Na každého někde čeká zázrak. Filmařka Arnoldová překvapuje v Ptáčeti změnou stylu

Malé město na východě Anglie, poflakování po ulicích, alkohol, hudba, k tomu sem tam násilí a obrovská touha utéct někam pryč, zvlášť když máte život před sebou. Tak by se dala shrnout výchozí situace nového snímku Andrey Arnoldové (* 1961) Ptáče. Vlastně by ten popis seděl na většinu filmů této ostrovní autorky, jíž se s nadsázkou přezdívá „Ken Loach v sukních“. I když se díla obou tvůrců zaměřují na lidi z okraje společnosti a sociální problémy a ačkoliv oba mísí herce s neherci a tíhnou k autentickému zachycení prostředí, existují mezi nimi zásadní rozdíly.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Zatímco Loach narozený o generaci dříve (je ročník 1936) skrze konkrétní příběhy vždy poukazoval na společenské problémy a jeho angažované snímky byly spíše o společnosti jako celku, tvorba Arnoldové se zaměřuje na jednotlivce. Její převážně ženské hrdinky pocházejí z nuzného prostředí, které je vůči nim agresivní či lhostejné, a tak se upínají k nejrůznějším snům. Tak jako patnáctiletá Mia, hrdinka filmu Fish Tank (2009), za nějž získala Arnoldová Cenu poroty v Cannes a jenž režisérku světově proslavil. Mia žije  v paneláku na předměstí Londýna s kupou sourozenců a svobodnou matkou, kterou zajímají hlavně mejdany. Sní nejprve o tom, že se proslaví tancováním hip hopu, posléze se upne na matčina přítele Connora. Snímek, jehož název lze přeložit jako „akvárium“, ukazuje svět, z něhož není snadné utéct. V ještě bezvýchodnější situaci se nachází hrdinka brilantní miniatury Vosa (2003), svobodná matka čtyř dětí, která si aspoň jednou chce vyrazit ven s láskou z dětství. Jenže nemá hlídání, děti čekají hladové na parkovišti za klubem a jednomu vletí do pusy… vosa. Snímek, za nějž získala Arnoldová Oscara, se natáčel v jejím rodném Dartfordu, kde se režisérka narodila jako nejstarší ze čtyř dětí svobodné matce, která s ní otěhotněla jako -náctiletá.

Vím, o čem točím

Prostředí, o němž natáčí své filmy, Arnoldová důvěrně zná a můžeme v něm nacházet řadu autobiografických prvků. Ale není jen autorkou sociálně citlivých dramat. Natočila i svéráznou adaptaci známého románu Emily Brontëové Na větrné hůrce (česky vyšla kniha i pod názvy Bouřlivé výšiny či Vichrné návrší; Arnoldové snímek Bouřlivé výšiny je z roku 2011) a pustila se i do režie seriálů jako jsou Sedmilhářky (2019), I love Dick (2017) či Transparent (2015 až 2016).

Největší síla jejích snímků spočívá v tom, s jakou empatií přistupuje ke svým hrdinkám a hrdinům, ať jde o autorské filmy, nebo o seriály. Díky převážně ruční, polosubjektivní kameře Robbieho Ryana, s nímž spolupracuje na svých autorských projektech nejčastěji (natáčel Fish Tank, Vosu i Ptáče), vnímáme svět jakoby očima hrdinek. Ptáče zprostředkovává svět dvanáctileté míšenky Bailey (skvělá Nykiya Adams), jež žije na anglickém maloměstě ve squatu s otcem Bugem (Barry Keoghan) a nevlastním bratrem Hunterem (Jason Buda). I když Bug celé dny jen poslouchá hlasitou hudbu, popíjí a pořádá mejdany, nezdá se, že by s ním Bailey zásadně trpěla.

Chybí jí spíš někdo, s kým by mohla sdílet svůj vnitřní svět. A možná právě proto jí do života nečekaně vstoupí cizinec jménem Bird (stejně tak se jmenuje snímek v originále), který nosí sukni, rád vysedává na střechách a pohybuje se přískoky. Takřka surreálná postava jakoby z jiného světa, ztvárněná poměrně civilně německým hercem Franzem Rogowskim, je možná sublimací dívčiny touhy najít si někoho blízkého. Někoho, kdo by jí dával křídla i naději na útěk. A kdo by jí zároveň pomohl zachránit její matku a sourozence, kteří žijí jinde a pod kuratelou násilnického otčíma.

Záhadného „ptačího muže“ jménem Bird ztvárnil ve filmu německý herec Franz Rogowski. Je Bird skutečný, nebo je jen představou Bailey? Foto: Aerofilms

O zvířatech a lidech

Postava Birda rezonuje s „animální“ tendencí, k níž Arnoldová vždy inklinovala. Když například ve Fish Tanku loví Mia s matčiným přítelem Connorem na výletě ryby v řece a jedna vpluje přímo do Connorových rukou, je příměr s dívčiným osudem zjevný. I Vosa už svým názvem naznačuje metaforu snímku, v němž se svobodná matka marně snaží aspoň jednou uniknout svému osudu, tak jako v jedné scéně filmu vosa, přilákaná do kuchyně na zbytky cukru, která se poté zoufale snaží vyletět ven. Takto popsané příměry mohou působit poněkud násilně, ale ve filmu jsou subtilní a spíš náznakové, ostatně Mia ve Fish Tanku cítí blízkost nejen k rybě, ale třeba i ke koni, kterého potká ve výběhu za městem. Rozechvělá ruční kamera Robbieho Ryana celkově často ulpívá na detailech nejen ze světa zvířat.

To, jak hluboce vnímá Arnoldová paralelu světa lidí a zvířat, dokládá i její celovečerní dokument Kráva (2021), za nějž získala prestižní britskou cenu BAFTA a v němž sledujeme v průběhu několika let, empaticky a bezprostředně snímaný život dojnice Lumy na jedné britské farmě. Při detailním pozorování očí a výrazu zvířete, které jsme si zvykli běžně redukovat na stroje na mléko a maso, nás coby diváky mohou napadat podobné otázky jako při sledování Arnoldové hraných snímků s lidskými protagonisty: O čem asi sní? Na co myslí?

Cesta ven existuje

Stejně tak Bailey v Ptáčeti intuitivně tíhne už od počáteční sekvence na mostě ke světu ptáků, což graduje při setkání Birdem. Je postava ptačího muže skutečná, nebo je ztělesněním dívčiny touhy? Je alter egem Bailey, nebo snad jejího stále nedospělého otce Buga, k němuž Bailey najde cestu právě díky setkání s Birdem? Právě s tímto napětím a s touto ambivalencí si Arnoldová v Ptáčeti pohrává, a vytváří tak novou polohu své tvorby.

S přeléváním reality do světa představ a snů coby spojitých nádob si pohrávají i některé texty písní, jež ve snímku zazní – například skladba Too Real irské post-punkové skupiny Fontaines D.C. s refrénem Is it too real for ya? (Je to pro tebe příliš skutečné?). Vůbec je třeba ocenit výběr hudby, převážně ostrovní, neboť funkčně dokresluje vnitřní svět hrdinů – zejména ústřední skladba filmu od britského producenta elektronické hudby jménem Burial výtečně přibližuje rozpoložení tápající Bailey. Arnoldová sofistikovaně pracuje se ztišením hudby v introspektivních pasážích, a naopak s jejím zesílením ve scénách působících takřka jako hudební klipy (například když Bailey jede s otcem městem na elektrické koloběžce).

Někteří zahraniční kritici dokonce píšou v souvislosti s Ptáčetem o „novém filmovém stylu“ a snímek přirovnávají k sociální odnoži magického realismu. To je však po mém soudu termín naplněný nánosem zcela jiných kontextů, zejména literárních, které působí i vyznívají odlišně. Přiznané prvky surreálna, magie či zázraku (a můžeme nacházet i vhodnější synonyma) jsou pro tvorbu Arnoldové každopádně novinkou, která překvapila a zčásti i rozdělila zahraniční kritickou obec. Ptáče můžeme vnímat jako vyústění dlouhodobé tendence této tvůrkyně vykreslovat vnitřní světy i touhy svých postav prostřednictvím paralel se světem zvířat i hledáním svébytného poetična na místech, kde bychom je nečekali. Pravda, ve scéně bitky s agresivním otčímem, který tyranizuje malé sourozence Bailey a bije její matku, mi postava ptačího muže již přišla příliš doslovná, zejména když byl náhle celý pokryt peřím. Jde však o nejvyhrocenější scénu, která se – ostatně jako celý snímek – odehrává nejspíš v Baileyiných představách.

Na první pohled nesourodé spojení citlivé sociální sondy s prvky magie lze v Ptáčeti ve výsledku interpretovat jako apel na to, že i deklasovaní hrdinové žijící na periferii měst či společnosti se mohou dočkat nějakého zázraku. Že i pro ně se nabízí cesta, jak z toho všeho ven. Možná, že se zatím nachází pouze v jejich snech, ale možná už je skutečná…

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms