podmínky. Ale nevěděl jsem, že Pawel má tak jedinečný styl režírování. Do té doby jsem jen párkrát v životě zažil, že jsme záběr točili třicetkrát nebo pětatřicetkrát. Obvykle když došlo k nějaké nehodě. Ale s Pawlem? Točit záběr čtyřicetkrát byl dobrý začátek… To je asi největší rozdíl mezi ním a ostatními lidmi.

Když točíte, někdy prostě nerozumíte tomu, proč to trvá tak dlouho, proč musíte situaci tolikrát opakovat… Pak se v hotelu snažíte usnout a před očima se vám pořád míhají obrazy z natáčení, tvář Joanny (Joanna Kulig, představitelka hlavní ženské postavy – pozn. red.), nemůžete to dostat z hlavy… Měli jsme i pár nedorozumění, kdy on čekal, jak scénu pojmeme, ale my čekali, až nám řekne, jak ji máme pojmout… Ale když jsem pak viděl ten výsledek v kině! Pawel je zkrátka jedinečný. Původně byl dokumentaristou a myslím, že je to pro jeho styl velmi důležité.

Tak to jste dobře připraven na práci třeba s Rubenem Ostlundem, švédským režisérem filmu Čtverec, protože on tvrdí, že každý záběr se musí točit nejmíň čtyřicetkrát…

Nejmíň?! To je bláznivé. Ale Čtverec je velmi dobrý film.

Byl jste překvapen ohlasem na Studenou válku v Cannes – cenou a celým tím děním kolem něj?

 Nečekali jsme to. Je to přece jen polský příběh, natočený v polštině, černobíle, navíc ve zvláštním formátu (1:1.33 – pozn. red.). Byla to těžká a upřímná práce, s níž jsem byl spokojený, ale i když máte sebevětší uspokojení z práce, vždy vás zajímá, jak film přijmou diváci. A my jsme měli navíc premiéru v Cannes, kde byly v publiku takové osobnosti jako Cate Blanchettová nebo Julianne Mooreová… Celou dobu jsem si říkal: Jak asi budou reagovat na tenhle film od polského chlapíka? A měli jsme snad čtvrthodinový aplaus vestoje, možná i delší. Bylo to fakt dlouhé, a já jsem pozoroval muže z ochranky, kteří museli být zvyklí na ledacos, a na jejich tvářích jsem viděl, že jsou zaskočení, bylo jasné, že se to nestává každý den. Poprvé v Cannes, a takový úspěch! Například rozhovory jsme měli naplánované původně na půl dne, ale po premiéře z toho najednou byly tři dny, s novináři z celého světa.

Může to být pro vás začátek nové kariéry, třeba v hollywoodských filmech?

Lidé v Polsku, režiséři a lidé od filmu o mně říkají, že jsem zvláštní. Vím, že je to asi divné, ale já si takhle budoucnost nepředstavuju. Samozřejmě, když někdo zavolá, budu rád, protože by to byla nová zkušenost, ale myslím, že to není můj styl. Pro mě je důležité vrátit se k divadlu, a taky jsem velmi aktivní otec – mám dvě děti. A když vidím svoje kolegy, jak se honí za kariérou, říkám si: Proč? Každý starší slavný herec v divadle vám řekne: Pokazil jsem si vztah se svými dětmi. Tohle není moje cesta. Je to krásná práce, ale nejdůležitější věci v životě jsou jinde.

Měl jste rád vaši filmovou postavu Wiktora? Byla tam nějaká podobnost s vaším osudem?

Postavu jsem měl moc rád, ale společného jsem s ní mnoho neměl. A stejně tak Joanna. Herec musí mít rád svoji postavu, musí ji v určitém smyslu chránit a být připraven ji bránit, i když je třeba v něčem špatná. I když hrajete zlou postavu, musíte jí rozumět. Bylo to pěkné setkání, ale já nejsem ten typ – Wiktor je velmi tichý, silný člověk. Hlavně tichý… Mimochodem, vždycky když jsem se Pawla zeptal, co mám dělat, tak odpověděl: Nic, ona je trochu blázen a ty jsi starší, to je celé.

Znáte nějaké české filmy? U nás v Česku není mnoho příležitostí vidět polské filmy, ale vzniká řada koprodukcí, třeba Přes kosti mrtvých Agnieszky Hollandové…

… nebo Operace Dunaj, to byla také česko-polská koprodukce. Samozřejmě české filmy znám. Speciálně jeden miluju – Musíme si pomáhat. Byl pro mě velmi důležitý, tím svým zvláštním stylem mezi komedií a dramatem – tyhle dvě věci v jednom okamžiku, na to jsou Češi specialisti. Nemohl jsem tomu uvěřit. Pamatuju si, že v kině to bylo pořád slzy–smích–slzy–smích… Pak jsem si ten film koupil a viděl jsem ho třikrát nebo čtyřikrát, protože jeho konstrukce je neuvěřitelná. A zapomenout nesmím na Jedna ruka netleská a na Samotáře – to byl v Polsku velký hit. To bylo opravdu „must see“.

Pawel Pawlikowski (*1957) v Cannes s Cenou za nejlepší režii, kterou získala jeho Studená válka, foto: Festival Cannes

S jakým režisérem byste si přál pracovat?

S Melem Gibsonem. A s Clintonem Eastwoodem.

Proč zrovna s nimi?

Mel Gibson se vám nejspíš zdá jako trochu zvláštní volba. Samozřejmě vím o různých kontroverzích kolem něj, nejsem blázen. Ale mám své důvody pro to, že bych s ním chtěl pracovat. Víte, můj otec a matka nechtěli, abych byl hercem. Dost jsem se bál, protože jsem ve škole neměl dobré známky – a to kvůli tomu, že veškerý čas jsem trávil v divadle; bylo pro mě vším. Takže jsem se v sedmnácti rozhodl, že budu učitelem polštiny, zdálo se mi to jako bezpečný únik z oné situace. V divadle jsem řekl svým kolegům, že jsem tam naposled, poslední premiéra s tímhle mladým divadlem, a skončil jsem. Jeden můj kolega herec, který tehdy ještě nebyl slavný, ale dnes je, mi říkal: Nebuď hloupý, jsi tak dobrý, máš talent, bojíš se kvůli rodičům, to je blbost, nechat herectví! Pamatuju si tahle slova a stejný den jsem byl v kině a viděl jsem Statečné srdce a ten výkon Mela Gibsona, ten příběh o svobodě… Vyšel jsem z kina a řekl si: Jdu do herecké školy! Takže bych ho strašně rád někdy potkal, abych mu mohl říct, jak byl pro mě důležitý.

Autorka je publicistka. Vystudovala teorii kultury na FF UK, poté působila v řadě lifestyleových a kulturních médií jako redaktorka a editorka. Pohybuje se také v oblasti filmové propagace a distribuce.

Tomasz Kot (*1977)

Narodil se v Legnici, herecky debutoval v tamním divadle. V roce 2001 absolvoval hereckou akademii v Krakově. Od roku 2001 byl hercem Teatru Bagatela v Krakově, o čtyři roky později se přestěhoval do Varšavy a spolupracuje s Teatrem im. Wojciecha Bogusławskiego v Kaliszi. Za svůj výkon ve filmu Bohové (2015) získal polskou národní filmovou cenu Orel. Objevil se například ve filmech Bikini Blue, Nejlepší, Přes kosti mrtvých, Yuma, Operace Dunaj. Je ženatý, s manželkou Agnieszkou má dvě děti – dceru Blanku (2007) a syna Leona (2010).