Spisovatel Michal Hvorecký: Sledujte Bratislavu, možná se díváte i do vlastní budoucnosti
Jestli lze o některém současném slovenském spisovateli říci, že je občansky silně angažovaný, tak určitě to platí o Michalu Hvoreckém. Několik jeho knih vyšlo rovněž česky. Silnou pozici si vybudoval v německojazyčném prostředí – a letos v Německu publikoval svou první knihu napsanou přímo německy: osobní politickou úvahu Dissident. To je důvod k rozhovoru.
Tvorba Michala Hvoreckého se v posledních deseti letech postupně posunula od románové fikce k výrazně angažovanějším a esejističtějším textům. Ať už jde o román Trol, v němž se ponořil do temných zákoutí sociálních sítí a světa dezinformací, nebo o knihu Súdruh disident, soubor textů a úvah vznikajících v době sílících politických sporů na Slovensku. V německy napsaném Dissidentovi mu Slovensko slouží coby případová studie širšího evropského problému: nástupu populismu, oslabování důvěry v instituce, proruských tendencí a kulturních válek.
Němčině jste se dlouhodobě věnoval nejen jako překladatel autorů, jako jsou W. G. Sebald nebo Robert Walser, ale také jako publicista, texty jste zveřejnil třeba v listech Die Zeit nebo Frankfurter Allgemeine Zeitung. V čem byla zkušenost psát vlastní knihu jiná?
Oslovil mě můj německý editor a taky nakladatelství, abych to zkusil. Už roky píšu krátké texty pro německé, rakouské a švýcarské noviny. Tak jsem se pokusil pokračovat v delším formátu. Trvalo mi to třikrát déle než psaní ve slovenštině, ale byla to nesmírně zajímavá výzva. Stále zkouším něco nového.
Nepředpokládal jsem, že změním jazyk, ve kterém píšu. Kdybych neměl nabídku od nakladatelství, asi bych to naslepo nezkoušel. Teď mě ovšem láká v tom pokračovat. Němčina mi umožnila získat odstup od tématu. V Dissidentovi píšu velmi osobně o svých zkušenostech od roku 1989 do podzimu 2025. Vysvětluji, co se stalo se Slovenskem a s východní Evropou, proč se společnost radikalizuje a brutalizuje, proč mě žalovala ministryně kultury a proč jezdím po celém Slovensku na protesty.
Michal Hvorecký představuje 22. března 2026 svoji knihu Dissident na Lipském knižním veletrhu. Foto: ČTK / EHL Media – Erik-Holm Langhof
Michal Hvorecký (* 1976)
Narodil se v Bratislavě. Po gymnáziu vystudoval estetiku na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře a v roce 2004 absolvoval semestr tvůrčího psaní na Univerzitě v Iowa City v USA, v zahraničí získal několik autorských stipendií. Působil jak na volné noze, tak prošel řadou profesí. Nyní je vedoucím oddělení kultury na městském úřadu v bratislavské městské části Staré Mesto.
Knižně debutoval už ve svých dvaadvaceti letech knihou povídek Silný pocit čistoty, která byla na slovenské literární scéně jednou z událostí konce devadesátých let; v češtině vyšla v roce 2006. Do češtiny byly přeloženy i některé další autorovy prózy: povídkové sbírky Lovci & sběrači (česky 2003) a Naum (2013), novela Wilsonov (2015) a romány Plyš (2006), Smrt na Dunaji (2013), Troll (2018).
Michal Hvorecký je ženatý, má tři děti. Jeho bratr Juraj Hvorecký pracuje v pražském Filosofickém ústavu AV ČR, kde vede Oddělení aplikované filosofie a etiky.
Opakovaně říkáte, že Slovensko je stále demokracií, ovšem demokracií slabší a zranitelnější. Jak poznáme okamžik, kdy se demokracie začíná lámat? Co vás na současném vývoji na Slovensku znepokojuje nejvíc?
Katastrofální zrada sociální demokracie, která je dnes připravena spolupracovat s krajní pravicí. Vidíme to již na současné vládě, ale může to být ještě horší. Stále jsme parlamentní demokracií, i když již výrazně oslabenou. Věřím, že současnou garnituru porazíme nejprve v komunálních volbách letos na podzim, a v příštím roce i v parlamentních volbách. Slovensko si zaslouží něco lepšího než nenávistné barbary jako Fico a Šimkovičová. Není třeba se jich bát, i když oni umí jenom šířit strach. S odvahou je dokážeme „odvolit“ a zahájit novou éru. Ať nás inspirují Maďarsko i Polsko. Jsem přesvědčen, že změnu přinesou i mladé ženy.
V Dissidentovi se vracíte k Václavu Havlovi, Chartě 77 i k roku 1989. Může být podle vás disidentem také člověk žijící v demokratické společnosti? Co dnes vlastně znamená být disidentem?
Obálka knihy Dissident, kterou Michal Hvorecký napsal rovnou německy. Zdroj: hvorecky.sk
Nepovažuji se za disidenta, ale chci tento pojem vrátit do veřejné debaty, a celkem se mi to daří. Disidenti a disidentky nepatří pouze do éry studené války. Je to aktuální pojem. V Německu se o tom opět mluví, ptají se mě, jak vzdorovat složitým poměrům, v nichž jsme se ocitli. V některých spolkových zemích tam již teď na podzim hrozí, že ústavní většinu získá strana, kterou německý Ústavní soud označil za extremistickou.
Odpor dnes musí být inovativní a oslovit i lidi, kteří téměř ničemu nedůvěřují. Někdy je to přímo nadlidský úkol. Poselstvím mé knihy je, že každý z nás může něco udělat pro posílení svobody a demokracie. Jako občané máme stále velkou moc. V jednadvacátém století je na čase hovořit o novém disentu.
I Peter Magyar je pro mě příkladem člověka, který vzešel z disentu své strany a vedl politický boj v digitálním věku, kdy jsou nepřáteli demokracie také algoritmy sociálních sítí. V knize zmiňuji slovenské příklady nového disentu a připomínám, že ve střední Evropě máme cenné dědictví, superhrdiny své doby jako Vasyl Stus, Václav Havel, Adam Michnik, Jacek Kuroń a další, včetně mnoha disidentek, na které se konečně mnohem více vzpomíná.
Českoslovenští disidenti nebyli ve svých názorech jednotní. V klíčových otázkách se ovšem dokázali spojit. Nebylo v diktatuře právě tohle snazší, protože v ní přesně víte, jakému zlu čelíte?
Ano, československý disent byl ideově velmi pestrý – levicový, pravicový, liberální, konzervativní, katolický –, ale nakonec po sametové revoluci jeho étos podlehl jednoduchému antikomunismu, který se ve společenském diskurzu prosadil. Kromě jiného pak nastal postupný rozklad moderní levice západního liberálního typu. Levice totiž ztratila kontakt se sny, které za normalizace vyvolala opravdu silná opoziční kultura. Až se stalo to, že vládu převzala pravice, která nepřipouští alternativy a radikalizuje se. Toho plně využívají lidé jako Babiš a Okamura, dva nejnebezpečnější migranti v České republice. Pokud chceme děsivý trend zvrátit, měli bychom překonávat rozdíly a spojit se, obnovovat lidskou představivost, a to kromě jiného prostřednictvím kultury.
Spisovatel-občan. Michal Hvorecký v dubnu 2024 v Bratislavě na protestu proti vládním krokům vůči Bibianě, Mezinárodnímu domu umění pro děti. Foto: Milan Illík
Připomněla bych vaše slova z rozhovoru pro německou rozhlasovou stanici RBB. Prý je dobré sledovat Bratislavu, protože se možná podíváme i do vlastní budoucnosti. Co bychom měli na Slovensku sledovat nejpozorněji?
Slovensko je teď laboratoří, kde lze už pozorovat mnoho důsledků vlády nových fašistů. Příčin je několik. Jedna z nich je ekonomická, protože mnoho lidí má pocit, že nezvládli hospodářskou transformaci v devadesátkách. Zároveň je v tom přítomen silný kulturní rozměr, který se týká lidské identity: mnozí vnímají, že se svět, jak jej dlouho znali, rozpadl. Tento pocit se šíří, nejde již o problém výhradně východní Evropy či Západu, nabývá globálních rozměrů. Část společnosti se v novém světě necítí doma. Rozpor mezi ideály a realitou vytváří obrovské napětí.
Ať už se se svou knihou ocitnu v Rakousku, Německu nebo ve Švýcarsku, všude mi říkají, že mnoho z toho, co popisuji, se u nich děje úplně stejně nebo je to na spadnutí. Hluboká polarizace společnosti, rozpolcenost, pocit ztráty společného směřování – to je univerzální pocit dneška. Nacházíme se v několika hlubokých krizích najednou a lidé o nich chtějí mluvit.
Mluvili o nich i na protivládních demonstracích, které se na Slovensku konaly a k nimž se v Dissidentovi vracíte. Protesty upozorňující na sílící autokratické tendence jste často moderoval. Projel jste různé kouty země. Co jste se dozvěděl o náladách v různých regionech?
Je to pro mě úžasná škola. Vždy kamkoliv jezdím s tím, že demonstrace nikdy nedosáhnou všeho, ani většiny z toho, co požadují. Ani si nemyslím, že je důležité, aby všeho dosáhly. Máme protesty občanské společnosti i shromáždění opozičních politických stran. Vládní moc demonstrace pozorně sleduje – kolik se jich účastní lidí, o čem se tam hovoří, jaký to má ohlas. A reaguje na to. Mnohé zákony či návrhy se podařilo zpomalit nebo zcela zastavit, například takzvaný ruský zákon o neziskovkách.
Projel jsem republiku od Popradu po Malacky a potkal hodně aktivistů motivovaných k tomu, aby měnili věci zdola. Dva senioři sami zorganizovali dvacet tři demonstrací za rok. Téma zonace Vysokých Tater mění jejich region a citlivě vnímali drastické zásahy ministerstva životního prostředí. Našli téma, které zmobilizovalo lidi v Popradu, kde nebyla silná tradice politických demonstrací. Stali se živým centrem občanského hnutí. Jakékoliv takovéto protesty jsou tedy z podstaty věci důležité, ale vnímám, že nastalo určité vyčerpání.
Herec Miki Křen (vlevo) čte za přihlížení autora ukázku z knihy Michala Hvoreckého Lovci & sběrači při křtu jejího českého vydání, který se konal 21. října 2003 v Praze. Foto: ČTK – Petra Mášová
Díky vašemu otci, jenž byl matematik a později vyučoval informatiku, jste už jako teenager věřil, že internet nabízí skvělou příležitost k emancipaci a kultuře. Dnes vidíme, že v mnoha oblastech se děje opak: je to nástroj manipulace. Postupem času se z vás stal kritik vlivu sociálních sítí na veřejnou debatu. V úvodu knihy Dissident dokonce píšete, že „digitální kapitalismus podal novému fašismu ruku“. Jsou problémem samotné platformy, nebo spíše způsob, jakým jsme je nechali fungovat?
Vyrostl jsem na prvních počítačových programech a hrách. Byl jsem techno-optimista. Hodně přemýšlím o tom, jak a proč se sociální sítě staly nástrojem v rukou tyranů a technologických oligarchů. Je to obrovská škoda a promarněná šance. Utopický projekt se proměnil ve svůj protiklad. Nenávist a manipulace na internetu jsou fascinující i děsivý jev. Přemýšlím, zda nám nehrozí, že se hráz jednou protrhne. Takovéto formy podněcování veřejnosti k zuřivosti a nenávisti jsme již zažili. Totalitní režimy vždy nejprve burcovaly lidi slovně. Zažili jsme vraždu Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, taky vraždu Matúše Horvátha a Juraje Vankuliče na Zámocké ulici v Bratislavě. Situace se v online prostoru stále více vyhrocuje a hranice toho, co je ještě přijatelné, se posouvá stále dál.
Váš spor s ministryní kultury Martinou Šimkovičovou (pozn. red. autor ministryni označil za neofašistku, následovalo trestní oznámení za pomluvu) je dílkem širšího konfliktu, který na Slovensku nyní probíhá kolem kultury. Proč je kultura pro politickou moc tak důležitá?
Krajně pravicové strany pochopily, že kultura je bojiště, na kterém lze získat zklamané, zmatené a rozzlobené voliče. A tradiční strany jako sociální nebo křesťanští demokraté tohle téma podceňovaly a odsouvaly na okraj zájmu. Německá AfD zahájila frontální útok na evropskou modernu. Jedním z hlavních terčů je Bauhaus. Stejně jako za nacismu! A nepřítelem je i celý model fungování veřejných institucí. Tvrdí o nich, že je unesly levicové liberální elity a odtrhly se od lidu. Snaží se odklonit diskusi od ekonomických témat, jejich hlavním terčem se stala moderní kultura a ekologická opatření.
Na Slovensku jsou právě tyto dva resorty – kultura a životní prostředí – v rukou krajní pravice. Slovensko se proto pro evropskou krajní pravici stalo jedním ze vzorů pro nové radikální politiky. I Klempíř se hlásí k Šimkovičové. Oba spojuje nenávist k Západu a ke svobodě. V naší STVR už vládne tvrdá cenzura zpravodajství, a to akutně hrozí i v ČT. Naše veřejnoprávní média se stala prvním cílem radikálů, manipulátorů a notorických lhářů, kteří vděčí za svou kariéru především algoritmům sociálních sítí.
Spisovatel-občan. Vlevo Lucia Szabová (z Platformy pro demokracii), Michal Hvorecký a další demonstranti na protestním shromáždění Slovensko je Európa, Bratislava, 24. dubna 2025. Foto: TASR/Profimedia – Jaroslav Novák
Vašim posledním knihám dominují veskrze palčivá aktuální témata – dezinformace, populismus, krize demokracie, evropské identity a občanské společnosti. Často jste označován za angažovaného spisovatele a hlas slovenské občanské společnosti. Nechybí vám někdy oprostit se od aktuálního dneška a prostě „jen“ vyprávět příběhy?
Pořád vyprávím příběhy. Ale žijeme v mimořádné době. Můj život a psaní úzce souvisí se svobodou po roce 1989. Už máme demokracii třicet šest let, ale demokratů a demokratů stále méně. Co mohu udělat, abychom nebezpečný trend ještě zvrátili? Lidé na Slovensku si podle mě stále neuvědomují, co hrozí, když se Fico příští rok spojí s Republikou, což je fašistická strana digitální éry. Dezinformační scéna v tom vidí životní šanci a touží po moci, samozřejmě s velkorysou ruskou pomocí. Přeji si, aby i moje děti žily svobodně. Budu dělat vše, co je v mých silách, aby se neofašisté nedostali k moci.
S vaší angažovaností jsou spojeny výhrůžky, mediální útoky i zmíněné trestní oznámení. Byly chvíle, kdy jste zvažoval, že se z veřejného prostoru stáhnete?
Občas mi běhá mráz po zádech, když čtu některé nenávistné komentáře, které dostávám. Ale nemám akutní pocit ohrožení a nemyslím si, že kdybych potkal některého z diskutujících, vytáhl by na mě sekeru, jak o tom mnohdy píše. Často mi píšou i trollové a různé výtvory umělé inteligence. Současně cítím velkou podporu a solidaritu celé komunity – navzdory její rozmanitosti.
Kultura nás učí citlivosti a vnímavosti. Díky příběhům dokážeme pochopit i osudy lidí, kteří žili v úplně jiné době a na jiném místě světa. Umění dokáže spojovat, a právě proto je často zneužíváno k propagandě. Na Slovensku dnes opět hovoříme o kolaboraci, protože někteří jednotlivci se již ochotně spojují s novou mocí – výměnou za funkce. Věřím, že zůstanou v menšině.
Michal Hvorecký: „Ať už se se svou knihou ocitnu v Rakousku, Německu nebo ve Švýcarsku, všude mi říkají, že mnoho z toho, co popisuji, se u nich děje úplně stejně nebo je to na spadnutí.“ Foto: Martina Lukić
A že není vše ztraceno…
Ano, a Dissident není dalším apokalyptickým scénářem. Snažím se vyprávět spíše pozitivní příběh. Navzdory všem krizím – a to stále připomínám i východním Němcům – se toho udělalo nesmírně mnoho. Navštívil jsem po dvaceti osmi letech Rostock, a to město jsem nepoznal! Na každém kroku je vidět obrovský pokrok. A přece je hodně lidí vnitřně frustrovaných a naštvaných. Proto hledám cestu ven z toho, kam jsme se dostali.
Nemyslím si, že je vše ztraceno. I maďarský příklad mi ukázal, že vývoj k autoritářství není nezvratný. Známe způsoby, jak nárůst krajní pravice, radikalizaci a ultranacionalismus zpomalit i zastavit. Zároveň se musíme smířit s tím, že část lidí odmítá liberální charakter světa, tedy model, který si někteří z nás vysnili jako ideál. Nepovyšuji se nad ně. Zkouším s nimi diskutovat, beru je jako součást společného světa a raději společně s nimi nahlas uvažuji, co dělat, abychom uprostřed Evropy – mezi Prahou, Bratislavou a Vídní – neskončili v novodobé diktatuře.
