„Nebojím se temných příběhů,“ říká herečka Trine Dyrholm, excelující ve filmu Srdcová královna
Nejznámější dánská herečka, oceněná Stříbrným medvědem za film Komuna, opět vešla do českých kin – nyní s dramatem Srdcová královna. Režisérka May el-Toukhy v něm rozehrává příběh ženy, jež má vše, ale rozhodne se svést svého nezletilého nevlastního syna. Za svůj výkon byla Dyrholm nominována na Evropskou filmovou cenu.
Jak jste se na tuto nesnadnou roli připravovala?
Do projektu jsem byla zapojená od začátku. S režisérkou jsem pracovala už na jejím prvním celovečerním filmu Dlouhý příběh ve zkratce, který také napsala spolu se scenáristkou Maren Louise Käehne. Pak mi nabídly tenhle příběh, ještě bez scénáře, ale se spoustou nápadů. Posílaly mi všechny verze scénáře a diskutovaly jsme o nich. May a Maren si dělaly pečlivé rešerše podobných případů, konzultovaly téma s psychiatry… Hodně jsme se společně bavily i o řecké tragédii Faidra, protože Srdcová královna je trochu její moderní verze. Co se týče přípravy, pro mě bylo nejdůležitější přijít na to, co se děje uvnitř mé postavy. Ona není zrovna milá, ale já ji nechci hájit, chci jí porozumět a vtáhnout publikum do jejího konfliktu.
Co vás na Anně zajímalo?
Například její touha. Po čem touží? Na to jsem se musela napojit. Nevím, jestli na to mám slova, ale snažila jsem se vyjádřit, že se necítí úplně dobře tam, kde je. A co se stalo v jejím dětství? Film vám na to nedá jasnou odpověď, ale to se mi právě líbí, protože jinak by to bylo černobílé. Líbí se mi komplexita toho příběhu. Také mě zajímalo vytvořit portrét ženy s vysokými ideály.
Jak jste reagovala, když jste zjistila, jak otevřená bude první erotická scéna?
Režisérka nechtěla tu scénu provokativní, ale brutální. Záměr byl ukázat vztah Anny a Gustava jako něco, čemu může divák na začátku vlastně i fandit, chce to, ale když k tomu pak dojde, je to brutální a divák je toho svědkem. Všechny erotické scény jsou natočené tak, aby toho hodně napověděly o samotných postavách. Jsou tam z určitého důvodu. Ta první scéna je velmi podstatná a přistupovali jsme k ní opatrně. Hodně jsme zkoušeli a mluvili o ní. Samotné natáčení takové scény je pak velmi technické. Byli jsme zakrytí na patřičných místech, o vše bylo dobře postaráno.
Braly jste v potaz i dnešní proměnu vnímání v éře MeToo?
Myslím, že režisérku tohle téma napadlo kolem roku 2013, ještě před jejím předchozím filmem. Mnoho lidí mluví o tom, že Srdcová královna se podobá Faidře, Lady Macbeth, velkým těžkým hrám o moci a sexualitě, ale to, že ten film lidi viděli až po MeToo, mělo dopad. Teď jsme si těchto struktur ve společnosti mnohem víc vědomi. Pro mě jde o feministický film, zároveň je to film, v němž nejde o gender. A to je velmi důležité. Jde o struktury a lidskou povahu. A to je pro mě taky feminismus. Když začneme vyprávět všechny možné příběhy také s ženskými protagonistkami, pak můžeme mluvit o rovnosti. Já se nebojím temných příběhů. I ty potřebujeme, abychom měli celý obraz a lépe pochopili lidskou povahu, a tak si uvědomili, co můžeme změnit.
Nebojíte se temných příběhů…. Také ráda riskujete?
Život je riskantní. Já se v životě dost bojím, ale když si můžu představovat a předstírat co by kdyby, tak mě to baví… Mám ráda komplexní postavy. Vždy se zajímám o protipól. Pokud je postava dobrá máma, ptám, kdy není dobrá máma? V Srdcové královně máme postavu, která svede svého nevlastního syna. Ale kde je zranitelná, kde vidíme její nitro? Jde mi o to, aby postava nebyla vykalkulovaná. Mám ráda výzvy. Baví mě postavu hledat, pátrat po ní, skočit do neznáma…. bez záchranné sítě. Jsem ráda na hraně, v momentu mezi vědomím a nevědomím. Ale samozřejmě jen ve filmu.
Úspěch filmu začal už před rokem, s oceněním na festivalu v Göteborgu, kde získal cenu pro nejlepší severský film. Jak ho hodnotíte teď? Patří mezi nejdůležitější tituly vaší kariéry?
Je to těžké soudit, když máte tak dlouhou kariéru. Důležití jsou všichni lidé, které potkáváte, všechny postavy, které jste stvořili. I když nejsou vždy jednoduché ke hraní, cítím privilegium, že díky mým postavám můžu pochopit něco z lidské povahy. Spolupráce s May a Maren a skvělým mladým hercem, představitelem Gustava, byla skvělá. Našly jsme ho na castingu, ale má za sebou divadelní školu a i když je mladý, je velmi profesionální a velkorysý. Sedli jsme si, což je důležité u tak náročného scénáře, který obsahuje takové scény. Byla to pro mě velmi významná spolupráce.
Vlevo na civilní fotografii herečka Trine Dyrholm, vpravo režisérka a spoluscenáristka Srdcové královny May El-Toukhy (*1977), foto: Franne Voigt a © Søren RønholtKterá scéna pro vás byla nejnáročnější?
Ta velká, v níž Anna všechno popře. Aby byla celá její cesta uvěřitelná, v malé chvilce se téměř přizná, lituje toho, ale pak se zase uzavře. To bylo těžké. Ale je to dobře napsaná scéna a hodně jsme ji zkoušeli.
Když se snažíte postavě Anny porozumět, jak si vysvětlujete její chování?
Mám hodně představ, ale nechci je verbalizovat, režisérka chtěla film natočit tak, aby byl otevřený interpretacím, protože každý jsme jiný. Mám své příběhy. Třeba scéna, v níž Anna tancuje, je pro mě chvíle, kdy se s ní můžete spojit, kdy se projevuje něco z její minulosti, něco divokého, co nedokáže vysvětlit. Možná se nudí, možná provokuje. Je to tak nějak všechno najednou. A to je pro mě důležité. Proto děláme filmy, umění. Příběhy, malé mezery, kde můžeme sdílet a napojit se na všechny ty emoce, o nichž vlastně neumím mluvit. Jako je osamělost, touha, láska, nenávist, vášeň… Nemáme pro to moc slov. Umění je pro mě způsobem setkání, jak můžeme tyhle věci sdílet. A protože jsme každý jiný, v každém to vyvolá něco jiného. Vždy se najdou lidi, kterým se film nelíbí. Ale většina se do něj položí a to jde napříč pohlavím, věkem, kontinenty.
Natočila jsem hodně věcí, na které jsem pyšná. Taky jsem potkala hodně talentovaných režisérů. Ale o tomhle filmu jako by lidi nemohli přestat mluvit. Poprvé se mi stalo, že po premiéře se mě nikdo neptal – tak a co budete dělat příště? Ne, všichni se chtěli bavit jen o Srdcové královně.
Máte hodně nabídek? Podle čeho si vybíráte?
Snažím se vybrat dobré lidi a věci. Měla jsem i několik nabídek, kde jsem cítila, že to není role pro mě, že i když mi ji dali, nejsem pro ni ta pravá. Většinou mám pravdu a ten, kdo mě nahradil, s tou rolí pak slavil velký úspěch. Ale jindy tomu bylo i naopak: někdo odmítl roli a stala se z toho úspěšná role pro mě. Ráda dělám věci, které jsem ještě nezkusila, hledám postavy, které mě zajímají, nebo filmy, které mají originální umělecký formát.
Autorka je publicistka a PR pracovnice
Trine Dyrholm
Narodila se roku 1972 ve městě Odense. Ve čtrnácti se zúčastnila dánské soutěže Dansk Melodi Grand Prix, tamní kvalifikace do Eurovision Song. V osmnácti letech byla obsazena do hlavní role v dánském romantickém dramatu Springflod. V letech 1991–1995 studovala herectví na Statens Teaterskole. V roce 1998 hrála v prvním severském filmu natočeném dle manifestu Dogma 95, v psychologickém, i u nás uváděném dramatu Rodinná oslava. Roku 2014 byla členkou poroty na filmovém festivalu Berlinale. O dva roky později tamtéž obdržela coby představitelka hlavní role ve snímku Komuna Stříbrného medvěda za nejlepší ženský herecký výkon. Vedle herectví se Trine Dyrholm i v dospělosti – a nikoliv neúspěšně – věnovala pop music.