Může být Hitler roztomilý?

Adolf Hitler a kluk Jojo sedí spolu v lese
Takový přátelský pohovor. Režisér a herec Taika Waititi jako Adolf Hitler a dvanáctiletý Brit Roman Griffin Davis coby hoch Jojo ve filmu Králíček Jojo, foto: Twentieth Century Fox Film Corporation

Králíček JoJo je šestým celovečerním snímkem Taiky Waititiho. Tento svérázný novozélandský režisér si získal reputaci a úspěch takzvanými feel good filmy, tedy příjemnými komediemi, z nichž divák odchází s dobrým pocitem. Při tom však Waititi měl vždy tendenci těmi snímky o světě něco důležitého říct a vkládal do nich i smutnější motivy – ať je to alkoholismus ve filmu Boy (2010), či to, že hlavním hrdinou Lovu na pačlověky (2016) je sirotek. Po atypicky zpracované marvelovce Thor: Ragnarok (2017) se podle mnoha lidí pustil na tenký led, když za svůj další projekt oznámil právě Králíčka Jojo, snímek založený na knize Caging Skies (česky vyjde pod názvem Nebe v kleci) od spisovatelky Christine Leunens, původem rovněž z Nového Zélandu. Proč?

Kluk Jojo a Hitler se hádají
Trailer filmu Králíček Jojo, foto: Twentieth Century Fox Film Corporation

Příběh pojednává o desetiletém chlapci Jojo, který je členem Hitlerjugend a oddaně věří nacistické ideologii. Má navíc imaginárního kamaráda, který tam pro něj vždycky je, když přijde pro Jojoa nějaká kritická situace. Tím přítelem je sám Hitler, jehož hraje právě režisér Taika Waititi. Tahle volba je samozřejmě ironická, protože Waititi je z půli Žid a z půli Maor, takže zdaleka neodpovídá tomu, jak si představujeme německého führera (i když tedy: on ani Hitler nevypadal jako příkladný Árijec). Režisér to v show Jimmyho Kimmela se smíchem vysvětloval tak, že nešlo jen o tu ironii samotnou, ale rovněž o to, že žádný herec, kterého zná, by tu roli nevzal, pokud by si nechtěl zničit kariéru. Ve Waititiho podání je Hitler diktátorem roztomilým a pitoreskním a má pro chlapcovy nejistoty překvapivě velké pochopení, ale to se dá samozřejmě vysvětlit tím, že jde jen o chlapcovu dětskou představu toho, jak skvělý jejich Vůdce je. I tak s tím má spousta kritiků filmu problém.

Zápletka je v zásadě jednoduchá. Na začátku dostaneme zábavnou parodii na ideologické vymývání mozků v táboře Hitlerjugend, které připomíná film Až přijde měsíc od Wese Andersona, jen místo skautů vidíme mladé a motivované nacisty. Od scén, kde se absurdně popisuje, jak Židi souloží s rybami, až po nadšené zvolání „A teď půjdeme pálit knihy, děti!“, které – jak jinak – doprovází píseň Toma Waitse I Don’t Wanna Grow Up. Chvíle v táboře však rychle skončí a z různých důvodů se chlapec dostává zpátky do města za matkou. Tam zjistí, že doma ukrývají mladou Židovku. A nastane jejich postupné seznamování.

Problém, který v sobě Jojo řeší, je přecitlivělost, s níž nedokáže zapadnout do kolektivu ostatních mladých stoupenců nacismu. V tom mu pomáhá právě Hitler, který ho přesvědčuje, že to může být nakonec jeho síla. Kniha se snažila přiblížit, jak se z malých dětí můžou stát nátlakem okolí fanatičtí nacisti. V rozhovoru pro Awards Daily říká autorka předlohy Christine Leunens: „Jakmile se něco naučíte, je těžké se toho vzdát a necítit se špatně, protože máte pocit, že někoho zrazujete.“ Zatímco nálada knihy je spíš chmurná a tíživá, Waititi ji převedl do lehkosti a humoru sobě vlastnímu.

Hitler se smutně dívá zpoza stromuHitler v podání režiséra a herce Taiky Waititiho ve filmu Králíček Jojo, foto: Twentieth Century Fox Film Corporation

A v tom nastává problém. Za starých časů, kdy vycházely komedie parodující fanatismus a Hitlera, například slavní Producenti (1967) Mela Brookse, byla legrace z takového smýšlení dobře přijímána. V Producentech se připravuje komediální muzikál, který má být kvůli daňovým podvodům záměrným propadákem – a proto pojednává o tom, jak Hitler vypráví anekdoty a má taneční talent, o němž se dosud nevědělo. Po úspěchu Brooksova filmu následovaly úspěšné muzikály postavené na obdobném principu. To se psala šedesátá léta, kdy byla hrůza holokaustu ještě relativně nedávnou událostí, ale zároveň v té době byla v lidech zakořeněná obrovská naděje, že takové časy už nastat nemohou. A že se schyluje k lepšímu a laskavějšímu světu. Humor byl zbraní, která potvrzovala, jak absurdní byla naše minulost. Jak všechnu tu tragédii přijmout a vysmát se těm, kteří ji způsobili.

Dnes jsou jiné časy: Waititiho film je trnem v oku mnoha lidí, kteří mají strach ze současného populismu a nástupu nového extremismu. V dlouhém komentáři pro list The New York Times nazvaném Když se smějeme nacistům, možná jsme ti směšní my píše publicista Anthony O. Scott: „Když se smějeme autoritářským vůdcům za jejich hloupost, namyšlenost a zvrácenost, zdá se, že to nijak nenarušuje jejich moc. (…) Komedianti svoje současné rasistické a bigotní vtipy obhajují svobodou řeči. A tím je Lubitschův, Chaplinův a Brooksův proti-autoritářský humor zbaven humanismu, jenž je skryt v jejich vtipech.“ Člověk se nemůže ubránit myšlenkám na to, že současná extrémní pravice vzešla zčásti právě z memů na americkém internetovém megabaordu 4Chan a sexistické hnutí incelů (lidí žijící v „nedobrovolném celibátu“ –involuntary celibate) svoji nenávist k ženám často také skrývá za nekorektní humor.

Taková strachující se obezřetnost před nekorektností a možnými důsledky humoru je však u Králíčka Jojo zavádějící. Waititi se hrůzy nacismu nesnaží skrývat. V jeho podání jsou všichni směšní a ke konci války spíš už zoufalí. Dokonce ve filmu má (sice jen v náznacích) gay postavu nacisty v podání extrémně sympatického Sama Rockwella, který si ze všeho dělá legraci a ve führerovi myšlenky doopravdy nevěří. Režisér se navíc neustále snaží vyrovnávat humor a vážné situace tak, aby nikdy nedošlo k nepochopení, že by se snad snažil hrůzy války jakkoli zbagatelizovat.

Příběh se navíc odehrává v malém německém městečku, které je od války separované a s reálným násilím se tohle místo potkává jen tehdy, když se vrací zranění vojáci na cestě do nemocnice. Ostatně nakonec v tom filmu uvidíme i opravdu tragické události upozorňující nepřímo na to, že všechen ten humor a parodie jsou jen částí celého příběhu. Na druhou stranu ty hrůzy nejsou nikdy exponované tak, aby v nás zůstaly dlouho. Jsou to katalyzátory děje, které vedou k další empatii a další naději v to dobré v nás.

Problém Králíčka Jojo tudíž netkví v nějaké kontroverznosti. Jedná se hlavně o milou komedii na pozadí války a snažící se něco říct o tom, jaké to je přicházet o děsivou ideologii, kterou jsme do sebe dostali, tváří v tvář realitě. Waititi vkládá do díla ideu či přesvědčení, že v každém člověku je něco dobrého a laskavého, jen se to v něm musí probudit. A že i v těch nejtěžších časech se najdou záblesky lidskosti. Novozélandský tvůrce však u toho nikdy není konzistentní, takže je málokdy opravdu natolik vtipný, anebo natolik tragický, aby film mohl naplno rezonovat alespoň v jednom ohledu.

Nebo ještě jinak: Pokud se divák odpoutá od neustálého zpochybňování, zda tohle je ten pravý tvůrčí přístup pro druhou světovou válku, užije si zábavný snímek jemně vyvolávající otázky, jak se vyrovnat s minulostí, která se nám zase v různých podobách snaží vrátit do současnosti.

Roman Griffin Davis a režisér Taika Waititi při natáčení Roman Griffin Davis a režisér Taika Waititi při natáčení filmu Králíček Jojo, foto: Twentieth Century Fox Film Corporation

Králíček Jojo (USA / Nový Zéland / Česko, 2019, stopáž 109 minut)
Režie a scénář: Taika Waititi, kamera: Mihai Malaimare Jr., střih: Tom Eagles, hudba: Michael Giacchino. Hrají: Roman Griffin Davis, Scarlett Johansson, Thomasin McKenzie,Taika Waititi, Sam Rockwell, Rebel Wilson, Stephen Merchant, Alfie Allen a další.
Česká premiéra: 23. ledna 2020.

Související