Dospívání na okraji země i dějin. Potopa je další výjimečný film ze Slovenska

Patnáctiletá Mara (Sára Chripáková) klečí u potoka a v rukách pere prádlo. Nad hlavou jí přelétá lehké letadlo. Jde o realistický detail – nedaleko se nachází aeroklub – a zároveň o symbol dívčiny vlastní touhy vzlétnout, odejít pryč ze zapadlé rusínské dědiny jménem Ruská, kde nevidí žádnou budoucnost. Chtěla by odjet studovat na vojenskou leteckou školu do Košic a stát se pilotkou. U země ji drží tyranský otec Alexandr (Jozef Pantlikáš) a fyzicky náročná péče o hospodářství, při níž musí zastoupit zesnulou matku.

Čas v obci plyne vlastním tempem, určovaným momentálním počasím a letitými tradicemi. Jediné kulturní vyžití nabízí občasná přítomnost druhořadé bigbítové kapely v místním kulturáku. Vrcholem technologického pokroku je pračka na kliku. Maru takto strnulý způsob života frustruje. Starší generace si nic jiného neumí představit. Mezigenerační konflikt se vyostří poté, co se Ruská zkraje osmdesátých let ocitne v centru zájmu stranických úředníků. Stejně jako šest dalších rusínských vesnic musí ustoupit výstavbě vodní nádrže Starina.

Trailer k filmu Potopa, zdroj: YouTube

První předzvěstí zkázy je zvuk sirény ohlašující, že se v sousední vsi schyluje k odstřelu kostela. Postupně budou strženy i všechny ostatní domy a celou oblast zaplaví voda. Hrozba „biblické“ potopy ale po přehuštěném prologu, těkajícím mezi různými postavami, ustupuje do pozadí. Vyprávění se těsněji napojuje na hledisko dospívající protagonistky a získává tah.

Gonda nevytváří monumentální historickou fresku ani kroniku pomalého rozkladu celé komunity, jako to vidíme například v Satanském tangu od Bély Tarra. Zajímá ho každodennost, drobná dramata a starosti, na něž postavy stačí – pohřeb, svatba, díra ve střeše kostela.

Příkazy a zákazy

Politická rozhodnutí probíhají mimo dosah místních obyvatel, v jazyce, který jim není vlastní. Dozvídají se až konečný verdikt – své nemovitosti buď prodají státu, nebo jim budou vyvlastněny. V podobné pozici se nachází Mara: pro autority se stává viditelnou až ve chvíli, kdy jim začne překážet. Jako Rusínka a teenagerka navíc čelí dvojímu vyloučení. Zůstává nevyslyšena doma i ve společnosti. O slovo se proto hlásí alespoň drobnými akty rebelie.

Z filmu Potopa, foto: Continental Film

Na taneční zábavu dívka vyráží ve výrazných červených šatech, kterými vzdoruje všudypřítomným odstínům hnědé a modré i implicitnímu požadavku, aby nevyčnívala. Když se nad ránem vrávoravě vrací domů, otcův důrazný apel „koukej vystřízlivět!“ má širší vyznění. Nejde jen o alkohol, ale taky o Marynu neochotu vzdát se snu o tom, že se od rodné půdy brzy odpoutá. Její vztah k otci je však vystavěn ambivalentně. Mara jím pohrdá coby reliktem zkostnatělého světa a jejich dialogy se omezují na udělování příkazů a zákazů. Zároveň o něj má starost kvůli jeho zdravotním problémům a zůstává na něm emočně i prakticky závislá.

Ukradená minulost

Motiv generačního rozkolu, kdy si postavy nerozumějí a současně se potřebují, spojuje Potopu s jiným nedávným coming of age debutem ze Slovenska – Nahoře nebe, v dolině já režisérky Kataríny Gramatové. Oba filmy se obracejí k periferním oblastem Slovenska a lidem, jejichž hlas v dominantním národním vyprávění není slyšet. Oba spojuje i vnímavost vůči zvolené lokalitě a práce s talentovanými neherci. Zatímco však hrdinové filmu Kataríny Gramatové nacházejí smíření v setrvání, Potopa tematizuje bolestné oddělení.

Trailer k filmu Nahoře nebe, v dolině já, zdroj: YouTube

Rozdíl je patrný i v práci s časem. Nahoře nebe, v dolině já využívá náladotvorných kontemplativních záběrů přírody a mraků na obloze, které divákům dovolují „zabydlet se“ v krajině, naladit se na její rytmus. Potopa sází spíš na drama než atmosféru. Ruční kamera, ostré střihy a ne zcela hladká návaznost záběrů odrážejí neklid protagonistky i vědomí, že se postavám krátí čas. Zároveň však vedou k jisté unáhlenosti: prudké změny v chování postav, zejména zkrotnutí Mary po otcově kolapsu, oslabují uvěřitelnost celku.

Martin Gonda, který má sám rusínské kořeny a na východním Slovenska natočil už svůj krátký film Pura Vida, sice věnoval několik měsíců rešerším, ale neusiloval o přesnou historickou rekonstrukci nebo etnografický portrét rusínské komunity (na rozdíl například od české dokumentaristky Jany Ševčíkové, která o Rusínech také natáčí). Dává si nicméně záležet, aby navzdory některým zjednodušením v zájmu dramatizace nezkresloval kolektivní trauma Rusínů ani okolnosti jejich vysídlování a neredukoval folklór na exotickou kulisu.

Výmluvným příkladem je scéna exhumace hřbitova, k níž sice přímo v Ruské nedošlo, ale sugestivně postihuje, jak stát Rusínům sebral jejich minulost. Potopa se zároveň – oproti mnoha českým dramatům z dob socialismu – vyhýbá jednoduché ideologické kritice. Místo karikatur komunistických funkcionářů nabízí obecnější obraz toho, jak mocenské struktury zacházejí s menšinami a okrajovými segmenty společnosti. V tomto ohledu film nepodává výpověď jen o zaniklé obci, ale o mechanismech vyčleňování opakujících se v různých dobách.

Z natáčení filmu Potopa, foto: Marek Maky Molnár

Periferie bez romantizace

Navzdory drobným dramaturgickým nedostatkům a prvoplánovosti některých metafor je Potopa mimořádně soustředěné a citlivé dílo. Skrze osobní zkušenost jedné dívky dokáže bez patosu a nostalgie pojmenovat pocit okrajovosti a omezených možností lidí, kteří stojí stranou velkých dějin a institucionální moci, a přesto jsou obojím nevratně zasaženi. Film tak nepostrádá ani emoční přesvědčivost, ani přesah.

Otázka, proč podobně autentické, místně a kulturně zakotvené filmy vznikají častěji na Slovensku než v Česku, nemá jednoduchou odpověď. Částečně to může souviset s velikostí a demografickou strukturou země: slovenská kinematografie se obrací k regionům, horským oblastem a menšinám, protože právě tam se nejviditelněji střetává tradice s modernitou. Zatímco v českém kontextu bývají periferie a venkov často romantizovány nebo vysmívány, pro Gondu jde naopak o klíč k pochopení širšího společenského uspořádání.

Plakát k filmu Potopa, zdroj: Continental Film