Překladatel Michael Žantovský: Craig Brown je mistrem absurdního humoru, který je Čechům blízký

Více než sedmisetstránková Podivuhodná cesta kolem královny se vědomě vyhýbá tradičnímu životopisnému vyprávění. Namísto chronologie nabízí mozaiku vzpomínek, kulturních souvislostí, anekdot a nečekaných setkání, z nichž vystupuje mnohovrstevnatý portrét Alžběty II. O této neobvyklé knize i o vlastní vzpomínce na britskou panovnici hovoří překladatel Brownova spisu a bývalý diplomat Michael Žantovský.

V dějinách zřejmě nenajdeme politickou osobnost, která by žila lépe zdokumentovaným životem než britská královna Alžběta. Za jejího života i po její smrti vyšlo obrovské množství knih – biografie, memoáry, fotografické publikace, historické studie, samozřejmě knihy o monarchii i publikace pro děti. V čem je jiná kniha Craiga Browna? 

V klíči k postavě Alžběty II. Autor si uvědomil, možná lépe než mnozí jiní, že po sedmdesáti letech panování se o královně nedá vlastně nic napsat. Jednak proto, že už všechno, co stálo za to napsat, bylo napsáno a je shromážděno v dlouhých životopisech, které čtou historici a odborníci, ale většinou už ne veřejnost; a jednak proto, že královna vlastně není skutečná lidská bytost. Je totiž postavou, která má předepsanou roli, repliky, protokol… Její chování je podřízeno ústavním povinnostem a vyplývá z jejího postavení v parlamentní demokracii, jakou je Spojené království.

To, co je naopak její, jsou setkání s lidmi – ti k tomu setkání přistupují, včetně mě, s nějakými vlastními představami, očekáváními, vizemi, a ty promítají do samotné královny. Tato metafora je v Brownově knize všudypřítomná. Královna je vlastně zrcadlo, v němž se ostatní lidé odrážejí a do kterého si promítají vlastní příběhy. Jedno z mott z úvodu Brownovy knihy, které formuloval britský esejista Cyril Connolly, to myslím vyjadřuje přesně: „Setkat se chtějí s vámi, ale mluvit chtějí o sobě.“

Brown není historik specializovaný na monarchii, nýbrž humorista, autor satirických textů, který proslul mimo jiné sloupky do velice neuctivého časopisu Private Eye. A jeho kniha je mimořádně vtipná, místy ovšem jde o poměrně kousavý humor. Do jaké míry, aby to bylo ještě společensky přijatelné, je v Británii možné si dělat legraci z královny či královské rodiny?

Ano, Craig Brown je satirik, a i když není specialista na monarchii, nejde o první knihu, kterou o Windsorské monarchii napsal. Je autorem velmi kritické a vrcholně neuctivé publikace o sestře Alžběty II., princezně Margaret.

Ale zpět k vaší otázce. Rozhodně nějakou dobu trvalo, než se úcta k institucionálnímu majestátu obrousila, než se obrousila úcta, která bránila britským novinářům třeba vůbec psát o královském dvoře nebo o tom, co si královský dvůr nepřál, aby bylo publikováno. Ale víra ve svobodu projevu, a zejména v novinářskou svobodu, je v Británii tradičně silná. O královně lze v podstatě napsat všechno. Neexistují tabu ani zákon, který by to trestal. V Brownově knížce jsou na pováženou snad jen snové scény, v nichž se dotyčnému zdají erotické sny o královně. Ale zase: ty vypovídají o něm samém, nikoli o královně. Ona je symbol, předmět toho snu, snová postava. Takže i to je, myslím, přijatelné.

Když jsem završil překlad těch sedmi stovek stran, skončil jsem s pevným přesvědčením, že Craig Brown k Alžbětě II. choval úctu a že to je kniha, která je daleko víc oslavou než zesměšněním jí samé a její historické role.

Historické postavy mě fascinují ve své komplexnosti, tedy nejenom ve své velikosti, ale i v tom, že mají svoji slabou a někdy i směšnou stránku. A že právě tím, a to si často lidé neuvědomují, se nám přibližují. Když je postavíme na piedestal a uděláme z nich pomník, hrozně se nám vzdálí. My si přitom přejeme, aby nám zůstaly blízko, abychom my zůstali blízko jim. To je něco, k čemu se opětovně vracím, ať už u textů, které překládám, anebo sám píšu.

Craig Brown 13. prosince 2022 v londýnském National Liberal Club (jde o soukromý členský klub, otevřený mužům i ženám), foto: Alamy / Profimedia – Neil Spence

Překladatelé a teoretici překladu se shodují v tom, že britský humor patří mezi nejtěžší k převodu do češtiny. Český sarkasmus je přímočarý, zatímco britský bývá zdvořilejší, řekněme zabalený do zdánlivě slušných formulací. Proto bývá i Brown mezi překladateli považován za jednoho z nejobtížněji přeložitelných humoristů. Jak se překládal vám?

Pro mě je tohle spíš radost než problém, protože velká část knížek, které jsem překládal, byly nevážného, humoristického, absurdního a satirického charakteru. A jenom samotná hra s jazykem je radost. Beru to jako vítanou výzvu. Když stojím před nějakým vtipem, obratem nebo slovní vazbou, která je úžasně vlastní tomu konkrétnímu jazyku a zdá se být nepřeložitelná, musím i tak vycházet z přesvědčení, že přeložitelné je všechno, jinak vůbec nemohu začít překládat.

Můj dávný kamarád Zdeněk Urbánek, který překládal Shakespeara a mnohé další autory, přeložil i část románu Jamese Joyce Finnegans Wake (pozn. red.: Román Finnegans Wake, česky uváděný jako Plačky nad Finneganem, dosud v úplném českém překladu nevyšel). Ta kniha je nesrozumitelná už v originále! Skládá se převážně ze samých neologismů, a je tedy z principu nepřeložitelná. Urbánek si slova musel vymýšlet, zkonstruovat ty ekvivalenty a snažit se dobrat k tomu překladatelskému ideálu, což je jistá míra ekvivalence, ale jiná než slovní nebo jenom sémantická, protože se musí snažit obsáhnout i ty vnitřní rozpory v tom kterém jazyce, dokonce i jeho emoční stránku. Existuje i slavná báseň Louise Carrolla Jabberwacky – text složený ze samých nesmyslných slov, anebo nonsensová poezie Christiana Morgensterna. V obou případech existují plnohodnotné české překlady. Takže s touhle dětskou důvěrou k překladu přistupuji.

Ale vrátím se ještě k Brownově knize – je v ní poměrně hodně absurdního humoru, který Čechům může být blízký. Ovšem složitější jev je understatement, ten v češtině neexistuje, což znamená, že se něco neřekne napřímo, pracuje se pouze s náznaky. A Britové mají ještě podobné specifikum zvané „tongue in cheek” – něco, co zní vážně, ale ve skutečnosti to vážné není. A to přeložit je, přiznám se, těžké, a ne vždycky se to povede.

Alžběta II. na díle Andyho Warhola. Vyfotografováno 16. ledna 2024 na London Art Fair 2024, foto: Zuma Press / Profimedia – Dinendra Haria

Brown naznačuje, že se občas u královny objevoval drobná neposlušnost. Zmiňuje například její ironické poznámky, nečekané reakce v soukromých situacích. Měla podle vás královna šanci na rebelii? Mohla tou rebelií být kupříkladu královnina psí smečka corgiů, o nichž autor píše jako o nepředvídatelné, temperamentní chásce, jako o Corleonech psího světa?

Určitě a vlastně se to týká hned dvou zvířecích druhů, psů a koní. Královna byla celý život vášnivá koňařka a jezdkyně, vlastnila velmi úspěšné závodní koně. A v kapitole o dostizích Brown líčí královnu jako někoho, kdo se na dostizích dokáže i spontánně odvázat, tehdy byla konečně sama za sebe.

A z knihy také vyplývá, že královna nebyla úplně prostá určité škodolibosti nebo i zlomyslnosti, a své corgie v určitých chvílích vypouštěla… je třeba dodat, že jsou to pastevečtí psi, vyšlechtění, aby okousávali kotníky dobytku. A tuhle dovednost podle Browna evidentně používala i při různých přijetích. Úžasná je historka o tom, jak když přijel do Buckinghamského paláce na návštěvu Putin, jak se na něj psi, i když to myslím zrovna nebyli corgi, chtěli vrhnout a královna je pochválila: „Good dog.“ (Pozn. red.: Putin pro změnu jednou přivítal Angelu Merkel i se svým černým labradorem, ačkoliv dobře věděl, že německá kancléřka se psů bojí – zřejmě z jeho strany šlo o demonstraci moci a síly.)

O britské královně Alžbětě II. píšete i ve své knize S prominutím řečeno. Vzpomínáte na rok 2009, kdy jste se měl stát velvyslancem na britských ostrovech a musel jste tehdy „zdolat překážku královských rozměrů“. O jakou překážku šlo?

Aby se člověk mohl stát mimořádným a zplnomocněným velvyslancem, musí předat královně pověřovací listiny, které dostane od své hlavy státu, v mém případě od Václava Klause. A protože to je situace, s níž jsem se vůči korunované hlavě nikdy v životě předtím nesetkal, byly na místě určité obavy.

V knize líčím, jak vysoký dvorský hodnostář – maršálek diplomatického sboru, který má tuhle agendu na starosti, si nás s mou ženou Janou povolal na zkoušku. S ním jsme nacvičovali, jak se správně při podobné události chodí, zdraví, jak se třese rukou. Co můžeme říct, a co neříkat. Nějak jsme to přežili a samotná ceremonie už byla příjemná. Ale neodolal jsem, abych tuhle vzpomínku nedal do kontrastu s jednou pozdější příhodou, tuším z roku 2017, kdy se audience u královny dostalo také Miloši Zemanovi s manželkou a s dcerou Kateřinou a kdy on prokázal, že žádným školením neprošel.

On nemusel?

Hlava státu nemusí. Britové chovají k šarži velkou úctu, maršálek by si nedovolil prezidenta školit. Nicméně Miloš Zeman porušil všechna pravidla. Zdravil a podával ruku první, mluvil s královnou o mnichovské dohodě…

Den otevřených dveří 11. května 1992 na Pražském hradě, vlevo Michael Žantovský jako tiskový mluvčí prezidenta, Václav Havel a neznámá dívka, foto: ČTK – Stanislav Peška

Velvyslancem ve Spojeném království jste byl do roku 2015. V této funkci jste se účastnil státních a diplomatických akcí, při nichž bylo běžné se setkávání s Alžbětou i s dalšími členy královské rodiny. Ale vůbec první setkání s královnou proběhlo mnohem dříve…

Ano, kolem roku 1990. Tehdy jsem doprovázel Václava Havla na jeho první cestě do Spojeného království. Královna pro prezidenta uspořádala oběd a přijímala ho v téže místnosti, ve které jsem já později předával zmíněné pověřovací listiny.

Tehdy se Václava Havla ptala, jaké to je být najednou prezidentem, když byl ještě před půl rokem ve vězení. Havel jí odpověděl: „Madam, kdyby se tyhle dveře otevřely a přišli si mě odvést, tak bych se vůbec nedivil.“ A královna mi pak po nějakých dvaceti letech Havlova slova připomněla. Říkal jsem si, že ji nejspíš nabrífovali, aby věděla, kdy jsme se poprvé potkali a tak podobně. Jenomže ne, ona ještě opáčila: „Bylo to úžasné, něco takového mi ještě žádný prezident neřekl“. A dodala: „A co se vlastně stalo s tím hubeným mladíčkem s brýlemi? Mohlo mu být tak pětadvacet..“. Já odpověděl: „Vy myslíte Sašu Vondru, ten už není tak hubený, ale brýle má pořád.“ V té chvíli jsem si uvědomil, že na tohle jí nikdo nemohl připravit, měla prostě mimořádnou paměť.

Všichni jsme jí byli tenkrát, na začátku devadesátých let, okouzleni, i na Václava Havla udělala obrovský dojem. Těžko se to vysvětluje, ale pravda je taková, že jsme v té době potkávali jednoho krále a královnu za druhým. Všichni byli velice zdvořilí a všichni s Václavem Havlem zacházeli s úctou a přátelsky, ale vlastně nikdo z nich takový dojem jako Alžběta II. neudělal, tedy alespoň na mě ne.

A připomněl bych ještě státní návštěvu v roce 1996, kdy Alžběta přijela do Prahy a Václav ji představil svoji kníračku Ďulu. Ďula byla obávaná fena, pokousala každého, koho znám. Nicméně na fotce, kterou tehdy pořídil Alan Pajer, sedí vzorně. Tak jak má pejsek sedět před královnou. I zvířata cítí respekt.

Podle Browna byla Alžběta mimořádně úspěšná v zakrývání vlastního nitra, nikdy neposkytla rozhovor, veřejně nevyjadřovala osobní názory, téměř neexistovala mezera mezi „osobou“ Alžběty a její veřejnou funkcí královny – svou úlohu ztělesňovala nepřetržitě a s mimořádnou disciplínou. Co jste na královně oceňoval vy sám?

Profesionalitu a oddanost řemeslu. Alžběta II. vládla sedmdesát let, déle než jakákoliv jiná královna na britském trůnu, a nezůstal za ní stín žádného skandálu, nepravosti, neslušnosti. Její choť, princ Philip, se mohl trošku odvázat, ale ona ne a nikdy to neudělala, a mně to připadá obdivuhodné. Jak to píše Jan Patočka: „Člověk se nepozná podle toho, jak se vyrovná s tím, co si naplánoval nebo předsevzal, ale jak se vyrovná s tím, co před něj život postaví.“ A to byla ona.

V knize Podivuhodná cesta kolem královny najdeme i množství bizarních a komických historek, které se kolem královny děly. Při setkání s ní se lidé chovali komicky až absurdně. Dokonce se jim o královně zdálo. Zdálo se o královně i vám?  

Sen o královně si nepamatuji, v tomhle jsem holt asi nedostatečný. Ale s Craigem Brownem jsme o tom mluvili, na rozdíl ode mě připustil, že byl v životě poznamenán psychoanalýzou. Já jsem sice původní profesí psycholog, ale zrovna psychoanalýza nebyla ta část oboru, k níž bych se byl klonil. Takže možná proto ke mně sny tak snadno nepřicházely.

Královna Alžběta II. a podplukovník C. V. Carlson, velitel přehlídky, provádějí inspekci vojáků pluků, kteří přebírají zástavu během ceremoniálu na Parlamentním pahorku v Ottawě 5. července 1967, foto: CP/ABACA / Abaca Press / Profimedia

Největší úspěch Brownovi přinesla kniha o Beatles One Two Three Four: The Beatles in Time, za niž obdržel prestižní cenu Baillie Gifford Prize a ve které použil obdobnou autorskou metodu. Měl jste již příležitost knihu číst? A pokud by byla možnost, zpřístupnil byste ji českým čtenářům?

Beatles patří k velkým postavám mého dospívání, takže bych se do těch let rád vrátil… Ale v současnosti je to, myslím, mimo jiné otázka jednání o právech, takže ještě neříkám, že se ji chystám přeložit. A také knihy, o jejichž překladu uvažuji, nebo mi je někdo nabídne, čtu jen tak dlouho, dokud si nejsem jistý, že je buď chci přeložit, nebo naopak, že je v žádným případě přeložit nechci.

Proč?

Je to prosté: nějakou zábavu, nějaké potěšení, si chci nechat i na později.

Jaká další kritéria jsou pro vás rozhodující při výběru titulů k překladu?

Možná to bude znít neskromně, ale já se s knížkami narodil, vyrůstal jsem mezi nimi. Podle rodinné legendy jsem ve čtyřech letech přečetl Jiráskovy Psohlavce. Snad to tak i bylo. Máma byla celý život redaktorka v nakladatelství Mladé fronta a otec spravoval Strahovskou knihovnu, archiv Památníku národního písemnictví, a já ty knížky, které nosili domů, doslova hltal, stravoval jsem je po desítkách, stovkách. A z té doby jsem si také odnesl arogantní přesvědčení, na kterém si prostě trvám, totiž že poznám dobrou knihu. Je mi jedno, kdo ji napsal, a jako každý jistě někdy přejdu titul, který by si zasloužil větší pozornost, ale nestane se, že bych se zakoukal do knihy, která za to nestojí.

V angličtině si po těch letech a po množství překladů věřím. Překládal jsem Nadine Gordimerovou a Toni Morrisonovou mnohem dřív, než obě dostaly Nobelovu cenu za literaturu. Ovšem přeložil jsem i jednu knihu z hebrejštiny, ačkoliv je to jazyk, který neovládám dokonale. V hebrejštině jsem pořád řekněme mírně pokročilý. Ale narazil jsem na románové paměti izraelského spisovatele Amose Oze Příběh o lásce a tmě, které považuji za jednu z velkých knih posledního století. A věděl jsem, že ji chci překládat, i když to perfektně neumím. Oslovil jsem Amose a požádal ho o svolení, abych se mohl pokusit tu knížku přeložit, a abych, až ji přeložím, mohl nahlédnout i do anglického překladu, jestli jsem nepřeložil úplně jinou knihu. Oz souhlasil. Udělal jsem to proto, že jsem si byl jistý tím, že je to velká kniha. Tohle je můj kompas.

Autorka je kulturní publicistka, působí v Knihovně Václava Havla.