Mořské panny a Hamletka s fialovými vlasy. Do Česka se dostávají dvě výrazné anime

Anime v českých kinech

Anime je v českých kinech občas k vidění: někdy bývá navázané na delší série jako Demon Slayer nebo Chainsaw Man, v případě filmů jako ChaO a Scarlet jde o samostatné a v rámci japonské animace dost prestižní tituly. U nás sice anime neláme rekordy a filmové weby jej spíše přehlížejí, ale pomalu si tu buduje své publikum. Do kin u nás novou japonskou animaci dostávají především společnosti Falcon a Bionaut Zero Gravity. Ta první uvádí filmy navázané na populární série, druhá zase přináší samostatné filmy od špičkových animačních studií jako CoMix Wave Films a Studio 4°C.

Trailer k filmu Scarlet, zdroj: YouTube

Na první pohled se může zdát divné, proč se v kinech objevují snímky, které dějově přímo navazují na rozjeté anime seriály. České publikum ale může původní série znát buď z Netflixu a dalších streamovacích platforem, nebo z původních komiksů, které u nás vycházejí. Do kin se navíc dostávají opravdu ty komerčně nejúspěšnější věci. Oba filmy z temné fantasy série Demon Slayer, z nichž ten druhý u nás běžel v kině, jsou momentálně na špici žebříčku komerčně nejúspěšnějších japonských filmů všech dob. Celá franšíza vycházející z mangy Gotógeho Kojoharua vydělala kolem deseti miliard dolarů, což je podobně jako kompletní značka Jurský park nebo herní série Grand Theft Auto. Dílo Demon Slayer: Kimetsu no Yaiba Infinity Castle je také divácky nejúspěšnějším anime v českých kinech. Velkým diváckým hitem v Japonsku je film uvedený rovněž u nás: Chainsaw Man – Reze Arc, který navazuje na akční sérii o bojovníkovi s démony, jenž se umí proměnit v monstrum s motorovými pilami místo končetin.

Trailer k filmu ChaO, zdroj: YouTube

Bionaut zase přinesl do kin deset let staré anime Tvoje jméno, které natočil Makoto Šinkai. Tomuto původně nezávislému režisérovi se za poslední dekádu povedlo stát se tvůrcem, jehož filmy v tržbách překonávají Hajaa Mijazakiho. A právě Tvoje jméno, chytrá romantická fantasy o záměně těl dospívajícího chlapce a dívky, bylo snímkem, jenž v globálních tržbách předběhl dosud rekordní Cestu do fantazie a dodnes patří ke komerčně nejúspěšnějším japonským filmům vůbec. Oproti rodinným filmům Mijazakiho se Šinkai soustředí spíš na teenagery a vychází z principů young adult vyprávění. Stejným směrem kráčí i tvorba Mamoru Hosody, dalšího režiséra hitových anime filmů, jehož snímky Kluk ve světě příšer, Mirai, dívka z budoucnosti a Belle uváděla do českých kin společnost AČFK. Hosodovu novinku Scarlet však můžeme s českými titulky vidět už jen na streamovací platformě DAFilms.

Romantika s mořskou pannou

ChaO je dílem osobitého animačního studia 4°C. Pozoruhodné je už tím, že je to dosud jediné velké animační studio v Japonsku, které vede žena. Producentka Eiko Tanaka od nultých let buduje společnosti pověst extravagantní značky, jež se pozná už na první pohled extrémně dynamickou animací zahlcující divákovy smysly. Typické produkce 4°C jako filmy Mind Game, Žezelotebon nebo Mutafukaz míchají anime postupy s vlivy street artu, vycházejí z karikaturní, skicovité linky, která umocňuje eruptivní ztřeštěnost jednotlivých scén, a libují si v kolážovitém míchání různých animačních i kresebních stylů.

ChaO, za nímž stojí začínající režisér Jasuhiro Aoki, je typickým produktem značky 4°C. Vypráví klasickou variaci na romantickou fantasy. Mladý lodní inženýr Stefan žije v paralelní realitě v Šanghaji, kde společně s lidským společenstvím existuje i podmořská civilizace napůl rybích bytostí. Právě v době, kdy je vzájemné soužití v napětí, Stefana požádá o ruku mořská princezna ChaO. Stefan se svatbou souhlasí především proto, že se sňatek stane mediální senzací a díky tomu je jeho šéf ochotnější zafinancovat jeho prototyp šetrného a bezpečného lodního motoru.

Děj je sice nečekaně zasazen do čínské metropole, ale stejně dobře by se mohl odehrávat v Tokiu. Film nadhodí pár závažnějších společenských témat jako korporátní kapitalismus či ohled k jiným živočišným druhům, nechává je ale žít si svým vlastním životem na periferii vyprávění. V jádru tu jde především o variaci na osvědčený model nepravděpodobné romance dvou zdánlivě zcela odlišných osobností, které si k sobě postupně najdou cestu. I romantika je však v podání 4°C především zběsilá a explozivní. Soužití Stefana a ChaO se odvíjí od tak extravagantních karambolů, jako je jeho odpor vůči tomu dát si k obědu živou elektrickou rybu, nebo její vtrhnutí na firemní večírek uvnitř bojového robota.

Celkově je tohle svižné spojení grotesky a romantiky zábavné, obzvlášť ve spojení s dynamickou animací. Ta není tak utržená ze řetězu jako v nejexperimentálnějších filmech studia. Pořád se drží téhož kresebního stylu a je podřízená především hladkému plynutí samotné zápletky, ale zároveň je naplněná pohyblivými a nepohyblivými detaily, takže celek budí dojem hutného popkulturního koncentrátu. Stejně jako většina současné prvoligové japonské animace je i ChaO úchvatnou přehlídkou dokonalého zvládnutí nenápadného, ale přitom funkčního zapojení počítačových technik do klasické kreslené animace.

Hamlet jako dívka s fialovými vlasy

Naproti tomu Mamoru Hosoda v novince Scarlet předvedl svoje nejambicióznější dílo, které toho na rozdíl od lehkonohé ChaO musí odvyprávět tolik, že občas působí trochu těžkopádně. Film je variací na Shakespearova Hamleta, jen tu místo kralevice dánského máme dospívající princeznu s růžovými vlasy a místo zadumaných toulek hradem Elsinor s hrdinkou většinu času trávíme v očistci, jakési přestupní stanici pro mrtvé, kteří se z nějakého důvodu odmítají rozptýlit do nicoty. Hosoda měl vždycky rád příběhy odehrávající se v meziprostorech, kde se potkávalo několik různých světů. Zároveň je ale vždycky dokázal propojit s vyprávěním, které se neslo především na proudu akce a silných emocí.

Z filmu Scarlet, foto: © Toho

Snad ještě víc než zmíněný Makoto Šinkai nebo předčasně zemřelá legenda japonské animace Satoši Kon je Hosoda především zručným konstruktérem intenzivních dramatických oblouků a velkolepých scén. Velké emotivní scény v jeho filmech vždycky působily trochu mělce, instantně a genericky, ale Hosoda z nich vždycky dokázal poskládat kompaktní a audiovizuálně oslnivou podívanou. Tentokrát se soustředí především na tragický patos, který uvede skrze jednoduchou výchozí situaci. Princezna Scarlet se mstí za smrt svého otce, jenž se stal obětí spiknutí zosnovaného jejím bratrem. Při pokusu zrádce zabít je otrávena vínem a propadá se do zvláštního zásvětí, kde se střetává s dalšími osobami balancujícími na hraně smrti. Zde se dozvídá, že její otec si nejspíš těsně před smrtí přál, aby jeho vrahovi odpustila. Hra na osudové drama tu ale slouží spíš jako emocionální průvodce celým filmem, než že by skrze ni tvůrci chtěli sdělit něco hlubšího. Ostatně jim není zatěžko narušit celkově chmurný tón celého vyprávění euforickou taneční vsuvkou, která je tu především proto, aby v ní mohl zaznít nový j-popový hit složený pro tento snímek.

Stejně jako ve svých předchozích filmech i tady Hosoda dokáže převést silné emoce do velkolepých výjevů. Očistec tu má podobu rozlehlé pustiny, jíž putují nomádské kmeny a nad níž létají obří temní draci. Pokud se o ChaO dá říci, že je to animačně vypiplaný film, pak Scarlet jsou čiré orgie. Hosodův tým předvádí hyperrealistické hody propracovaných textur a opulentní dynamické scény s množstvím detailů. Animační styl je přitom rozkročený mezi velmi detailními 3D modely a jednoduchými pohyby některých postav, které připomínají až ploškovou animaci a odkazují na vyloženě evropské vzory (zahlédnout by se dala i podobnost s animovanými filmy Karla Zemana).

Podobně jako Šinkai i Hosoda je hlavou vlastního animačního studia, to jeho se jmenuje Chizu. Scarlet je jeho druhým nejdražším projektem, po vyloženě megalomanské Belle z roku 2021, kde si pro změnu hrál s motivy z pohádky Kráska a zvíře. Scarlet údajně navíc natáčel více než dva roky, protože vyvíjel animační techniky, které by mu umožnily co nejplastičtěji ztvárnit obličejovou mimiku postav. Se Scarlet se mu ale úspěch předešlých filmů zopakovat nepodařilo a snímek co do tržeb zůstal za očekáváními. Není to však chyba filmu samotného, protože ten co do vyprávění za jeho staršími filmy nijak nezaostává. Spíš oproti „opernímu“ muzikálu Belle si tentokrát hraje s ponurejší a monumentálnější stylizací. Na velkém plátně by Hosodův maximalistický opus vyzněl určitě lépe, za vidění ale rozhodně stojí i ve skromnější streamingové podobě.