Pravda byla ukrytá v popelu. Dokument odhaluje zapomenuté zločiny nacismu

V titulcích snímku najdeme kromě mnoha jiných odborníků i zaměstnance a zaměstnankyně Národního filmového archivu (NFA), kteří tvůrcům pomohli dohledat záběry z protektorátu. Depozitář NFA se shodou okolností nachází v obci Hradištko na jih od Prahy. Právě tam v době nacistické okupace stál koncentrační tábor nechvalně proslulý brutálním zacházením s vězni.

Do lágru byli nejdřív deportováni Češi, kteří odmítali totální nasazení v německých fabrikách, pak homosexuálové z Německa. V březnu 1945 tam byly přepraveny asi tři stovky španělských a francouzských politických vězňů z tábora v německém Flossenbürgu. Nacházelo se mezi nimi i několik republikánských bojovníků ze španělské občanské války. Jsou to především jejich osudy, které Popel vrstvu za vrstvou, rok za rokem rozkrývá.

Středoškolský profesor a vášnivý historik Unai Eguía je ústředním vypravěčem filmu Popel, foto: Aerofilms

Začalo to Guernicou

Režisér Oier Plaza pochází z Guernicy, baskického města vybombardovaného v roce 1937 nacisty. Touto událostí, kterou na jednom ze svých monumentálních pláten zvěčnil Pablo Picasso, film začíná. Konec Guernicy byl současně začátkem exilu a pronásledování pro tisíce mužů, kteří během španělské občanské války bojovali proti vojákům generála Franka. Jedním z nich byl Anjel Lekuona. Po útěku ze Španělska jej nacisté zadrželi ve Francii a deportovali nejprve do Flossenbürgu, potom do Hradištka. Ani Lekuonovi nejbližší dlouho netušili, čím si za druhé světové války prošel, jak byl popraven a kde skončil jeho popel.

Dokument Popel nás zavádí až do strašnického krematoria v Praze, foto: Aerofilms

Fakta, která měla skončit v plamenech, se postupně začala dostávat na světlo díky archivnímu bádání Unaie Eguiy. Tento středoškolský učitel výtvarné výchovy je zároveň Lekuonovým synovcem a ústředním vypravěčem filmu. Dohání práci, která v období frankismu, kdy se nacistické zločiny přísně tajily, nebyla možná. Režisér Plaza rekonstruuje, jak Eguia v průběhu několika let procházel archivy, sbíral svědectví a snažil se dát pevnější tvar a smysl příběhu svého strýce. Spouštěčem jeho pátrání byl dopis od Lekuonova spoluvězně a blízkého přítele Gregoria Urangy, v němž dotyčný vylíčil, co s Anjelem v různých táborech včetně Hradištka zažili. Hromadné popravy, bití a hladovění zpřítomňuje jednoduchá, ale sugestivní ruční animace, asociující kresby vězňů, pro něž je vystižení emoce důležitější než detail.

Animované sekvence, jejichž autorem je výtvarník Kote Camacho, využívají – stejně jako zbytek filmu – symboliku plamenů a popela. Vyznačují se podobnou křehkostí jako dávné vzpomínky. Zdá se, že stačí, aby silněji zavanul vítr, a vše zmizí… Osudový tón umocňují smyčce Aitora Etxebarrii, skladatele hudby nahrané českým orchestrem Berg.

Učitel Eguia se spojil s pozůstalými dalších mužů, kteří absolvovali podobně strastiplnou pouť jako Lekuona. S rozšiřováním sítě kontaktů se mu dařilo zaplňovat další prázdná místa. Samotné bádání napříč časem a Evropou ovšem není navzdory zápalu baskického učitele dvakrát vzrušující: Posílání mailů a telefonáty v různých evropských jazycích, pročítání desítek stran archivních dokumentů. Vše už navíc proběhlo. Eguia pouze sedí u stolu a popisuje, na co přišel. Orientace v jeho zjištěních zprvu není nejsnazší pro množství jmen, časových skoků a proplétajících se linií. Detektivní vyprávěcí kostra nicméně po většinu času podněcuje zvědavost. Stále jsou odhalovány nové souvislosti a dochází k nečekaným zvratům.

Obyčejné hrdinství

Největší překvapení přichází s osobností Františka Suchého a jeho syna, kteří za války pracovali ve strašnickém krematoriu v Praze. Právě tam byly převáženy ostatky vězňů zastřelených vězňů v Hradištku nebo ve Vrchotových Janovicích. Vyjde najevo, že jen pár týdnů před koncem války, v dubnu 1945, byl mladými dozorci „pro zábavu“ zabit i Lekuona a další muži bojující ve španělské občanské válce. Ve Strašnicích měla být jejich těla spálena a vyhozena do kompostu, aby po nich nezůstaly stopy a nemohlo vzniknout pamětní místo. Jak se však pátrač Eguia dozvídá od českých historiků, otec a syn Suší tento příkaz nerespektovali. Popel obětí nacismu ilegálně evidovali a ukrývali. Celkem takto uchránili před zapomenutím ostatky 2200 lidí.

Dokumentární film Popel odhaluje osudy lidí deportovaných do koncentračního tábora Hradištko u Prahy, foto: Aerofilms

Momenty, kdy pozůstalí zjišťují, že se díky odvaze Suchých dochoval popel jejich blízkých, které často neměli možnost ani poznat, natož se s nimi důstojně rozloučit, patří k vrcholům dokumentu. Film, na nějž může být jinak kvůli absenci jasně vyprofilovaného protagonisty obtížné se napojit, v těchto chvílích předává jasnou, univerzálně srozumitelnou emoci.

Nečekanými hrdiny příběhu deportovaných španělských republikánů se tak stávají dva Češi, kteří chápali, že bez důkazů nemůže být dosaženo historické spravedlnosti. Odbočka od španělské linie k příběhu manželů Suchých a jejich syna, nejplastičtěji vykreslené postavy filmu, sice narušuje koncentrovanost vyprávění, ale tvůrcům umožňuje upozornit na paralely mezi frankismem, nacismem a stalinismem. Za protektorátu Suší trestu unikli, po únoru 1948 nikoliv. Ve schraňování popela obětí režimu totiž pokračovali, dál opisovali jména těch, kteří měli být pohřbeni do hromadného hrobu a vymazáni z dějin. Celá rodina byla zatčena a zbavena veškerého majetku. Syn si v pěti různých věznicích odseděl dvanáct a půl roku.

Animovaná sekvence z filmu Popel, jejímž autorem je výtvarník Kote Camacho, foto: Aerofilms

Když se historik Pavel Paleček v archivním rozhovoru ptá Františka Suchého mladšího, zda se považuje za hrdinu, bývalý zaměstnanec strašnického krematoria a držitel Řádu Tomáše Garrigua Masaryka odmítavě kroutí hlavou. Tvrdí, že se zkrátka zachoval tak, jak by se měl zachovat každý.

Emotivní detektivka Oiera Plazy je proto cenná nejen jako film o paměti a lidech, kteří se ji přes různá rizika a omezení rozhodli předávat a uchovávat, ale též jako memento, že statečnost často spočívá „jen“ v tom, že se nezpronevěříme svému svědomí.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms

Popel / Ashes (Španělsko, Česko, Francie, 2025, stopáž 88 minut)

Režie: Oier Plaza, scénář: Garazi Velasco del Pino, kamera: Lander Andonegi, hudba: Aitor Etxebarria, střih: Hannot Monteria, zvuk: Ivan Horák. Vystupují: Antonio Garrido Clemente, Aleš Kýr, Antón Gandarias, Unai Eguia, Eva Suchá, Július Mlcoch a další.
Česká premiéra 17. dubna 2025