Rusistka a prozaička Alena Machoninová: Pohled druhého může změnit i naše vnímání světa

Před třemi lety vyšla Hella. V jednom z rozhovorů jste řekla, že jste ji napsala z potřeby vysvětlit, jaké je Rusko a jaký k němu máte vztah. Z jaké potřeby vznikla próza Co myslíš, co vidí?

Při psaní Helly mi šlo v první řadě o to, abych sama sobě objasnila, proč tak dlouho a ráda žiju v zemi, kterou většina lidí za jejími hranicemi i spousta těch uvnitř ní považuje za prostor k nežití. Chtěla jsem si utřídit svoje úvahy a postřehy o tom, že existuje i jiné Rusko než to, které známe ze zpravodajství. Spíš než stereotypní obrázek krutého režimu na jedné straně a velké kultury na druhé, jsem měla na mysli každodennost – přátelství a vzájemnou pomoc, které existují nehledě na režim, jemu navzdory.

S mojí novou knihou to bylo podobné. Už jenom proto, že částečně se odehrává na stejném pozadí jako Hella. Vyrostla ze slov, které má v názvu, přestože samotný název jsem nějakou chvíli hledala a knize říkala analogicky s Hellou podle jejího hlavního hrdiny – Urk. Vyrostla z potřeby uvědomit si, že druhý může jednu a tutéž situaci vnímat úplně jinak. Stačí, když se před potulným psem shýbnete k zemi a rukou po ní začnete šmátrat – a on už prchá, v domnění, že po něm chcete hodit kámen. A vy jste přitom jenom sbírala mince, které se vám vysypaly z peněženky. Nevíme, co přesně vidí druhý. A zas tak moc nesejde na tom, zda je řeč o psu, nebo o člověku. Každý „druhý“ vnímá jinak. A když se vrátím k vašemu slovu „potřeba“, myslím, že moje nová próza vyrostla z potřeby tuto jinakost přijmout, smířit se s ní – spíš než ji měnit, pozorovat, jak nenápadně ona mění vás. 

Ještě k Helle: po vydání jste hovořila o tom, že se vám psala docela těžko, že jste se na jednu stranu těšila, že se ponoříte do tématu, na druhou stranu jste s textem zápasila. Vaše nové kniha je osobnější, introspektivní. Psalo se vám na osobnější téma lehčeji?   

Řekla bych, že míra osobního je v obou knihách podobná. Hella se mi těžko psala ani ne tak pro téma jako pro přemíru dokumentárního materiálu. Topila jsem se v té spoustě cizích slov, která bílá místa spíš vytvářela, než že by je zaplňovala. Skutečná Helena Frischerová mi neustále proklouzávala mezi prsty a začalo být jasné, že kniha není tolik o ní, jako o tom, jak já ji skládám, jak ji vidím. A také Co myslíš, co vidí je o mém vidění toho, co se stalo, když si bezdětný pár středního věku vzal z ulice psa. Ona i on se pyšnili tím, jaký dobrý skutek dělají. Byli si svým viděním tak jisti, že je ani nenapadalo zeptat se, co na to pes.

Ten příběh jsem už nějakou dobu nosila v hlavě. Proti svému zvyku nemluvit o tom, co nemám hotové, jsem ho nastínila během pražského festivalu Fall v odpovědi kritičce Blance Činátlové na otázku o domácích zvířatech a psaní. Nezbývalo mi tedy než si sednout a takto neprozřetelně ohlášenou knihu napsat. Chybělo mi už jenom místo, kde bych se do toho mohla pustit. A když i to jsem po půl roce našla, dalšího půl roku jsem seděla a psala. Těch míst, kde kniha vznikala – jednou poměrně lehko, jindy ne až tak – bylo víc. Všechna jsou tak či onak popsaná v knize, která míru osobního záměrně tlumí distancí – vždyť mezi mnou a hrdinkou ve třetí osobě stojí ještě vypravěčka. Já sama jsem od obou poměrně vzdálená. 

Alena Machoninová v Praze 18. dubna 2024 s cenou Magnesia Litera za Knihu roku, kterou se stal její debut Hella, foto: MFDNES + LN / Profimedia – Jakub Stadler

Co myslíš, co vidí nahlíží na koexistenci člověka se psem. A není to zrovna soužití snadné. Možná, že potýkáním se manželů s Urkem bude leckterý čtenář zaskočen… 

Podstatné je, že pes, který je hrdinou knihy, není domácí pes – ať už z chovu, nebo z útulku. Je to potulný pes, jehož předkové po generace žili na ulici a měli minimální kontakt s lidmi. Je to zdivočelý pes. Hranice mezi ním a člověkem je o to zřetelnější. To on narušuje samozřejmost našeho pohledu a mění naše vnímání – nejen sebe, nás, ale i světa, ve kterém se spolu nacházíme.

Německý biolog Jakob von Uexküll se v první polovině dvacátého století zabýval tím, z jak různé perspektivy různé organismy vnímají prostředí, ve kterém žijí. V jedné své práci to ilustroval na obrázcích pokoje viděného člověkem, mouchou a psem. Pokoj se mění s ohledem na předměty v něm, respektive na to, k čemu různým bytostem slouží. Uexküll tvrdil, že žádný druh nemůže vidět tak jako jiný, že nemůže vstoupit do prostředí jiného druhu. Ale nezohlednil, že soužití s jiným druhem může naše vidění modifikovat. Líbí se mi slova francouzského filozofa Dominiqua Lestela, který v této souvislosti mluví o „mezidruhové intoxikaci prostředí“. Každý, kdo žije se psem, přece ví, že stůl zdaleka neslouží jen k jídlu nebo práci, je to i skrýš.

A pak jsou tu ještě vycházky s Urkem. A je třeba říct, že jsou to někdy dost nervy, co hrdinka nebo její manžel se psem zažívají.

Protože je to pes mírně řečeno komplikovaný, jejich procházky vedou převážně stranou hlavního proudu. Možná to však není psem. Je to hrdinkou, která se podobně jako francouzská spisovatelka Claudie Hunzingerová, autorka prózy Pes u mého stolu, cítí dobře jenom na okraji nebo v houští. Řada těch míst – a s nimi i různé škvíry a ploty – je v knize také na fotografiích, které jsou svého druhu poctou německému spisovateli a literárnímu vědci W. G. Sebaldovi. Jsou stejně jako v jeho prózách záměrně nekvalitní, přeexponované, rozostřené – viděné spíš zatemňují. To, co ve skutečnosti zachycují, nespočívá ve zobrazeném. 

V knize citujete z řady cizích děl. Vnímáte své psaní tak, že žádný text nevzniká izolovaně, vždy reaguje na texty jiné? 

Mé texty skutečně nevznikají izolovaně, ale vždy v dialogu s jinými. Řekla bych, že to vyplývá z podstaty mé profese, kterou je filologie. Ale cizí díla probíraná v knize čtenář rozhodně nemusí znát; chápu je spíš jako cestu k nim. Kostru prózy Co myslíš, co vidí tvoří zmíněné vyprávění o dramatickém soužití se zdivočelým psem. A kdybych měla pokračovat v této metafoře, pak svalstvo, které uvádí tělo do pohybu, představují nevelké esejistické pasáže o knihách, performancích či obrazech. S vyprávěním vždy souvisejí – třeba když se lidští hrdinové prózy na samém začátku ocitnou v uzavřeném prostoru se šelmou, v níž se promění jejich pes, nemůžou přece nepomyslet na Josepha Beuyse, který se nechal zavřít s kojotem v newyorské galerii, aby dokázal, že si najde cestu k původnímu, přírodnímu světu. 

Rusistka Alena Machoninová na zahájení literárního festivalu Měsíc autorského čtení, 1. července 2024, Divadlo Husa na provázku, Brno, foto: ČTK – Václav Šálek

Věnujete se překládání současných ruských spisovatelů. Říkáte, že překládání je pro vás způsobem vyhýbání se odpovědnosti za vlastní slova, protože se nacházíte v situaci, kdy neručíte za to, co říká autor, ručíte „pouze“ za věrnost jeho slovům. Nicméně předpokládám, že si pečlivě vybíráte, k čemu jako překladatelka usednete. 

Vybírám si texty, které se mnou rezonují, které říkají to, co bych i já chtěla říct, navíc to říkají mně blízkým způsobem. Právě jsem odevzdala překlad Růže, posledního dílu trilogie Oksany Vasjakinové. Je to neobyčejné svědectví z prvního roku nynější rusko-ukrajinské války, i když o válce jako takové ten román není, je o tetě, která dávno předtím zemřela na tuberkulózu v sibiřském městečku, které téměř nikdy neopustila. Její nehybnost je paralelou k paralýze prvních válečných měsíců.

Pokud narážíte na to, že ruská literatura je nyní, kdy Rusko rozpoutalo válku proti Ukrajině, pod obzvláštním dohledem, můžu jen doplnit, že válka výběr mnou překládaných knih neovlivnila. Knihy poplatné jakékoliv ideologii mě nezajímaly ani předtím.

Jak nyní nakladatelé reagují, když jim nabízíte překlad díla ze země agresora – bez ohledu na to, kým a kdy byla napsána?

Občas se stane, že se někdo vymluví na peníze. Ale to se myslím týká i jiných než ruských knih. Zatím jsem vždycky pro „své“ knihy nakladatele našla. Dlouhodobě spolupracuju s několika spíše menšími nakladatelstvími, kde vědí, jakou literaturu ode mě čekat. I já se snažím nakladatele vybírat tak, aby mnou nabízená kniha zapadla do jejich edičního profilu. Potom nejde o to, že je kniha ruská, ale že otevírá témata, která se objevují i jinde, v jiných jazycích a  literaturách. Celkově je mi proti mysli představa, že spisovatel reprezentuje nějaký národní tým. Ani já přece nepíšu v českém dresu.

Vnímáte překládání jako podstatnou zkušenost k vaší vlastní autorské tvorbě?

Překlad je pro mě spíš filologický nástroj, způsob, jak se dostat co nejhlouběji do textu. Je to maximálně soustředěné čtení, kdy zvažujete každé slovo, všechny jeho možné významy. Dovoluje vám lépe přemýšlet o cizím textu, který se nestává vaším, když jej převedete do jiného jazyka. Jak řekla o překladu rusistka a překladatelka Miluše Zadražilová: „Notová osnova je dána, jsou dány i základní noty, rytmus a vy to musíte tak nebo onak naplnit. Vždycky to naplníte, jak dokážete.“

A pokud jde o mé vlastní psaní, vidím to neúprosně: překlad ho zabíjí. Místo, abych přemýšlela o tom, co říct, hledám způsob jak. Donekonečna přebírám slova a přeformulovávám věty, jako bych sebe samu překládala. V poslední době se proto alespoň snažím nedělat ty dvě činnosti zároveň. 

Obálka druhé knihy Aleny Machoninové, repro: Maraton

Posledních patnáct let jste žila v Moskvě. Po vypuknutí války jste v Rusku s manželem zůstávali do chvíle, než vám skončila víza. V rozhovorech odpovídáte, že o návratu do Ruska nepochybujete. Co na té zemi máte ráda? 

Totéž, co bych patrně měla ráda na každé jiné zemi, kdybych v ní prožila tolik času, navíc ve věku, kdy si člověk formuje svůj profesní i soukromý život. Osobní vazby, které zůstávají bez ohledu na to, že se teď všichni nacházíme v různých koutech světa. A pak ještě krajinu – otevřenou, rozlehlou. Mohla bych ji označit za svoji vnitřní. Hodně o ní píšu v Co myslíš, co vidí. Ale nacházím ji i leckde jinde. Třeba i v Pyrenejích, na francouzské straně, kde poslední dobou trávím hodně času a z okna od psacího stolu se dívám na náhorní plošinu. Svojí šířkou mě okamžitě vrací někam do Povolží. 

Jak si sama pro sebe definujete domov? Ve vaší knize je to jeden z důležitých motivů. Potkáváte se s postavou vaší knihy, která říká, že soukromý pocit domova vždy oddělovala od jednání státu a jeho úřadů? 

Když jsme předloni přijeli na návštěvu do Moskvy, ubytovali jsme se v bytě, ve kterém jsme před odjezdem dlouho žili. Jeho současný majitel nám byt na těch pár dní uvolnil. Náš pes okamžitě vběhl do pokoje, kde míval u zdi pelech. Teď na jeho místě stály klávesy. Pes se na ně překvapeně podíval, pak na mě, ať to nějak vyřeším. A tak jsem klávesy odnesla. A on se tam okamžitě stočil a odmítal se hnout. Věděl, že i když je v tom bytě všechno vzhůru nohama, je tam jeho místo – u zdi mezi komodou a psacím stolem. Tak nějak si definuju domov. I já bych chtěla mít své místo.

Se státem to skutečně nic společného nemá. Obecně se od státu, od jakéhokoli, snažím držet co nejdál – nic navíc od něj nechtít, nic nedlužit. Jak kdysi řekla spisovatelka Ljudmila Ulická: „Stát je se soukromým člověkem vždycky v nesmiřitelné konfrontaci. Každý a jakýkoli stát.“   

Kulturní život byl v Rusku na počátku války na okraji zájmu režimu. To však netrvalo dlouho. Tvoří nyní umělci v napětí, dochází k zákazům, zatýkání a cenzuře? A perzekuce se týká výhradně protiválečných textů a performancí? O svobodě tvorby nebo názorů lze hovořit, jen pokud jsou pronášeny v soukromí?

Je to tak, svobodné umění se z veřejného prostoru pomalu stáhlo – ne nutně hned do soukromí, spíš stranou dohledu, do podzemí – často i doslova. Na literární večery, přednášky, představení i výstavy se už zase chodí do suterénních prostorů bez vývěsek podle pečlivých instrukcí rozeslaných po Telegramu. Knihy se už zase prodávají pod pultem.

Cenzuře nepodléhá zdaleka jen umění, které se dotýká války, ale cokoli, co narušuje dosti vágně formulovanou představu o „tradičních hodnotách“, a také díla kohokoli, kdo byl prohlášen za zahraničního agenta, extremistu či teroristu. Podstatné je doplnit, že žádný oficiální cenzorský úřad zatím neexistuje. Sami nakladatelé a organizátoři kulturního života se často po konzultaci s právníky rozhodují, co ještě nechají projít a co už raději nikoli, protože by to mohlo být v konfliktu se současným ruským represivním zákonodárstvím.

Nicméně vždycky se najdou lidé, kteří podobnému tlaku vzdorují a zkoušejí hranice možného. V jednom provinčním městě jistý podnikatel ve své kanceláři založil knihovnu zakázaných titulů, která je volně přístupná a shromažďuje všechno to, co mizí z jiných knihoven a pultů. Stále ještě se najdou nakladatelství, která vydávají i otevřeně protiválečné texty. Konají se tajné výstavy protiválečného umění, procházky po místech stalinských represí, které se se zrušením Státního muzea dějin Gulagu staly rovněž zakázaným tématem. Značná část kulturního života se odehrává na internetu, který je navíc místem, kde se mohou setkat ti, kteří odjeli, s těmi, kteří zůstali. Pravda i proti internetu režim v posledním měsících zahájil tažení. Přestává fungovat mobilní internet a také řada VPN připojení, která dosud umožňovala přístup ke svobodným zdrojům.

Obálka prvotiny Aleny Machoninové Hella, za niž spisovatelka získala v roce 2024 Knihu roku na cenách Magnesia Litera, repro: Nakladatelství Maraton

V Rusku zůstali někteří vaši přátelé. Jejich motivace jsou jistě různé, jednou z nich může být i nutnost podávat svědectví navzdory tíživým podmínkám. Dokážete popsat, jaké jsou vztahy mezi touto rozštěpenou kulturní sférou?

Ne každý může odjet, ne každý vycestovat chce, důvody jsou individuální a jedním z nich je určitě i ten, který zmiňujete. Taková je třeba útlá knížka Natalji Ključarjovové Deník konce světa, která dokumentuje první rok války v provinčním městě, kde je sebemenší projev nesouhlasu daleko víc na očích než v Moskvě nebo Petrohradu. Jeho autorka v současnosti žije v Německu, ale její svědectví vyšlo v Rusku a prodává se jako ono podpultové zboží. I proto velmi rezonuje.

Za čtyři roky války vznikla řada exilových nakladatelství. Na začátku letošního května jsem s ruským překladem Helly byla v Berlíně na ruském knižním festivalu. Tři dny na něm probíhala čtení a diskuse, paralelně se jich odehrávalo hned několik, nedalo se to ani všechno stihnout, stánky byly doslova zavalené knihami – převážně vydanými v zahraničí, ale nejen. Bylo to nesmírně živé setkání, ale zároveň jsem se nemohla zbavit dojmu, že je to poněkud uzavřený svět. Bez obav se v něm sice nahlas odsuzuje válka i putinovský režim, ale tady, v demokratické Evropě, jako by ta slova najednou ztrácela na síle. Zdá se mi, že úděl emigrantského spisovatele, pokud nepřejde do jazyka své nové země, jako to svého času udělal třeba Vladimir Nabokov, bývá spíše nešťastný. Jsou první knihy napsané ještě z toho, co bylo „tam“, jako třeba Slunce mrtvých Ivana Šmeljova o bolševickém teroru za občanské války, ale už jen málokdo nyní čte jeho další emigrantské prózy plné stesku po vlasti.

Jak nahlíží umělci zůstávající v Rusku na autory jako je Ljudmila Ulická, kterou překládáte a která se rozhodla do vlasti nevracet?

Různě, liší se to případ od případu. Jisté je, že neporozumění mezi těmito dvěma světy se s každým dnem prohlubuje. A pokud jde konkrétně o Ljudmilu Ulickou, ještě během pandemie covidu-19 avizovala, že má rozepsaný román o emigraci. Byl by teď aktuálnější než kdy jindy.

Zmiňujete, že vaše kniha Hella vyšla v ruském překladu, to je ovšem s ohledem na téma překvapivé…

Je i není. Dokládá to má slova o tom, že se v Rusku stále ještě najdou lidé, kteří se odmítají podřídit mocenskému tlaku. A vydávání otevřených textů, takových jako Hella, je jejich soukromým bojem, jak uhájit zbytky svobody.

Autorka je kulturní publicistka, pracuje v Knihovně Václava Havla.

Alena Machoninová se svou druhou knihou, Praha, květen 2026, foto: Petr Kalaš

Alena Machoninová (* 1980)

Narodila se v Praze, kde také na Univerzitě Karlově vystudovala rusistiku a komparatistiku. Působila na Moskevské státní univerzitě jako lektorka českého jazyka a literatury. Překládá z ruštiny (mimo jiné prózy Andreje Platonova, Ljudmily Ulické, Oksany Vasjakinové, Mariji Stěpanovové, vzpomínky herečky a teatroložky Tamary Petkevičové). S Janem Machoninem v roce 2015 připravila antologii básníků takzvané lianozovské školy Zloději všedních okamžiků. V roce 2023 autorsky debutovala prózou Hella, která získal cenu Nadace Českého literárního fondu, ocenění Kniha roku Magnesia Litera a Visegrad Literary Award. Na jaře 2026 publikovala prózu Co myslíš, co vidí.