Když láska bolí. Vášeň a hranice moci v nových filmových Bouřlivých výšinách

Erotizace literárních předloh z devatenáctého století patří k dnešní době. Bylo otázkou času, kdy přijde na řadu román, který v češtině vychází pod dvěma různými názvy: někdy s titulem Na Větrné hůrce, jindy Bouřlivé výšiny. Právě pro tím druhým názvem je v tuzemských kinech aktuálně uváděn snímek britské režisérky Emerald Fennell (* 1985).

Filmařka ke snímku napsala také scénář, přičemž děj slavného románu výrazně osekala. Vypustila linii s Hindleyem – bratrem Cathy a rovněž generační linii, v níž hrají roli potomci obou protagonistů i zmíněného Hindleyho. Vytvořila si tak prostor pro detailní vykreslení vztahu Cathy a Heatcliffa. Důležitou součástí adaptace rovněž je aktualizace tématu, která se odehrává nejen na úrovni rekvizit nebo hudby, ale především v pojetí lásky. To se zde přibližuje – a je lhostejné, zda je tomu tak mimoděk, či záměrně, – teorii německého sociologa Niklase Luhmanna, kterou přinesl v osmdesátých letech ve svazku Láska jako vášeň / Paradigm lost (česky vyšel v roce 2002). Autor, zjednodušeně řečeno, lásku nechápe jako cit nebo antropologickou danost, nýbrž jako symbolický kód komunikace. S jeho pomocí si lidé osvojují příslušné pocity i návody na komunikaci v oblastech lásky a intimních vztahů, což se proměňuje stejně jako společnost.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Cathy Earnshow (Margot Robbie) a Heatcliff (Jacob Elordi) spolu vyrůstají od dětství. Stane se tak díky tomu, že pan Earnshow, majitel panství Bouřlivé výšiny na skalnatých anglických vřesovištích, jednoho dne přivede domů chlapce z nuzných poměrů. Režisérka už v této linii poukazuje na to, jak se kromě sympatií a lásky dospívajících dětí mezi oběma protagonisty ustavuje i hierarchie moci. Cathy chlapce pojmenuje a dává mu pocítit jak náklonnost, tak nadřazenost, jíž se Heatcliff brání. Právě oscilace mezi touhou někoho opanovat vášní nebo mocí je pro tuto adaptaci příznačná a koneckonců odpovídá i původnímu vyznění románu, jehož ohlas nebyl po vydání (1847) valný. Nabízí se vysvětlení, že příběh Heatcliffa a Cathy je mnohem lépe uchopitelnější pro nás. Autorka předstihla svou dobu, když lásku chápala jako sociální konstrukt, nikoli jako důsledek biologického determinismu.

Podle Luhmanna hrají v intimním vztahu milující i milovaný současně úlohu aktéra i pozorovatele. Milovaný neustále sleduje jednání milujícího a zkoumá, zda jeho chování odpovídá opravdové lásce, tedy zda se milující spontánně chová s ohledem na milovaného, aniž by tím sledoval vlastní zájem. Jednání milujícího musí být čitelné, aby jej ten druhý mohl pochopit a uzpůsobit mu svou reakci. Ke konfliktu milujícího a milovaného mnohdy vede fakt, že jednání člověka není ovlivněno pouze jeho vlastnostmi, nýbrž konkrétními situacemi, kterým však milovaný, na rozdíl od milujícího, nepřikládá váhu. Tak se může jeho očekávání dostat do rozporu s realitou. Nechová-li se jeden z partnerů podle očekávání toho druhého, celá situace snadno vede ke zhroucení komunikace.

Margot Robbie v nových Bouřlivých výšinách, foto: © LuckyChap Entertainment / Warner Bros.

Nejistota, základ lásky

Cathy a Heatcliff jsou v tomto ohledu prototypem nastíněného komunikačního selhání. V dané adaptaci o to víc, že scenáristka a režisérka Fennell víceméně upouští od ostatních důležitých faktorů, jež milence rozdělují – především od jejich sociálního statusu souvisejícího s původem. Heatcliff je v románu nalezenec romského původu, zatímco Cathy patří k urozené vrstvě, byť nepříliš bohaté. S tímto dějotvorným prvkem zatím nejvýrazněji pracovala britská režisérka Andrea Arnold ve své adaptaci Bouřlivých výšin z roku 2011, v níž byl Heatcliff černoch. Byť tedy jasně artikulovala sociální postavení hrdinů, jež mezi nimi vytvářelo společenskou překážku, své pojetí lásky mezi oběma opírala především o určitý druh přírodní síly, tedy něčeho esenciálního. Kdežto Emerald Fennell výbuchy vášně a nenávisti mezi Cathy a Heatcliffem sleduje víc coby výsledek interakce mezi mužem a ženou, kde vzájemné pocity nepochopení a nejistoty vedou k tragickým následkům.

Luhmann rovněž zdůrazňuje důležitost sexuality, která je součástí symbolicky zobecněného média komunikace lásky a jejího kódu. Dochází tak k situaci dvojité kontingence, kdy milující ani milovaný nemohou předvídat, co ten druhý očekává a jak se zachová. Jelikož komunikace v intimních vztazích nabývá vysoce osobní povahy, je nejistota v nich o to choulostivější. (Poznamenejme ovšem, že Luhmann rozebíral konkrétní historickou sémantiku lásky na příkladu francouzské a německé galantní literatury 18. a 19. století.)

Přestože jsou Cathy a Heatcliff do sebe bezhlavě zamilovaní a dokážou tento pocit rozpoznat sami u sebe, nejsou schopni nahlédnout hloubku zaujetí a vášně toho druhého. To je dostává do řetězce touhy – naplnění – nejistot – nenávisti. Pokud bychom tedy jejich vztah pojímali jako „opravdovou“ a nejčistší podobu lásky, museli bychom rovněž přiznat, že je něco takového pro lidi vysoce bolestné a sebezničující.

Z filmu Bouřlivé výšiny, foto: © LuckyChap Entertainment / Warner Bros.

Zploštěná nejen psychologie

Přestože je režisérka ve svém pojetí výrazně současná, mohla z příběhu vytěžit mnohem víc. O něco výraznější je ve snímku Cathy, byť jí chybí trýznivá nevyzpytatelnost a sžíravá žárlivost literární hrdinky Emily Brontë. Ovšem Heatcliff v podání Elordiho postrádá nesnesitelný despotismus chamtivého a nenávistí pohlceného muže. Ještě problematičtější je vizuální stránka filmu. Fennell vytváří silný obrazový kontrast mezi nehostinnými Bouřlivými výšinami, ponořenými především do tmy, a v tlumených pastelových barvách až kýčovitě pojatým luxusem Drozdova, kam se Cathy provdá. Všudypřítomná rudá (západ slunce, mramor na podlaze v Drozdově či sukně Cathy) pak přespříliš odkazuje jak na samotnou lásku, tak na krev, tedy na základní životní elementy.

Poněkud doslovné jsou rovněž odkazy na různé tělesné tekutiny, akcentující erotičnost. Prsty nořící se do syrových vajec nebo do aspiku s rybou či Heatcliff olizující prsty Cathy poté, co masturbovala, tak mají korespondovat s pojetím Bouřlivých výšin coby syrového historického románu. Oběšenec má bezprostředně po smrti erekci a sexuální hrátky služebnictva nepostrádají ingredienci BDSM praktik, stejně jako podoba Heatcliffova manželství s Isabellou Linton. Nepříjemně matoucí jsou i velké detaily lidského těla, hlemýždě či pijavic vztažených především k omezující tělesnosti, jež s pochopením, pojetím a praxí lásky souvisí.

Násilně působí i odkaz na jiné prokleté milence, kteří dokázali ryzost a nedotčenost své lásky uzamknout v nenaplněnosti – Romea a Julii. Jejich příběh vypráví na Drozdově schovanka Isabella budoucímu manželovi Cathy, Edgaru Lintonovi. Závěrečná scéna, v níž se Heatcliff dostává příliš pozdě k lůžku své milované, je opět referencí na Shakespearovy postavy. Navíc Fennell zde z rozdělení milenců prahem života a smrti částečně vyviňuje sociální status a nejistotu hlavních hrdinů, protože přenáší odpovědnost na Cathyinu společnici Nelly; podobně jako schovanka Isabella viní ze smrti Romea a Julie chůvu, která včas nedoručila dopis s důležitou zprávou. Nelly totiž ví, že Heatcliff tajně vyslechl pouze tu část rozhovoru mezi ní a Cathy, v níž se jí mladá dívka svěří pouze s jedním z důvodů, proč přijala nabídku k sňatku od Edgara Lintona. Láska Cathy a Heatcliffa tak zůstává podobně jako u milenců z Verony zakletá do období dospívání, kdy ve své sounáležitosti a vzájemnosti vyznívá jako nejsilnější.

Byť se tedy Emerald Fennell vydala zajímavou cestou, v níž přenesla důraz na toxicitu vášně a moci mezi hlavními hrdiny, podle diváckých i kritických reakcí zřejmě nepřekročí stín adaptace z roku 1992 s Juliette Binoche a Ralphem Fiennesem v hlavních rolích (a Sinéad O’Connor jako vypravěčkou), která nejspíš zatím pro mnohé zůstane ikonickou. Její pojetí však mnohem víc odpovídá tomu, co postuluje zdaleka nejen sociolog Niklas Luhmann. Tedy že láska není pevně daným antropologicky formovaným jevem, nýbrž spíše proměnlivým sociálním fenoménem.

Plakát k filmu, zdroj: Vertical Entertainment