Touha není hřích. Slovinské drama Co je ti, holka? ukazuje dospívání jako hledání vlastního hlasu

Slovinský kandidát na Oscara Co je ti, holka? se českým divákům poprvé představil vloni na karlovarském festivalu a nyní přišel do kin. Stydlivá šestnáctiletá dívka Lucia se v něm vydává na letní soustředění katolického pěveckého sboru do italského kláštera. Tam se seznamuje se starší a temperamentnější Anou-Marii, s níž probírá první milostné zážitky. Lépe řečeno, Ana-Marie hovoří a Lucia fascinovaně naslouchá. Díky ostatním dívkám, náznakům svobody a skupině svalnatých restaurátorů Lucia navzdory konzervativnímu prostředí poprvé poznává vlastní sexualitu.

Žánr coming of age zaměřený na psychologický, emocionální i fyzický přechod hrdiny z dětství do dospělosti se v posledních letech zaměřuje prakticky na veškeré aspekty mládí. A rozličné jsou i způsoby uchopení tématu. Hledání vlastní identity i reflexi prvních milostných zážitků se věnovala Američanka Greta Gerwig ve zčásti autobiografickém dramatu Lady Bird. Do dospívání na sociálním okraji společnosti ve svém zatím posledním díle nahlédla britská filmařka Andrea Arnold. Vyrovnávání se s měnícím se tělem a jeho potřebami se chopila romance Do morku kostí (Luca Guadagnino) či francouzský psychologický horor Raw (Julia Ducournau).

Česká produkce v tomto ohledu není pozadu – nejistotu spojenou s dívčím dospíváním sleduje na domácí půdě například režisér Vojtěch Strakatý. Za coming of age drama lze do jisté míry označit i Sbormistra Ondřeje Provazníka, zasazeného stejně jako Co je ti, holka? do prostředí dívčího pěveckého sboru, byť Provazníkův snímek řešil primárně jiné téma.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Vulva jako rána

Co je ti, holka? tedy v jádru funguje jako docela jednoduchá coming of age story. Dospívající dívka se vymaní z pečlivého dozoru přísné matky, ocitá se v prostředí vrstevnic a poprvé pociťuje fyzické touhy. Ze žánrových konvencí se vymyká především způsobem, jakým režisérka Urška Djukić (* 1986) centralizuje touhu samotnou a jak ji vnímá.

Film začíná záběrem na náboženskou ilustraci připomínající ženský pohlavní orgán. Ve skutečnosti jde o obraz z modlitebního rukopisu ze 14. století, vytvořeného pro lucemburskou vévodkyni Jutu. Symbol připomínající vulvu pak zobrazuje Kristovu ránu, symbol mučení a utrpení. Podle Djukić nicméně symbolika není nahodilá. „Obraz diváka vede do nitra; skrze bolest jej uvádí do těla, místa, kde sídlí naše podstata,“ vysvětluje. Podobnými parafrázemi náboženství a tělesnosti drama oplývá.

Pud, s nímž se Lucia poprvé setkává, přitom zdaleka není pouze o sexualitě. Chtíč je podle filmařky totiž čímsi intuitivním, co se nachází všude okolo nás. „Sexuální energie není jen to, co člověka nutí k sexu. Je jako životní energie, která nás v životě táhne k tomu, co potřebujeme, abychom mohli růst a poznávat se,“ vysvětluje režisérka.

Z filmu Co je ti, holka? Foto: Artcam

Námět snímku režisérku prý napadl při poslechu koncertu jednoho katolického sboru. Zaslechla tradiční slovinskou píseň a vnímala silnou ženskou energii kontrastující s klidem tří kněží, kteří koncert poslouchali. V tu chvíli si uvědomila, že ve své tvorbě chce zkoumat hlas jako emancipační nástroj. Djukić popisuje, že chtěla natočit především film o ženském sebevyjádření. To se v jejím debutu projevuje ve dvou rovinách. V té první dostává hlas prostor doslovně – ve sboru. Teprve v něm se Lucia postupně odvažuje projevovat i jinými způsoby než dosud. Mechanismem sebevyjádření se ovšem stává i touha samotná, která byla pro Luciu – formovanou upjatou výchovou – dosud čímsi zapovězeným.

Režisérka zdůrazňuje, že veškeré pocity představují komunikaci lidského těla, a pokud jim člověk podlehne, naslouchá vlastním potřebám. V konzervativním světě se však podlehnutí touze stává hříchem. V mladé dívce se tak tluče touha po přirozenosti se vším, co dosud znala. „Když člověk zhřeší, musí sníst trochu kyselých hroznů, aby to odčinil. To je moudrost našich babiček. (…) Když netrpíš, tak to nefunguje,“ vysvětluje v jedné ze scén Ana-Marie.

Slovinská režisérka Urška Djukić, zdroj: Artcam

Každé gesto vyjadřuje touhu

Sexualita se výrazně projevuje rovněž ve vizuální stránce snímku. Z hlediska všudypřítomnosti erotických symbolů lze Co je ti, holka? přirovnat k letošnímu dramatu Bouřlivé výšiny, v němž režisérka Emerald Fennell interpretuje knižní předlohu Emily Brontë jako toxickou erotickou fantazii. Fennell chtíč symbolizovala především skrze rozličné hmoty, například rozbitá vejce, těsto, rosol nebo šnečí sliz, do nichž se smyslně zabořovaly prsty protagonistů.

Slovinský kameraman Lev Predan Kowarski však v Co je ti, holka? apriorně nejde erotikou sršících obrazech či po lascivní symbolice. Touhu znázorňuje například oční kontakt dívek, namalované rty, pohlazení po ruce nebo pot stékající po tělech pracujících zedníků. Detailní záběry na dívky zde nevycházejí z voyeurismu, nýbrž ze snahy zdůraznit citlivost, kterou raná dospělost přináší. Subjektivní vnímání tužeb zdůrazňuje rovněž zvuková stránka, jež se ve chvílích Luciina vzrušení i zmatení mění v nejasný šepot. Mírně stereotypní jsou snad pouze opakované záběry na pučící květy, jež se v kontextu se ženskou sexualitou objevují pravidelně.

Co je ti, holka? lze v tomto směru přirovnat k romantickému dramatu Portrét dívky v plamenech francouzské režisérky a scenáristky Céline Sciammy a sledující malířku Marianne, která se pokouší namalovat svatební portrét dcery z bohaté rodiny. Ta se sňatkem nesouhlasí a portrétovat se nenechá. Mezi oběma ženami rychle vzniká pevné pouto. Sciamma i Djukić zdůrazňují, že každé gesto postavy lze vnímat jako vyjádření touhy či lásky, pokud to koresponduje s výstavbou příběhu.

Stejně jako Portrét dívky v plamenech, ani Co je ti, holka? nedává příliš velký prostor mužským postavám. Ve snímku se pouze jednou objeví Luciin otec, ale na rozdíl od své dcery a manželky nemá žádný hlas. „Spí jako pařez, každé odpoledne spí na gauči, a pak ještě u televize,“ konstatuje na adresu chrápajícího muže Luciina matka, když se s dcerou v noci potká v bytě. Mužský vedoucí sboru zase funguje pouze jako zaměnitelný scenáristický hybatel, stejně jako kudrnatý zedník, který Luciu přitahuje.

V centru režisérčina zájmu zůstávají od počátku pouze dívky. Režisérka do hlavní role obsadila neznámou začínající herečku Jaru Sofiju Ostan a díky pečlivé přípravě společně s ní vytvořila na plátně autentickou dospívající dívku. Lucia je v jejím podání především nesmělá a Ostan dokáže výborně komunikovat i s naprosto nepatrnými změnami emocí. Obdobně kvalitně ji doplňuje jiskřivá Mina Švajger jako Ana-Marie.

Na titulní otázku filmu lze nakonec odpovědět docela snadno. Lucii, stejně jako jejím vrstevnicím, není totiž vůbec nic. A to přesto, že se jejich okolí pokouší všemu spojenému s dospíváním zoufale vyhnout, uzavřít se do jakési zakázané zóny, nebo dívky dokonce přesvědčit, že se v jejich životech nic z toho, co vnímají, neděje. Stěžejním úkolem postav tak není uvědomit si svoje touhy, ale především přestat se za ně stydět.

Autorka je publicistka, spolupracuje s časopisy Film a doba, Full Moon, Artalk či s magazínem dok.revue.

Český plakát k filmu, zdroj: Artcam