Jedna báseň. Autoři čtou: Jan Sojka podruhé
Básník Jan Sojka v nové sbírce Noční údy lamp hledá, co všechno stojí na počátku lidského života, a zjišťuje, že žádný počátek se nestane minulým provždy: soulož, slib, hlad, paměť i pád se v člověku vracejí v různých podobách a proměňují se podle toho, z jakého místa se na ně dívá, když se pokouší porozumět tomu, kým se mezitím stal.
Šest oddílů cyklické stavby propojuje narození, lásku, přátelství, rodičovství, stárnutí i vědomí konečnosti v obraz života, v němž se minulost neustále promítá do přítomnosti – v těle, ve vzpomínkách, ve vztazích, v jazyce i v poezii, která umožňuje znovu nahlédnout prožité a hledat v něm souvislosti. Závěru se motivicky vrací k východisku a základnímu principu knihy. Poema je vystavěna na jednoduchém, ale významově produktivním principu: prvních pět oddílů začíná formulí „Na počátku byl/a/o“, poslední část tuto konstrukci uzavírá verši „Na konci bude všechno / co bylo na začátku / jen se změní úhel pohledu“. Už kompozice naznačuje, že autor nechce jednotlivé kusy chápat coby izolované výpovědi, nýbrž jako součást rozsáhlejšího pokusu dobrat se základních podmínek existence. Biblický začátek stvoření je přitom záměrně nahrazen velmi konkrétními, tělesnými skutečnostmi: „Na počátku byla soulož“, „Na počátku byl slib“, „Na počátku byl hlad“, „Na počátku jsou prázdné kotce / králíkárny paměti“, „Na počátku byl pád“. V šestém oddílu už není třeba hledat počátek: všechny předchozí motivy se vracejí v perspektivě nekončícího konce.
Sojka nevypráví příběh člověka od narození ke smrti chronologicky, ale vrací se k několika základním zkušenostem dospělého muže, které lidský život neustále znovu zakládají: k tělesnosti a sexuální touze, k partnerství: jeho začátku, průběhu a nevyhnutelnému ne-konci, k potřebě někam patřit a něco slíbit, k hladu po blízkosti, k přátelství a poezii, ke vzpomínkám, které si člověk uchovává a současně přetváří a zbavuje se jich, k pádu z dětství do dospělosti a nakonec k vědomí vlastní konečnosti. Jednotlivé počátky proto nejsou jen tématy oddílů poemy, ale spíše různými odpověďmi na otázku, z čeho lze lidský život seskládat a co člověka uvádí do pohybu, co jej popohání a omezuje.
Tělo, noc a světlo
Jedním z nejvýraznějších prostředků, jimiž básník ústřední existenciální problém zpřítomňuje, je důsledné propojení abstraktního uvažování s tělesnými obrazy. Člověk je v jeho básních neustále připomínán jako organismus, který podléhá touze, stárnutí, únavě, hladu, bolesti a zániku. Mluvčí se představuje jako „já osel / tu vláčící sebe sama“, „já krunýř želvy, / kterou nikdy nepředběhnu / a ze které se nemohu vysmeknout“ nebo jako „natažená paže, / připravená na odečty krve“. Jindy se tělo stává podobenstvím vztahu: „mé tepny byly vodovody v našem domě / a má krev tím, / co mi denně pouštěla žena“, zatímco vztah je přirovnán k řece, jejíž „páteř“ je vrostlá do svahu, nebo k člunu, který krvácí z rány na boku. Sbírka je vystavěna na tomto typu metafor a přirovnání, básník při tom rád čerpá z travestií až parodií na přirovnání, z jejich básnicky efektního překrucování a nasvěcování. Častým prostředkem je také paradox a práce s protiklady („narodil jsem se ráno / proto miluji noc“, „je nesnadné uvěřit ženě / říkající pravdu“, „jsem muž / který padá, i když stojí“), s metaforami budovanými přes hranice celé knihy, oddílů či stran: „nejvíc věřím chůzi nočním městem / souvětím ulic“ (s. 36) a „vyhlížím holou větu rána“ (s. 38) apod.
Tělesnost přitom není v opozici k duchovnímu či intelektuálnímu životu, ale prostupuje je: „po přátelství z krevních destiček / po lásce z tkání a bílkovin / a poezii z kostní dřeně“. Poezie je začleněna do těla a lidská potřeba básnění a kontaktu s poezií a slovem se podobá potřebě potravy nebo doteku. V tomto propojení je možné hledat i klíč k názvu sbírky: údy mají podle Sojky i lampy, které se naklánějí nad ulicemi a „močí žluté světlo / na celou naši existenci“. Svět je antropomorfizován, zatímco člověk je zbavován výlučnosti a připomínán jako jedna z nekonečna stejně hodnotných věcí ve světě.
Významnou úlohu má noc. Už v první básni se mluvčí označuje za „syna tmy“. Noc se pro něj stává prostorem, v němž lze zahlédnout věci, které denní světlo zakrývá, ale zároveň je to prostor nejistoty, bujení vzpomínek, požadavků těla a neověřitelných představ. „Tma je zrádným svědkem“, protože nedokáže jednoznačně potvrdit, co se skutečně stalo. Noc je tak blízká poezii: obě umožňují vidět skutečnost jinak, skrývat a rozkrývat, ale ani jedna neposkytuje návod k výkladu.
Obálku navrhl a básnickou sbírku graficky upravil Jan Měřička, autorkou výtvarného doprovodu je Marta Kolářová (obraz Špatná zpráva z roku 2024), zdroj: nakladatelství Protimluv
Jan Sojka: Noční údy lamp
Protimluv, Ostrava 2026, 53 stran, doporučená cena 249 korun.
Vztahy jako prostor nedorozumění
Zvlášť výraznou část knihy tvoří výpovědi o partnerském vztahu, který se postupně rozpadá, přičemž autor tento rozpad nepředstavuje jako jednu rozhodující událost, ale jako dlouhodobý a nevyhnutelný proces tvořený úniky, mlčením, neochotou nebo neschopností říci druhému něco podstatného. „Měli jsme si unikat s touhou zůstat / nikoli naopak“. Toto napětí mezi touhou po blízkosti a potřebou úniku se vrací v různých podobách. Dva lidé spolu sdílejí postel, ručník, nádobí i domácnost, až se jejich společný život promění v „prach na nábytku“, přestože vzpomínka na něj zůstává.
Výstižným obrazem tohoto vztahu je cesta, kterou spolu partneři nejprve „prošlapávali“, potom „ohýbali a překrucovali“, až v ní „ztratili směr“ a vznikla z ní „jizva / postrádající tvou přítomnost“. Společná minulost nepřestává existovat jen proto, že vztah skončil; proměňuje se ve stopu, která je současně důkazem někdejší blízkosti i připomínkou jejího zániku. Proto také mluvčí opakovaně pochybuje o pravdivosti minulosti: „tolik jsme toho udělali / a přesto jako by se to nestalo / i tak může vyhlížet pravda“.
Sojka nebuduje jednostranný obraz ublíženého člověka, ale nechává svého mluvčího opakovaně narážet na vlastní odpovědnost. „Jsi zbabělý / lžeš mi“, říká žena, a mluvčí odpovídá: „jsem odvážný / lžu ti“. Podobně později odmítá přijmout možnost, že hlavním podezřelým ve vlastním životním selhání je on. Básnická sebereflexe ukazuje, jak obtížné je rekonstruovat vlastní minulost tak, aby v ní člověk dokázal rozpoznat svůj podíl, aniž by si vytvořil další pohodlný příběh o sobě a druhých.
Hlad po poezii a humor jako obrana
Ve třetím oddílu se osobní zkušenost výrazněji propojuje s reflexivní úvahou o poezii a o jejím místě ve společnosti, zůstává ale v nastoupeném dramatickém modu s rychlým spádem a až agresivně ostrým tokem veršů. Sojka odmítá představu básníka jako výjimečné bytosti stojící mimo běžný provoz. Poezie se naopak dostává do velmi materiálního světa tělesných potřeb, peněz, alkoholu, sexu a kulturního trhu – jako jejich rovnomocná partnerka. Nabídka „objednejte si svého básníka“ představuje kulturní provoz jako absurdní službu, v níž lze autora objednat „až do bytu, chaty, chalupy“, vybrat si „pohlaví, žánr a barvu hlasu“ a v případě neporozumění dokonce požadovat vrácení peněz. Tato groteskní pasáž, satira kulturního trhu, je také způsobem, jakým si autor hlídá vlastní tvorbu před patosem. Sojka si uvědomuje, že psát o lásce, smrti, samotě nebo existenciální úzkosti znamená neustále riskovat patetickou vznešenost, sentimentálnost a sebelítost; proto do textu vpouští hovorový jazyk, vulgarismy, hospodské historky, slovní a hláskové hříčky („nesmíš se pokořit, říkávala mi / koření způsobuje morální rakovinu“; „jsem špatný pán psa / kterým jsem já sám; „nechat se po smrti zpochybnit“) i záměrně banální formulace a jednoduché komické přesmyčky („mně? / tobě? / tmě!“; „čistý bílý smích“; „směšný odpad“, „modřejší ustoupí“; „myslím to vášně“; „odporné poradce“; „pleš má krátké nohy“; „zaplatit výkalné“; „elixír mlátí“) a hry se slovesným rodem („plíce jsou dýchány“; „jsem žitý“; „každému bude svobodně vybráno“), kde se živoucím prvkům odebírá aktivní podíl na světě. Všechno to jazykové a významové zahrávání je záchranářské, protože „proč nezkusit veškerou hloupost / vyhladit vtipem“.
Výrazně se to projevuje v postavě „bláznivého přítele“, jehož výroky narušují úvahy mluvčího. Jeho svět je založen na absurditě, chlastu a podivínství, ale přináší variaci na téma, jak přežít vlastní vážnost tím, že ji zesměšním. Přítel například tvrdí, že dobrý básník je ten, „kterého čteš bez dechu / a neudusíš se“, zatímco špatný je ten, který postrádá „orientační smysl / pro humor“. Hospodská definice získává překvapivou váhu: humor je jedním ze způsobů orientace v textu i v životě.
Jan Sojka (* 1973)
Plzeňský básník, prozaik a učitel. Vystudoval na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni bohemistiku a historii a působí jako středoškolský učitel. Knižně debutoval novelou Podzimní lidé (2006), od té doby vydal šest prozaických knih. Je autorem pěti básnických knih, mezi něž patří Směr spánku (2006), Krypty (2013), Sesuv noci (2019), který vyšel také ve francouzském překladu Eriky Abrams jako Éboulis de nuit, a skladba Přemalovat pot (2023), věnovaná smrti otce. Společně s Radkem Fridrichem vydal česko-francouzskou básnickou knihu Ztráta smyslu / Perte de sens (2023/2024). Sojka je také autorem tří divadelních her. Jeho nejnovější básnickou knihou jsou Noční údy lamp (2026).
Dítě, paměť a čas
V pozdějších částech se výrazněji prosazuje nový motiv času a předávání zkušenosti. Dětství je přirovnáno k „lanovému mostu“, jehož provazy stárnou a praskají, a dospělost znamená pohyb vpřed v situaci, kdy za člověkem zůstává přetržené lano, které se mu „občas otře o tvář jako vzpomínka, / kterou jsme si nevyžádali“. Paměť je aktivní silou, která minulost proměňuje a někdy člověka zasahuje bez jeho vůle, neslouží jako pasivní archiv.
Právě proto je důležitý syn v závěru pátého oddílu. „Táto, čím budeš, až budeš velkej?“ – nezáludná dětská otázka se propálí do mozku i srdce a stává se mottem sbírky. „Z rodičů jsou starci / z nás jsou rodiče / zůstávají spory / co má být z dětí,“ píše Sojka. Dítě představuje budoucnost, ale zároveň připomíná minulost rodiče a jeho vlastní dětství. Když mluvčí se synem přechází les a syn se ptá, zda se rána cesty po jejich přechodu zase zahojí, otázka míří daleko za vycházkové kroky: „ptá se dál, na život / o kterém vím jen to / že se mu právě dívám do očí“.
uchopil jsem les za oba konce
a trhl
právě tak vznikla tahle cesta
říkám smějícímu se synovi
až přejdeme
zase se zahojí? ptá se on
Dospělý si uvědomuje, že rodičovství ho staví před otázku, co ze svých zkušeností dítěti předat a co si naopak ponechat. Tento motiv souvisí s jiným, nepsaným a nezdůrazněným, mottem poemy: „žijeme, abychom přežili / to by ale můj syn slyšet nemusel“.
Změna úhlu pohledu
Poslední oddíl návratem k počátku uzavírá kruhový pohyb knihy, k němuž přispívá i jeho časové zakotvení v měsících roku („vládl listopad“; „dnes je březen“; „blíží se srpen“). Soulož, slib, hlad, potřeba poezie, prázdné kotce / králíkárny paměti a pád jako příčiny, z nichž se život rodí, se na konci ukazují jako jeho neustále se vracející součásti. Člověk se nemůže jednoduše oddělit od svého těla, vztahů, vzpomínek, omylů ani od potřeby milovat a být milován. Proto ani závěrečný obraz není vítězstvím nad konečností, nýbrž přijetím hranic, které člověk celý život touží překračovat: „Na počátku byly hranice / symbol všeho / co toužíme pokořit / i na konci budou hranice / symbol všeho / co už pokořit nelze.“ Sojka přesto nekončí rezignací. Po úvahách o stárnutí, smrti, rozpadu vztahů i vlastních selháních přichází potřeba „veškerou hloupost / vyhladit vtipem“ a připomenout si, co jsme už přežili. Závěrečné verše – „dosud jsme přežili vše / co se přežít dalo“ – uzavírají knihu, v níž se vážné a směšné, tělesné a duchovní, osobní a obecné neustále prostupují. Poezie je prostředkem, jak v proměnlivosti paměti zachytit alespoň okamžik, v němž si člověk všimne, že život právě probíhá.
Sojka přitom své životní zkušenosti nepřevádí do jednoznačných výpovědí, ale nechává je znovu vznikat v jazyce, který spojuje tělesné s abstraktním, intimní s veřejným, vážné s groteskním a vzpomínku s představou; právě proto se v jeho básních může rozpadlý vztah proměnit v cestu, tělo v krajinu, noc v živého svědka a poezie v jednu z podob hladu po životě.
Noční údy lamp skládají obraz člověka, který se pokouší porozumět vlastnímu životu ve chvíli, kdy už ví, že jej nemůže vrátit ani vysvětlit jednou provždy, může se k němu však znovu a pokaždé jinak vracet.
NATOČILI, STŘIH, ZVUK A POSTPRODUKCE: Jakub Kučera, Hedvika Edie Ptáčková, Jakub Novotný
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Za výběr básní děkujeme literární kritičce a editorce Olze Stehlíkové.
