Cirkus jako pevný bod. Slovenský film Fakír vypráví o překonávání traumatu

Tajemstvím fakírského umění je schopnost ovládnout a překonat bolest. Právě o to se po dvou letech strávených ve vězení snaží dvacátník Dalibor. Sotva opustil celu, je vtažen do rodinného dramatu. Jeho mladší bratr Kevin byl soudem svěřen do péče otce, násilníka a alkoholika. Dalibor nechce, aby chlapec vyrůstal ve stejných podmínkách jako kdysi on sám – obklopen křikem a bitím, nucený k drobné kriminalitě. Doufá, že dokáže řetězec domácího násilí, závislosti a nezdravých vztahů přerušit. Jenže zápasí s vlastními traumaty. Formou vykoupení, zkouškou ohněm, se pro něj stává práce v kočovném cirkuse.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Dalibor nejdřív vypomáhá se stavbou stanu. Postupně se vypracuje na fakíra a jednu z hvězd show. Vyjádřením jeho mimořádné houževnatosti se stává chrlení a polykání ohně. Občas nechává plameny klouzat po obnažené kůži svých paží. I když to bolí, nedává nic znát. Snesl rány od otce, snese i tohle. Daliborova resocializace je tak úspěšná pouze částečně. Sice nachází novou práci a roli, ale spíše než aby se světu otevíral, zatvrzuje se. Cenou za větší stabilitu a sebekontrolu, které nachází coby fakír, je izolace. Stejná, jakou zažíval odmala jako Rom ze sociálně vyloučené lokality a z dysfunkční rodiny.

Neuvažuje několik tahů napřed

Hrdinovu sevřenost a uzavřenost reprezentuje i kamera, za niž Michaela Hošková vloni získala cenu na jihlavském festivalu. Dalibor je z těsné blízkosti sledován na každém kroku. Nevidíme dál, než kam sám dohlédne. Jeho omezené možnosti sociální mobility jsou takřka hmatatelné. Stejně jako on neuvažuje několik tahů napřed, ani kamera nepředjímá, co se stane, zůstává usazená v momentálním dění. Nová prostředí objevujeme s Daliborem. On určuje směr pohybu i neklidný rytmus scén. Přesto zůstává nedostupný, zády k objektivu. Také v záběrech s více postavami působí izolovaně, jako by nebyl součástí celku.

Velká část filmu se odehrává v noci, kdy se osamělý Dalibor i v doslovném významu ztrácí ve tmě. Jediným světlým bodem zůstává nasvícený cirkusový stan. Podobný kontrast světla a tmy vytváří plivání ohně v cirkuse. Dalibor je v tu chvíli koncentrovaný na jediný úkol. Nepokojnou vnitřní energii, dávající o sobě jindy vědět třeba házením lahví na fasády domů, může proměnit v něco magického. Vše se na okamžik zdá být jasné. Právě během těchto poetických chvil, kdy je kamera uhranuta světem cirkusu, se <em>Fakír</em> nejnápadněji odklání od suše observačního stylu sociálních dramat.

Podobně jako tvůrci kombinují záznam autentických situací s inscenovanými scénami, prolíná se osud sociálního herce determinovaného rodinnou historií i materiální realitou s archetypálním příběhem hrdiny, který zdolává překážky a prochází proměnou. Dalibor je postavou s vnějším i vnitřním konfliktem. Oba se vzájemně doplňují, stejně jako cirkusová a rodinná linie. Když se protagonista snaží vytrhnout bratra Kevina z područí alkoholického otce, jde pro něj zároveň o konfrontaci s vlastním dětským strachem, jemuž jako kluk čelit nedokázal. Teď si věří víc i díky tomu, že se stává stále schopnějším fakírem.

Chtějí „ven“. Nevidí důvod, proč zůstat

Dalibora na začátku covidové pandemie jako první „objevila“ kameramanka Michaela Hošková, která je spolu s režisérem Romanem Ďurišem zároveň spoluautorkou scénáře. Vizuální a dramaturgická koncepce jsou díky tomu těsně propletené – Daliborova cesta z periferie společnosti do středu manéže je současně cestou za novými způsoby, jak se dívat a jak být viděn. Na vývoj měli tvůrci dost času i proto, že dva roky čekali, až bude hlavní aktér propuštěn z výkonu trestu. S projektem mezitím absolvovali několik mezinárodních workshopů, které jim pomohly dopilovat scénář a definovat hlavní téma.

V kontextu slovenské dokumentaristiky jde o nadstandardní péči, která bude zřejmě brzy ještě nedostupnější. Fakíra stejně jako většinu ostatních nonfikčních slovenských filmů koprodukovala veřejnoprávní RTVS, která však byla současnou vládou zrušena (nahradila ji státní STVR – Slovenská televízia a rozhlas – pozn. red.). V podobně nepostradatelném slovenském Audiovizuálním fondu mají nyní rozhodující vliv nominanti dosazení ministerstvem kultury, řídící se při udílení podpory ideologickými, nikoliv uměleckými parametry. Pro nezávislé dokumenty, které propagují něco jiného než ideu silného Slovenska, bude v příštích letech extrémně náročné dosáhnout na potřebné finance.

Fakír přitom není cenným a důležitým filmem pouze pro svou vizuální přesvědčivost, která nám společně se zvukovým designem Michala Horvátha umožňuje bezprostředně prožít jednu „cestu ven“. Nabízí  rovněž pozitivní příklad toho, jak lze cílevědomou činností prolomit generační trauma a stát se někým jiným než mužem, pro něhož je násilí normou a prostředkem k řešení všech situací, s nimiž si neví rady. Daliborovo závěrečné fakírské představení má ale hořký podtón. Dovršení proměny v jiného člověka, vystupujícího nyní pod pseudonymem Dolfino, vyznívá současně jako definitivní odstřihnutí se od komunity.

Dalibor je daleko od domova, daleko od systému, který mu nedokázal poskytnout nezbytnou sociální, emocionální ani morální podporu. Prorazil všemu navzdory, zejména zásluhou vlastního nadání a ctižádosti. Ve stejné situaci se dnes nachází tisíce mladých Slováků a Slovenek, kteří stejně jako hrdina Ďurišova podmanivého debutu nevidí důvod, proč zůstávat.

Plakát k filmu, zdroj: Bright Side Pictures