Vytrvalé sledování urputnosti, s níž si jde fotografka Marie Tomanová za svým

Libuše Jarcovjáková je v černobílém filmu Kláry Tasovské vidět výhradně na svých autoportrétních fotografiích, nikdy se neobjeví před režisérčinou kamerou, slyšíme pouze hlas protagonistky vyprávějící svůj netuctový životní příběh. Barevný snímek Marie Dvořákové (* 1978) se zdá být pravým opakem formálně jedinečného počinu Tasovské: Svět mezi námi je totiž dokumentem observačním, pozorujícím. Dvořáková se s digitálním fotoaparátem nastaveným na režim video, případně s mobilem pohybuje v bezprostřední blízkosti Marie Tomanové, přátelí se spolu; můžeme například pozorovat, že filmařka je častým hostem v nevelkém newyorském bytě, který fotografka obývá se svým přítelem a spolupracovníkem, historikem umění Thomasem Beachdelem. (Tomanová tvrdí, že někdy úplně zapomněla, že tam s nimi režisérka je.) Když protagonistka po více než sedmi letech navštíví moravský Mikulov, kde vyrůstala, Dvořáková je u toho. Ale tak jako má svoji logiku, své oprávnění a svůj klíč Ještě nejsem, kým chci být, má je i Svět mezi námi, i když navenek působí konvenčněji.

To jsem byla já. Marie Tomanová s fotkou z mladších let. Z filmu Svět mezi námi, foto: Film Kolektiv

Libuše Jarcovjáková (* 1952) je „temná“ hrdinka, která došla uznání až ve zralém věku; celá desetiletá se cítila být na okraji, trpěla pocitem vykořeněnosti a depresemi, uzamčená, uvězněná v normalizačním Československu, z něhož unikla fingovaným sňatkem. Objektiv fotoaparátu často namířila na sebe, aby zaznamenala svoje bloudění. Kdežto Marie Tomanová (* 1984) je hrdinka spontánní, extrovertní, i fyzicky se značně liší, na rozdíl od Jarcovjákové nestudovala fotografii, nýbrž malbu, po skončení studií se svobodně rozhodla pro New York, kde se živila i jako au-pair, ale roky tam existovala načerno, bez pracovního povolení. Ne že by fotoaparát vzala poprvé do ruky až za oceánem, fotila (se) už v Mikulově, ale v New Yorku se s foťákem vrhala mezi mladé lidi a s jejich souhlasem je spontánně, při letmých setkáních portrétovala. To také dokument Svět mezi námi hned v úvodní sekvenci ukazuje. Začíná rokem 2018, kdy Tomanová také měla v galerii Českého centra v New Yorku svoji první výstavu. Sledujeme její přípravu, vernisáž i ohlas. Tehdy byl evidentně položen základ příštího filmu, i když ani jedna z Marií nepřepokládala, že by z toho mohl jednou vzniknout celovečerní dokument. Chronologicky vystavená observace pak pokračuje až do roku 2023, kdy Tomanová už má jméno a profit je vyjádřen i tím, že se fotografka s partnerem přestěhovali do lepšího bytu.

Související článek

Libuše Jarcovjáková a uznání. Bylo to trošku jinak, než se to teď vypráví

• Josef Chuchma

Režisérka do pozorovaných situací promyšleně nastřihává Tomanové fotografie – jak portréty, tak autoportréty. Tím jednak umožňuje lépe porozumět autorčině vidění i poetice, jednak reprodukcemi „před-amerických“ soukromých foteček nastiňuje, kým protagonistka bývala, jak v rodné zemi žila. Hudba Iana Turnera vstupuje do zvukové stopy velmi účelně, posiluje energii vyprávění, aniž by na sebe strhávala pozornost; teprve druhé zhlédnutí filmu mi vyjevilo, jak precizní to hudební dávkování je. Ubral-li bych někde na vyprávění, pak v partiích, kdy fotografčin přítel Thomas Beachdel dává průchod svému kunsthistorickému vzdělání, zejména při komentované prohlídce portrétů věhlasných malířů v jednom z muzeí. I když je patrné, že režisérce záleží na tom, aby mírně teoreticky rámovala problematiku portrétu, když už má tu možnost, neboť dotyčný kunsthistorik spoluformuje prezentaci Tomanové, částečně to působí jako jakési poděkování, že to introvert Beachdel, před kamerou jinak daleko méně sdělný než jeho partnerka, vydržel.

Marie Tomanová a Thomas Beachdel ve filmu Svět mezi námi, foto: Film Kolektiv

Svět mezi námi možná působí docela vzdušně, Tomanová je komunikativní typ a nemá daleko ke spontaneitě a úsměvu. Ale to je jedna tvář, povrch. Pod ním pulsuje cílevědomost a vytrvalost protagonistky i režisérky. Právě výdrž, nezdolnost je fakticky ústředním tématem filmu. Zase jeden splněný americký sen. Nikoliv ve smyslu zbohatnutí, nýbrž schopnosti prosadit se tím, co mám rád a co chci dělat, v maximálně konkurenčním prostředí, kde lidi nedostanou nic zadarmo. Každý den vstát a znovu se dát do boje o místo na slunci, zdolávat překážky, potýkat s okolnostmi. Když se pozorně zadíváte Tomanové do očí, tuhle tvrdost a urputnost tam najdete.

Související článek

Fotografka Marie Tomanová: Hledám pocit napojení. O to jde víc než o samotné fotky

• Tereza Kopelentová

Na začátku jsem vedle sebe položil Jarcovjákovou a Tomanovou proto, že o nich vznikly nedávno filmy. Ale byť jde o tvůrkyně zcela jiných generací a nátur, existují mezi nimi ještě jiné, asi zajímavější souvislosti. Obě i v digitální éře upřednostňují spontánní analogové fotografování kompaktními přístroji s krátkými ohnisky; neboli: nejen jejich technika, ale i metoda a vizualita k sobě nemají daleko. (Ostatně autorky prý spolu chystají nějaký projekt.) Obě se prosadily na mezinárodní scéně, byť každá k tomu došla svým způsobem. Životní strategie se u nich nepotkává s mateřstvím, přesněji u Jarcovjákové je to jasné, u Tomanové to tak rovněž vyhlíží.

Aniž o tom v dokumentu Marie Dvořákové padne jediné slovo, při jeho sledování si říkám, jak dlouho šťastné setkání poetiky snímků Marie Tomanové s dobovými komerčními trendy, jež jsou otevřené její vizualitě, ještě vydrží. Volná tvorba u ní organicky přešla do zakázek. Zatímco Libuše Jarcovjáková má takzvaně hotovo, své osobní svědectví nyní už především dopovídává, tak o nějaké dvě generace mladší Tomanová nejspíš bude dřív nebo později postavena před volbu, zda fotit tak jako vždycky a tvořit si pak už hlavně pro sebe, anebo se začít pružně přizpůsobovat novým trendům, které se jednoho dne prostě dostaví, přičemž se může stát, že tím ztratí sama sebe…

Plakát k filmu Svět mezi námi, repro: Pilot Film