Malé ženy učí, jak modernizovat staré příběhy tak, aby nepřišly o svou krásu
Nový film americké herečky scenáristiky a režisérky Grety Gerwig adaptuje jeden a půl století starou knihu Louisy May Alcottové způsobem, díky němuž je příběh Jo March a jejích sester silný a důležitý i v dnešní době.
Greta Gerwig (*1983) v roce 2008 spolu s vrstevníkem Joem Swanbergem napsala a režírovala osmdesátiminutové drama Noci a víkendy. K samostatnému režijnímu celovečernímu debutu se dostala roku 2017: zčásti autobiografický film Lady Bird, o dívce snažící se najít své místo ve světě, měl dobrý ohlas jak divácký, tak kritický. Proto byly reakce na oznámení, že Gerwig připravuje Malé ženy, zvědavé i rozpačité. Jevilo se totiž poněkud zvláštní, že právě tvůrkyně cele obrácená k současnosti přinese další variaci tolikrát adaptovaného románu. Dost diváků si ještě pamatuje filmové Malé ženy z roku 1994 s Wynonou Ryder a Christianem Balem, která byla alespoň USA brána jako už téměř ikonická. Greta Gerwig však našla svoji cestu. Její uchopení kanonického díla amerického písemnictví přitom není radikálně jiné ani se nesnaží zastínit předešlé adaptace. Gerwig udělala „pouze“ to, že několika jemnými autorskými rozhodnutími posouvá látku do moderní doby a jinak akcentuje její poselství.
Louisa May Alcott (1832–1888) napsala Malé ženy roku 1868, foto: Wikimedia
Příběh je známý, proto pouze stručné připomenutí. Malé ženy pojednávají o čtyřech sestrách Marchových. Každá z nich má svérázný charakter i určitý talent. Beth (nyní ji ztělesňuje Eliza Scanlen) je nadanou klavíristkou, která chce hrát hlavně pro sebe a svou rodinu a netouží po slávě. Amy (Florence Pugh, výtečná ve snímku Slunovrat) je skvělá malířka a Meg (Emma Watson) pro změnu divadelní herečka. Hlavní hrdinka Jo (Saorsie Ronan) se věnuje psaní. Má ambici stát se uznávanou spisovatelkou. Zároveň se psaním snaží finančně pomoci rodině, takže dělá kompromisy a píše o věcech, o nichž si myslí, že se prodávají nejvíc – tedy dobrodružné příběhy plné zvratů.
Režisérka Gerwig ve svém filmu kromě jiného zdůrazňuje tvůrčí cestu Jo od prvních kompromisů se čtenářským trhem až po svéráznou autorku, která píše o tom, co je pro ni samotnou opravdu důležité – tedy její rodina a nenápadné události, které se v ní odehrávají. Jo však v této adaptaci není jen fiktivní postavou, zároveň je i autorkou předlohy, tedy Louisou May Alcott. Snímek však neulpívá disproporčně na Jo; poskytuje dostatečný prostor pro psychologický vývoj ostatních sester.
Gerwig učinila vynikající krok, díky němuž její film působí aktuálně a zajímavě. Chronologické vyprávění předlohy nahradila dvěma časovými liniemi narušujícími divácká očekávání. Většinu více než dvouhodinové stopáže sledujeme minulost a vyrůstání sester, ale čas od času se zjeví současnost, která jakoby nic vyjeví nová fakta. Už od začátku tak víme, že některé načrtnuté vztahy nevyjdou, i když jejich vývoj dostává spoustu prostoru a my jim můžeme fandit sebevíc. U spousty situací dopředu víme, jak dopadnou. Přesto Malé ženy zůstávají napínavé. Chceme totiž vědět, proč se věci staly tak, jak se staly a zda se to náhodou přece jen nezvrátí.
V předešlém filmu Grety Gerwig, ve zmíněné Lady Bird, říká sestra Sarah Joan hlavní hrdince Christine, že z jejího eseje cítí opravdovou lásku k rodnému městu, k Sacramentu. Christine si je však jistá, že to město z duše nenávidí a chce vypadnout do velkého světa. „To ne. Já jsem jenom pozorná a všímám si věcí,“ odpovídá Christine sestře, která jí však namítne: „A není to nakonec to samé? Láska a pozornost?“ V Malých ženách se vyskytuje podobný dialog, když Jo pochybuje o tom, zda její příběhy o rodině budou vůbec někoho zajímat. „Právě tím, že se o věcech píše, se stávají důležitými,“ odpoví jí Amy. Jsou to významné věty v rámci těch filmů, i zásadní pro Gretu Gerwig jako tvůrkyni, která si všímá nenápadných detailů a dokáže na nich vystavět dílo o těch nejdůležitějších věcech v životě, aniž by autorsky tlačila na pilu. Natáčí snímky o svérázných hrdinkách, ale nesnímá je výstřední formou. Gerwig na sebe jako na režisérku neupozorňuje; je přesvědčivá a silná právě v tom, jak skrze nenápadné volby utváří film, který je zcela její. Podobně jako hrdinka Jo March, tak i Greta Gerwig si jde za tím, co považuje za důležité.
Možná vůbec nejhlavnějším rysem nynější adaptace Malých žen je důraz na vyznění, že vztahy a láska nemusí být tím primárním, pro co žena žije. Jsou tu její práce a intelekt. A že si s nějakým mužem žena takzvaně sedne, nemusí nutně znamenat, že se k němu chce navždy poutat. Pro Jo March jsou nepominutelné autonomie a svoboda. Právě díky tomu postupnému odhalování informací, jež jsou tu často podány na přeskáčku, mnohem lépe chápeme emoční vývoj všech čtyř sester a to, proč si každá z nich zvolí právě takovou budoucnost, jakou si volí.
Na dvou časových liniích nynějších Malých žen je ale nakonec nejlepší to, s jakou přesností a sytostí umožní pochopit a pocítit, co může v lidském životě znamenat znovushledání. Kromě svobody žen ve společnosti a touze jít si za svým snem navzdory okolnostem je tématem této adaptace vyprávění o rodině, dospívání a o vztazích, které si po cestě utváříme. Když se v průběhu Malých žen Grety Gerwig dostaneme i k současnosti a k návratu domů, setkáme se s nejkrásnějšími okamžiky tohoto filmu. Rodinný dům, křeslo, na němž jsme si četli, půda, na které jsme si hráli, jezero, na jehož ploše jsme bruslili. To všechno dostává nový význam, když to vidíme po letech. Stejně jako dostávají nový význam lidé kolem nás. Síla Malých žen tkví z velké části v nostalgii a v momentech znovushledání. A to, že o nich Jo později píše, z nich, jak říká její sestra, činí něco důležitého. Stejně jako to, že Greta Gerwig o takových okamžicích točí.
Malé ženy (USA, 2019, stopáž 135 minut)
Scénář a režie: Greta Gerwig, kamera: Yorick Le Saux, hudba: Alexandre Desplat, střih: Nick Houy. Hrají: Timothée Chalamet, Chris Cooper, Laura Dern, Louis Garrel, Tracy Letts, James Norton, Bob Odenkirk, Florence Pugh, Saoirse Ronan, Eliza Scanlen, Meryl Streep, Emma Watson a další.
Česká premiéra 30. ledna 2020.