Příběhy spisovatele, který nebyl špión

Brit John le Carré (*1931), vlastním jménem David John Moore Cornwell, začal publikovat v šedesátých letech. Po dvou prózách s vysloužilým špiónem Georgem Smileym coby detektivem přesedlal v knize Špión, který přišel z chladu na žánr vysloveně špionážního románu. A v tom se stal legendou. Mezinárodní úspěch Špióna, který přišel z chladu mu umožnil opustit práci pro britskou MI6 (zahraniční rozvědka, ovšem le Carré dříve pracoval pro domácí MI5) a stát se spisovatelem na plný úvazek. Dodnes je spolu s (dávno již zesnulými) Ianem Flemingem a Grahamem Greenem nejvýraznějším britským autorem, k jehož dílu se váží různě divoké „špiónské“ historky a většinou mylné předpoklady. Občas zábavné, občas frustrující, občas vzbuzující pocit trapnosti. Holubí tunel je čtivou formou v celkem osmatřiceti kapitolách přibližuje.

Zlobivý autor

Sám le Carré opakovaně připomíná: nikdy jsem nebyl agentem a byl bych velmi nerad, kdyby mě lidé považovali za špióna, který byl zároveň spisovatelem. Ne, John le Carré byl, je a bude spisovatelem, který náhodou po určitou část svého života pracoval v rámci výzvědných služeb. Sám to definuje v předmluvě Holubího tunelu, jehož originál vyšel roku 2016, takto: „Nejdřív přichází představivost a pak hledání skutečnosti.“ A v určité fázi své kariéry občas trpěl obavami, zda jeho bývalí zaměstnavatelé proti jeho dílům nezasáhnou s využitím zákona o utajení (Official Secrets Act), protože britské tajné služby udržovaly s tamějšími zlobivými spisovateli „nervózní a občas neobyčejně zábavný románek lásky a nenávisti“.

Při četbě le Carrého příběhů ze života přitom vyvstává kontext tohoto románku. Nešlo jen o potenciální vyzrazení zásadních informací, ale o obecné nastavení společnosti v době protikomunistické hysterie, velkých vzorů statečných a bryskních špiónů majících na kontě úspěchy proti nacistům, a zároveň ovšem v době množících se odhalení o úspěšné infiltraci ze strany sovětských tajných služeb. Sám le Carré se občas dočkal za své komplexní romány (v nichž jsou špióni postavy hrdinské, tragické, občas i prostě jen neschopné) nálepek jako „zrádce“ nebo „parchant“.

Většinu kapitol Holubího tunelu lze chápat coby pobavené vzpomínání, případně jako líčení vyloženě komických scének (například le Carrého audience u italského prezidenta). Občas však vyprávěním problesknou pochmurné postřehy o dobové atmosféře a volbách, které museli lidé učinit – jako například vyprávění o návštěvě pohřbu člověka, který infiltroval jednu z britských komunistických buněk a jehož rodina pak několik desetiletí trpěla různými druhy šikany. Nebo pokrytecký dvojí metr, jímž bylo měřeno těm, kteří měli, nebo naopak neměli vlivné známé (včetně slavného přeběhlíka Kima Philbyho).

… a ještě něco vám povím

Holubí tunel ovšem není historiografie ani sonda do každodenního života britské společnosti. Jsou to vzpomínky přetavené v minipovídky a pisatel dopředu avizuje, že paměť, hlavně ta spisovatelova, může být problematická. Svět le Carrého vzpomínek připomíná vytříbené texty britských profesionálně pobavených a sebeironických snobů od P. G. Wodehouse po Edwarda St. Aubyna, tedy od čistě zábavných po cynické, vždy s nádhernými přirovnáními a postřehy a obraty typu „ze školy jsem utekl velice diskrétně“.

Vůbec nejzábavnější jsou kapitoly věnované filmovým adaptacím – především těm, na něž nakonec nedošlo. Od setkání se slepnoucím Fritzem Langem na Frankfurtském knižním veletrhu přes vzájemné zuřivé nahánění se s režisérem Stanleym Kubrickem (je nádherné s odstupem a se znalostí filmu Eyes Wide Shut sledovat le Carrého návrhy, že by se adaptace Schnitzlerovy Snové novely měla točit ve středověce vyhlížejícím městě s katedrálou…) až po lyžovačky s režiséry, scenáristy i horskými záchranáři ve Švýcarsku.

O něco méně zábavné, ale o to napínavější a občas i tragicky vyznívající jsou pasáže věnované pozadí jednotlivých le Carrého knih. Pravda, první historka je o autorově návštěvě Hongkongu, u něhož si v průběhu psaní jistého románu neověřil několik reálií a musel narychlo přepisovat a posílat opravené stránky přímo do tiskárny (britské vydání se „zachránilo“, americké vyšlo s chybami). Dočkáme se popisu setkání s palestinským vůdcem Jásirem Arafatem a nahlédnutí do koloběhu křivd a nenávisti v izraelsko-palestinském konfliktu, nebo autorova náhledu na paranoiu spojenou s aktuálním bojem proti terorismu.

Zároveň je le Carré celoživotním obdivovatelem německé kultury a v mládí bylo součástí jeho povinností doprovázet německé nadějné politiky v Británii, aby si osvojili demokracii. V knize najdeme postřehy například k tomu, proč měly aktivity Frakce Rudé armády v západním Německu takový ohlas. A dočkáme se i sarkastického komentáře k zákonu, který umožňoval bývalým nacistům pobírat plné renty a náhrady platu tak, jak by na ně měli nárok, pokud by Německo válku vyhrálo. Zvláště v kontrastu s připomínanými osudy těch, kteří si prošli koncentračními tábory, je v těchto partiích Holubí tunel velmi smutným čtením.

Obálka anglického vydání Holubího tunelu vydaná nakladatelstvím Penguin Books, repro: Penguin Books

Svět je malý

Samostatnou kapitolou pro českého čtenáře jsou postřehy spojené s transformací Ruska. Bezuzdné vysávání státních zdrojů a růst organizovaného zločinu si le Carré, poučený svým hongkongským extempore, ověřoval buď přímo na místě, anebo rozhovory s pochybnými šíbry v Británii i v Rusku. Především jeho hovory s mafiány, na něž si vzal i jednoho ze svých synů, jsou nádherně bizarní. Ovšem zdaleka nejzajímavější jsou z tohoto hlediska dva krátké příběhy spojené přímo s Českem. Jednak autor píše o setkání s jedním z porevolučních šéfů našich tajných služeb (a mile lidská vzpomínka na Václava Havla) a pak o roli, kterou le Carré sehrál v emigraci a následné kariéře doktora Vladimíra Pucholta. Svět je prostě malý.

Navzdory spoustě informací a obrazů, které le Carré v Holubím tunelu představuje, je ovšem nutné opětovně zdůraznit, že neběží o autobiografii. Manželky i děti (mimochodem, syn Nicholas je rovněž spisovatelem) se tady pouze mihnou. Sledujeme nikoliv le Carrého-člověka, nýbrž le Carrého-spisovatele na jeho cestě životem. Jedinou výjimkou je komplikovaný vztah k rodičům. Le Carrého otec Ronnie byl profesionální podvodník a matka manžela opustila, když bylo budoucímu spisovateli pět let; otec se synem se pak setkali až po šestnácti letech. A právě v těchto kapitolách se ukazuje le Carré jako spisovatel nejvíc – a tady také nejvíc čelí limitům lidské paměti. Holubí tunel je zvláštní mix naučné a zábavné literatury. A důkaz, že ani ve stáří John le Carré neztrácí na svém stylu a šarmu.

Obálka českého vydání Holubího tunelu, repro: Argo

John le Carré: Holubí tunel – Příběhy ze života. Přeložil Michael Žantovský. Argo, Praha 2019, 352 stran, doporučená cena 358 korun.