Constance Dobré: Otce na konci jeho cesty zaopatřím, ale jinak naplivu na vaše hroby

Protože rodinnému a kulturnímu zázemí Constance Debré (* 1972), jsem se v základních rysech věnoval v recenzi Love Me Tender, zde to vezmu stručněji, a hlavně trochu jinak. V říjnu 2013 list Le Monde referoval o setkání v jedné pařížské soudní síni, na němž byl hostujícím řečníkem Jean-Louis Debré, předseda Ústavní rady, což je ve Francii nejvyšší instituce soudní moci. Přítomna byla rovněž a do diskuse se zapojila jeho neteř, právnička Constance Debré. „Vysoká a štíhlá, s elegantním, ale drzým hlasem, patricijskou tváří s velmi bílou pletí a velkýma, velmi tmavýma očima, promluvila k předsedovi Ústavní rady o jeho kariéře,“ charakterizuje ji text, v němž také stojí, že publikum si získala narážkou na tíhu jejich společného genetického dědictví. Součástí materiálu je i fotografie oné Constance pořízená 27. září téhož roku v areálu jednoho pařížského soudu. Vidíme štíhlou ženu s polodlouhými tmavými vlasy a přes sebe má přehozený pravděpodobně talár.

Za dva roky bylo vše jinak: Constance opustila středostavovský životní způsob, ostříhala se, odstěhovala se od manžela a školou povinného syna, zbavila se maxima věcí a rozhodla se vystavit nahé existenci; heterosexuální vztah nahradila víceméně promiskuitou s lesbickou orientací. S tím vším se čtenář v Love Me Tender seznámí na jedné stovce stran. Pokud knihu četl, potká se v próze Jméno na necelých devadesáti stranách textu s toutéž hrdinkou i s poetikou stručných kapitol, lapidárních sdělení a tvrzení, vše bez metafor, s protokolární dikcí.

Řeknu vám, jak (ne)žít

K tomu, co autorka konstatovala v Love Me Tender (originál vyšel roku 2020), se ve Jménu (2022) sice ještě vrací, ale docela stručně a z odstupu – „minulý život“ je pro ni o ty dva roky zase o něco vzdálenější. Ve své nynější nahé či řekněme oproštěné existenci dále postoupila, důkladněji si ji osvojila.

„Dneska mám tělo. Trvalo to roky. Není to představa, není to tvrzení, je to skutečnost, kterou vidím v zrcadle. Moje tělo se ukázalo, když jsem se stala spisovatelkou, když jsem se stala lesbou, když jsem se spousty věcí zbavila a o zbytek přišla. Konkrétně se ukázalo v mých svalech a šlachách, ve tvářích a lebečních kostech. Nezajímá mě moje jméno, ale moje tělo. Tenhle způsob života vyžaduje hodně soustředění, musí se brát hodně zodpovědně,“ stojí v jednom odstavci na počátku Jména. – A už tady se rojí pochybnosti: Debré svědectví o své proměně publikovala pod svým jménem a jako taková vystupuje v médiích, nechává se fotit a natáčet, poskytuje rozhovory, veřejně debatuje, jak lze snadno zjistit například z příspěvků na YouTube. Svoji jinačí existenci naplno žije, a jistě to není jednoduché, ale také ji prodává. Naprostá důslednost by totiž obnášela zcela „nebýt“, sice psát a publikovat, avšak skrýt se za pseudonym, anebo zůstat úplně beze jména, zdržovat se jakýchkoliv veřejných projevů. „Nahota“ Constance Debré je zkrátka privilegovaná.

Constance Debré, foto: © Flammarion – Pierre-Ange Carlotti

„Advokacii už nedělám proto, že mám na práci něco důležitějšího, čímž myslím svoje knihy, čímž myslím vysvětlování toho, co se děje, o to totiž v mých knihách jde, ve svých knihách se nesvěřuju s tím, jak žiju, ve svých knihách vysvětluju, co se děje a jak se žít má. Knihy jsou pro mě způsob, jak bojovat proti ubohému životu, nic víc a nic míň, proti ubohému životu, který jsem poznala a který vidím všude kolem. Pokládám za důležité, aby to lidem někdo řekl. Aby se o ubohosti života mluvilo.“ – Ne že by Debré byla jata spasitelským syndromem, ale přesvědčením o svém speciálním poslání nejspíš ano. Osobně nemám daleko k autorčině náhledu na ubohost života, tedy v tom smyslu, že když pohlédneme na každodennost soudobého (řekněme západního) člověka, můžeme v obrovské míře spatřit pinožení se za věcmi a zaobírání se jevy a skutečnostmi, které jsou čím dál více pofiderní a pomíjivé. Kde je nějaká transcendence? Jak z toho ven? Že by řešením bylo totální zacílení na sebe sama, které Debré praktikuje, to si nemyslím. Výskyt oné ubohosti, o němž píše, je kromě jiného důsledkem zbytnění individualismu, právě i toho, který pařížská spisovatelka vyznává.

Constance Debré spílá buržoazii a buržoazní literatuře: „… všechno to začalo s Barthesem, s tím jeho pitomým hnidopišstvím, typickým pro inteligentní, ale marnou, neschopnou, těžkomyslnou, snobskou, neduživou, zhoubnou buržoazii, pro buržoazní literaturu promlouvající k buržoustům, pro literaturu, která zamezuje změnám…“ – Když konstatujeme, že autorka pocházející z prominentního buržoazního rodu takto řeže do buržoazie, nedopouštíme se snad nejapného psychologizování tvrzením, že zde máme co do činění s jistým typem sebenenávisti a osobní revoluce. Přívlastek osobní je třeba zdůraznit, neboť změnám, které v citované větě Debré zmiňuje, nelze tady přisuzovat žádný politický a sociální význam, tento horizont dle všeho autorku nezajímá. Ke konci Jména, když se rozvolňuje styl textu a interpunkce nejednou vypadá zřejmě jako přežitek, sděluje: „Odjíždím do Arles. Byt na tři měsíce. Literární rezidence. Řekla jsem No jasně.“ Moc nevěřím na vznik antiburžoazní literatury na fajnových literárních rezidencích…

Constance Debré, foto: © Kalpesh Lathirga, zdroj: matterof.art/cz

Nevyvlékneš se zcela

Mimo radikálně znějící deklarace se ve Jménu nachází linie vyprávění, v níž Constance Debré líčí pobývání u nemocného, pozvolna umírajícího otce. Jezdí za ním, pečuje o něho v jeho domě, moc toho spolu nenamluví, jako kdyby oba dobře věděli, že tu osamělost beztak vyslovit nejde, a přece spolu ty týdny, dny a hodiny sdílejí, sdělují si blízkost vesměs mimoslovně. V těchto partiích je text neokázalý, věcný, ne však chladný a necitlivý. „Ráno večer noc. Otevře oči, sedím u nohou jeho postele, říká Je to zvláštní. Jak zvláštní? Prý se to nedá popsat, vyloženě to nebolí, opakuje Nedá se to popsat, prý jako by něco přicházelo zevnitř, mluví o tom novém vjemu se zjevným zaujetím. V noci mě volá, projdu chodbou, stoupnu si k jeho posteli, několika slovy mu odpovím. On, já, smrt, musí se to dotáhnout.“

Krátce po druhé světové válce publikoval Boris Vian pod pseudonymem Vernon Sullivan svůj první román, nazval jej Naplivu na vaše hroby. Tento titul sedí na zvučně nekompromisní dikci, kterou Constance Debré ve Jménu nasadila a jíž hlásá kupříkladu to, že „rodina je pouhá iluze“. Jenže text této její knihy ji usvědčuje z toho, že rodinnými imprintingy je cele prostoupena a možná tou největší iluzí je to, když si myslí, že se z nich naprosto a nadobro vyvlékne. Aktuálním vnějším způsobem svého života možná, ale uvnitř sebe sama? Sotva. Jméno je krajně rozporuplná próza, ale taková, s níž má smysl se konfrontovat, neboť čtenáře nutí reflektovat svoji vlastní pozici.