Nekrolog: Velké dějiny začínají u jednotlivce, zdůrazňovala spisovatelka Slavenka Drakulić

Zemřela 20. června ve svém domě v istrijské vesnici Sovinjak. Bezprostředně předtím stačila publikovat novou knihu. Své dílo uzavřela autobiografickými příběhy, v nichž pro ni typickým způsobem vyprávěla o velkých historických událostech skrze každodennost. Když psala o válečných konfliktech, společnosti nebo o lidském údělu, nebyla pouhou objektivizující pozorovatelkou, nezajímaly ji dějiny samy o sobě. Zajímalo ji, co dělají s konkrétním člověkem.

Na svět přišla 4. července 1949 v přístavním městě Rijeka. Následujícího roku se Jugoslávie dramaticky rozešla se Sovětským svazem. Země se pod Titovým vedením vydala vlastní cestou – zůstávala autoritářským státem, zároveň byla otevřenější než jiné země východního bloku. Právě v tomto napětí – mezi ideologickou kontrolou a jistou mírou svobody – Slavenka Drakulić vyrůstala. Otec byl důstojníkem Jugoslávské lidové armády, za druhé světové války bojoval v partyzánských jednotkách a po válce zůstal profesionálním vojákem. Matka byla úřednice. Na rodiče vzpomínala jako na prací zaneprázdněné lidi, výchova zůstávala na bedrech babičky. Možná to byla právě ona, kdo ve Slavence probudil zájem o vzdělání a ženskou emancipaci. V rozhovorech opakovaně říkala, že prostě musí psát o tom, co se děje, a to i proto, že je nesmírně zvědavá.

Slavenka Drakulić v červnu 1992 na literárním festivalu ve Walesu, v místě zvaném Hay-on-Wye, foto: Magnum Photos / Profimedia – David Hurn

Hřích feminismu

Nastoupila na studia srovnávací literatury a sociologie na Univerzitě v Záhřebu. Škola byla v sedmdesátých letech otevřená současným evropským proudům, intelektuálně živá, nicméně pod dohledem státu. To ovšem nebránilo tomu, aby se na tamní filozofické fakultě začala formovat první generace jugoslávských feministek, která ženská témata vytrhla z akademického prostředí a vnesla do veřejné debaty. „Naše generace, generace žen narozených po druhé světové válce, si začala uvědomovat propast mezi teorií a praxí. Ženy byly rovné mužům pouze formálně,“ vzpomínala později Drakulić.

Po absolvování univerzity pracovala jako středoškolská učitelka, ale narazila, když studenty vedla k otevřené diskusi, kritickému uvažování a touze po svobodě. Neodbytná potřeba psát ji zavedla do záhřebského týdeníku Polet. Tento časopis Svazu socialistické mládeže Chorvatska existoval od šedesátých let, ale na konci let sedmdesátých prošel obsahovou, grafickou i polygrafickou proměnou, jeho popularita rostla a věnoval se tématům, která v té době zajímala mladé lidi: nová vlna v hudbě, různé formy subkultury, komiksy, filmy; značný prostor poskytoval fotografii. V osmdesátých letech se vypracoval v platformu pro novou generaci novinářů, spisovatelů, umělců.

Slavenka Drakulić na snímku z roku 1999, foto: ČTK / ullstein bild – Brigitte Friedrich

Novinářská práce Slavenky Drakulić se brzy začala prolínat s literární tvorbou. V roce 1984 vydala svou první knihu esejů Smrtelné hříchy feminismu. Otevřeně v ní psala o menstruaci či sexualitě a kniha bývá považována za průkopnické feministické dílo v evropských komunistických zemích. Jedna z jejích nejznámějších raných esejí se týkala nedostatku hygienických potřeb pro ženy v socialistické Jugoslávii. Podle Drakulić právě takové zdánlivé maličkosti nejlépe ukazují, jak ideologie zasahuje do každodenního života žen.

Nacionalistická štvanice

Vrchol její novinářské i spisovatelské dráhy přišel v osmdesátých a zejména devadesátých letech. Stala se jedním z nejvýraznějších esejistických hlasů střední a jihovýchodní Evropy. Dokázala propojit osobní zkušenost s velkými politickými dějinami a psát o nich jazykem srozumitelným i čtenářům, kteří bývalou Jugoslávii téměř neznali.

Rozpad Jugoslávie a válka mezi jejími někdejšími svazovými republikami však znamenal zásadní zlom. Drakulić odmítala nacionalismus bez ohledu na to, z které strany přicházel. Kritizovala válečnou propagandu, zneužívání médií i sílící atmosféru strachu. V době vrcholící války v Chorvatsku se sama stala terčem nenávistné kampaně. V roce 1992 byla v článku Chorvatské feministky znásilňují Chorvatsko spolu s dalšími čtyřmi spisovatelkami a novinářkami označena v záhřebském týdeníku Globus za nepřítele státu a veřejně označována jako „čarodějnice z Ria“ – podle mezinárodního kongresu PEN klubu v Rio de Janeiru, kde ony autorky kritizovaly válečné násilí a porušování lidských práv. Kampaň se rychle proměnila v symbol nacionalistické štvanice proti intelektuálům odmítajícím přizpůsobit své názory válečné atmosféře.

Po této štvanici Drakulić nemohla ve své vlasti svobodně žít a pracovat. Odešla do exilu. Útočiště našla ve Švédsku. Pomocnou ruku jí nabídl Arne Ruth, šéfredaktor známého deníku Dagens Nyheter, ostatně ve švédském tisku vyšly poprvé některé z důležitých článků Slavenky Drakulić o válkách na Balkáně a rozpadu Jugoslávie.

Slavenka Drakulić v červnu 2008 v české metropoli, kam přijela na Festival spisovatelů Praha, foto: Lidové noviny / Profimedia – František Vlček

Dodejme, že po dlouhých dvanácti letech po zveřejnění útočného článku autorka soudní spor vyhrála; inkriminovaný text dodnes patří k nejznámějším příkladům toho, jak post-jugoslávský chorvatský režim ovlivňoval média a omezoval svobodu projevu. „V Chorvatsku tehdy probíhalo několik procesů současně: vzestup nacionalismu a válka, demokratizace politického systému, počátky kapitalismu, privatizace i narůstající korupce,“ vykreslovala Drakulić atmosféru devadesátých let.

O válečných zločincích bez démonizace

Kniha How We Survived Communism and Even Laughed (Jak jsme přežili komunismus, 1992) vyšla roku 1992 nejprve anglicky, v londýnském nakladatelství Hutchinson. Většina esejů přitom vznikla už v druhé polovině osmdesátých let (tehdy autorka publikovala dva romány – Hologrami straha a Mramorna koža) a zachycovala každodenní život žen v komunistické části Evropy v okamžicích, kdy se svět soustředil na pád Berlínské zdi a rozpad sovětského bloku. Drakulić namísto politických gest psala o banánech, rtěnkách, pračkách a dalších obyčejných věcech. Česky tento soubor vyšel až v roce 2006 pod titulem Jak jsme přežili komunismus. Kromě toho v devadesátých letech publikovala další dva romány (Božanska glad a Kao da me nemá) a svazky esejů jí vyšly v USA a Británii.

Mezinárodní ohlas vyvolala kniha, kterou zveřejnila v roce 2003 – Oni ne bi ni mrava zgazili, která následující rok vyšla anglicky a autorka za ni obdržela Lipskou knižní cenu za evropské porozumění; český překlad spatřil světlo světa v roce 2006 pod názvem Ani mouše by neublížili. Text vznikl na základě několikaletého sledování procesů před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Drakulić nezajímaly pouze zločiny, ale především otázka, jak se z obyčejných lidí stávají pachatelé masového násilí. Právě tím se její kniha odlišovala od většiny válečných reportáží. Odmítala jednoduché rozdělení světa na hrdiny a monstra. Nesnažila se zločince omlouvat, nýbrž pochopit mechanismy vedoucí obyčejného člověka k účasti na násilí. V tomto ohledu bývá její práce přirovnávána k úvahám filozofky Hannah Arendt o „banalitě zla“ (viz její slavná práce Eichmann v Jeruzalémě), které chorvatská spisovatelka považovala za jednu ze svých nejdůležitějších intelektuálních inspirací.

Před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu: někdejší chorvatský armádní generál Mirko Norac (na snímku z 8. července 2004). Byl uznán za válečného zločince. Případ byl postoupen Chorvatsku. V roce 2011 byl podmínečně propuštěn, foto: ANP / AFP / Profimedia – Paul Vreeker

Rozhodnutí zaměřit se právě na pachatele bylo pro Drakulić jedním z nejtěžších při psaní této knihy. Sama důvody rozebírá v závěrečném eseji Proč potřebujeme monstra: „Pokud se člověk pokusí psát z pohledu pachatelů a snaží se jim porozumět, jak blízko se tím dostává k jejich ospravedlňování? Můžeme vůbec válečné zločince pochopit? A co je ještě důležitější – proč bychom se o to vůbec měli pokoušet?“

„Procesy s válečnými zločinci měly přinést určitou katarzi, jenže v zemích, které válkou prošly, panoval vůči samotným soudům příliš velký odpor,“ napsala také. Byla přesvědčena, že největším přínosem haagského tribunálu nebylo potrestání pachatelů, ale především pojmenování a zdokumentování pravdy o válečných zločinech.

V posledních letech se o Slavence Drakulić mluvilo v Íránu i v Ukrajině. Příklad toho, jak si knihy jedné autorky mohou najít cestu ke čtenářům ve dvou zcela odlišných zemích a za diametrálně odlišných okolností. „Začaly mi přicházet zprávy a e-maily z Íránu, většinou od žen, ale také od mužů. Vůbec jsem netušila, že mé knihy byly přeloženy do perštiny. Překvapilo mě ještě víc, jak silně se dokázali ztotožnit se zkušeností východoevropského totalitarismu.“ V Íránu totiž vyšly minimálně čtyři její knihy, aniž by bylo požádáno o autorská práva. Největší ohlas měla právě kniha Jak jsme přežili komunismus.

Na Ukrajině tomu bylo jinak. Ještě před celoplošnou válkou tam vyšly překlady několika jejích knih. Ale po masakru v Buči a po odhalení válečných zločinů začali lidé cíleně vyhledávat Ani mouše by neublížili. Důvod je zřejmý: snaha pochopit, co v lidech probudí schopnost dělat zvěrstva.

Obálky čtyř z knih Slavenky Drakulić vydaných v chorvatském nakladatelství Fraktura: zcela vlevo román o první ženě Alberta Einsteina, vedle román o malířce Fridě Kahlo, druhá zprava je obálka autorčiny knihy o stáří a jeho bolestech a zcela vpravo pak nejnovější kniha, o níž se píše v přítomném nekrologu, repro: Fraktura

Dluh

Ačkoliv Slavenka Drakulić v novém století publikovala další romány a eseje, česky od ní dvacet let knižně nevyšlo nic! Na rozdíl od Slovenska, kde ve feministickém nakladatelství Aspekt vyšel nejprve roku 2009 svazek Myš v Múzeu komunizmu a iné životy pod psa a o šest let později román Obžalovaná, příběh vyprávěný ženou, která zabila svoji matku a sama je matkou malé dcery. V roce 2022 se slovenského překladu dočkal román Teória smútku Milevy Einsteinovej, v němž autorka obrátila pozornost k první ženě fyzika Alberta Einsteina, matematičky a fyzičky Milevy Marić; při psaní vycházela z dochovaných dokumentů o jejím životě a práci.

Spisovatelčina nejnovější, v červnu vydaná kniha Zašto nisam naučila kuhati (Proč jsem se nenaučila vařit) je svého druhu bilančním dílem, snad se dá mluvit o stručných a specifických memoárech (svazek má 148 stran). Slavenka Drakulić tu obrací pozornost k sobě samé; chorvatští kritici proto knihu označují za literární závěť obsahující vzpomínky na dětství, stárnutí, nemoc i psaní. Důležitým motivem tu jsou tradiční výšivky, které zdobívaly kuchyně v zemích bývalé Jugoslávie a nabádaly hospodyně, aby zůstávaly u plotny – pak se možná dočkají odměny v podobě občasné návštěvy kina. Chce se říct: typická Drakulić, tedy kombinace bystrého feministického náhledu s citlivým popisem detailů každodennosti ženy.

Autorka je kulturní publicistka.