Dokument Chvilky naděje jako kýč. Proč přišel do kin právě teď?

Chvilky naděje jsou celovečerním debutem Amálie Kovářové (* 1992), která byla s organizací spjata od jejích počátků. Vždy měla přístup do zákulisí i do soukromí hlavních aktérů, Mikuláše Mináře a Benjamina Rolla. Na radu producenta Jiřího Konečného sice z Milionu chvilek při dokončování snímku vystoupila, tím si však odstup od materiálu nezajistila. Ze zhruba tří stovek hodin materiálu sestříhala – po více než osmdesáti (!) verzích – výsledných 89 minut, v nichž se rozhodla vyprávět „příběh o dvou kamarádech a plné Letné”. Veškerá možná komplexnost ustoupila stranou pro co nejsrozumitelnější reprezentaci.

Z desítek (až stovek) lidí, kteří pořádali demonstrace, se stává vyprávění o dvou nemajetných studentech, kteří málem (nebo dočasně) porazili ultrabohatého a zdánlivě všemocného Goliáše Babiše. Milion chvilek pro demokracii se může vykazovat několika nezpochybnitelnými čísly. K parlamentním volbám, v nichž byl Babiš poražen, přišlo o více než tři sta tisíc lidí víc než k těm předchozím. O jedenáct procent stoupla účast mladých voliček a voličů. 1041 dní trvající kampaň sice nepřiměla vlivného politika rezignovat (naopak ho vyprovokovala k legendárnímu výroku „Nikdy neodstoupím, nikdy, nech si to všichni zapamatují!”), ale na protest proti němu se v červnu 2019 na jednom místě, na pražské Letenské pláni, sešel nejpočetnější dav od revoluce v roce 1989. Čítal více než čtvrt milionů lidí.

Trailer k dokumentu, zdroj: YouTube

To MY chceme demokracii!

Chvilky naděje toto vše pojednávají s neproblematizovanou didaktičností. Od prvních sekund režisérka zarámuje úsilí dotyčné neziskové organizace tím, že vlastně navazuje na práci T. G. Masaryka, na studentské demonstrace v období nacistické okupace, na odpor vůči invazi v roce 1968 a samozřejmě na rok 1989. Archivní záběry volně přecházejí v kvas a vizuální jas současnosti a nemáme pochybovat o tom, že vždy běží o boj za svobodu proti autoritářství či jakémusi cizorodému elementu na těle zdravé společnosti. Je to určitý kontinuální mýtus o nás samých: o těch, kteří chtějí demokracii, ale kazí jim to někdo zvnějšku.

Snímek není přímo otevřeně xenofobní a jistě to nebylo ani jeho záměrem, spíše popisuje českou společnost jako v jádru dobrou a nezabývá se příčinami toho, proč velké části obyvatelstva vyhovují různé formy normalizace a konformity. Jestli si z dokumentu něco dovolím vyčíst, tak přesvědčení, že lidem přece stačí říct, v čem je určitý vůdce špatný, oni to pochopí a budou volit jinak.

Při psaní o filmech typu Chvilky naděje je bohužel téměř nemožné hodnotit samotné estetické kvality nebo snad „informační správnost”, ale vždy se do hodnocení promítají vlastní politické názory; neutralitu nelze ani předstírat. Proto také na Československé filmové databázi spolu soupeří absolutní pětihvězdičková hodnocení vysázená od těch, kteří se identifikují s étosem díla, a naprosté protipóly („odpady”) od lidí, kteří film mnohdy ani reálně nemohli vidět, neboť dosud se hrál jen v předpremiérách pro ty, jež přispěli v crowdfundingu, nebo na festivalu Jeden svět, kam sotva chodí ti, kteří sousloví lidská práva považují za nadávku a sprostotu.

Mikuláš Minář a Benjamin Roll na demonstraci hnutí Milion chvilek pro demokracii, foto: continental film

Pardon, ale bylo to (a je) prázdné

Amálie Kovářová své hrdiny nekonfrontuje s nepříjemnými otázkami. Formálně se jich táže v duchu „Šli byste do toho znovu?” nebo „Nelitujete ničeho?”. Zachycuje je ve chvílích možná autentických, možná mírně stylizovaných pochyb či vyčerpání. Naznačuje, že břímě, jímž je stmelování společnosti, snad ani nemůže nikdo unést. Vše to přispívá k jisté ikonografii světců a mučedníků obětujících se pro „hříchy ostatních”.

O snímku Chvilky naděje však nelze tvrdit, že by v něčem úmyslně lhal. Uvádí citáty politiků v plném znění, přináší infografiky o Babišových korupčních kauzách, datuje časy a místa jednotlivých akcí. Vynechává, kdo všechno na demonstracích mluvil na pódiu, aby nikomu nedělal reklamu, nebo nevracel okamžiky případné trapnosti z toho, jak se kdo vžíval do role „táborového řečníka“. Ze sledu událostí vyplývá, že Mikuláš Minář a Benjamin Roll nepodlehli mesiášskému komplexu a ani aplaus davů je nezměnil, protože nepatřil přímo jim dvěma, nýbrž ideji, kterou hájili.

Není důvod být vůči Chvilkám naděje a jejich aktérům extra přísný. Stejně jako básníci ze známé filmové série, tak i Minář & Roll teprve po uplynutí studentských let poznávají, jak chutná život.

Právě s odstupem času ovšem vylézá na povrch prázdnota oněch akcí – pouhé řeči o slušnosti v politice, avšak žádný jasný program, žádná uchopitelná vize. Nepojmenovávají se kořeny problémů. Neosvětluje se, jaké voličstvo a čím Babiš oslovuje, obsluhuje a uspokojuje. Ten je tu čirým, mírně komickým, blábolivým zlem, jež se zjevilo z hodnotového vakua. Babišovo voličstvo je ve filmu zastoupeno  screenshoty z internetových diskuzí, z nichž stříká iracionální a apriorní nenávist vůči neziskovkám jakéhokoli typu.

Někdy na počátku střihu stála producentova otázka, zda nevytvořit  film coby analytickou historickou sondu, anebo portrét jednoho muže, či příběh vycházející od jednotlivců, ale zahrnující celou společnost. Rozhodnutí prý padlo na poslední, nejtěžší možnost, ovšem ukázalo se, že ta je nad síly režisérky i spolupracující dramaturgie. Film nechce zabrušovat do následného Minářova pokusu o vstup do politiky, jenž skončil neúspěchem. Mezi oběma kamarády neproběhne žádný dialog, co za neúspěchem stálo. Neúspěch je naopak zužitkován v Minářově další dráze konzultanta, mentora a kouče, když se na jakémsi firemním semináři vyznává z toho, „že neúspěch vás může posunout”. Zde se revolucionář proměňuje v dalšího frázistu, který zkapitalizuje i to, co se mu nepovedlo.

Není zároveň důvod být vůči Chvilkám naděje a jejich aktérům extra přísný. Stejně jako básníci ze známé filmové série, tak i Minář & Roll teprve po uplynutí studentských let poznávají, „jak chutná život“.

Zdeněk Svěrák na demonstraci hnutí Milion chvilek pro demokracii, foto: continental film

Pojďme se dojmout

Můžeme stokrát říkat, že šlo o obranu demokracie a nezávislých institucí, ale to je neplodně abstraktní. A hlavně: během několika málo let se ve společnosti objevila nová vrstva lidí, kteří mají pocit, že principy demokracie nebo základních lidských svobod pošlapává současná vládní garnitura, která přitom vzešla z voleb, v nichž ji radili volit právě protagonisté Milionu chvilek pro demokracii. O oprávněnosti těchto pocitů, že lidem ubývá svobody, tedy možnosti seberealizace a sebevyjádření, můžeme polemizovat a myslet si své, jenže tím přesvědčení oné „druhé“ části společnosti nezmizí.

Chvilky naděje nás pouze utvrzují v tom, že jedna část společnosti jaksi samozřejmě stojí na té správné straně. Nynější jednotlivé projekce filmu pak logicky nabývají podobu nostalgických happeningů. Chvilky naděje splňují definici kýče v tom, že cílové publikum se chce cítit dojato, a to klidně i samo nad sebou – ó, jak jsme ušlechtilí lidé.

Není vyloučeno, že se na tento film budeme po letech dívat jako na poměrně přesný záznam určitých historických událostí a paradoxně zmizí dojem neaktuálnosti. Momentálně však Chvilky naděje především vyvolávají rozpaky. A žádnou další vlnu odporu vůči politickému směřování země tenhle film nevyvolá. Nemá na to.

Plakát k dokumentu, zdroj: continental film