Jedna báseň. Autoři čtou: Jan Škrob (potřetí)
Úběžníkem nové sbírky Jana Škroba Zámoří by mohly být (jakkoli skrytě) sounáležitost a porozumění, přičemž nemusí jít nutně o jejich mezilidskou variantu. Zvykli jsme si říkat, že v přírodě se vyskytují rostlinné a živočišné druhy, z nichž jedním je člověk, že existuje pouze binarita (typu mrtvý/živý), že čas běží lineárně nebo že těla nejsou prostupná. Jan Škrob ale v Zámoří zvykovost narušuje.
Nová sbírka Jana Škroba patří mezi texty, které v poslední době vyhazují do vzduchu zlatou minci toho, co ve vnitrozemí postrádáme: moře jako vytoužený, leč nedostupný a nedostižný symbol, archetyp, mýtus a sen, onen posvátný princip, oceán jako touhu a romantický ideál, přičemž vše vyjmenované lze přiřknout nejen moři, ale také námořnictvu, plavbě a lodím vůbec, přístavům, kotvám, stěžňům či ztroskotancům na ostrovech. Fenomén „českého moře“ je patrný namátkou v dramaturgii české výpravy do Frankfurtu, ve sbírce Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář, v tvorbě Ondřeje Macla či v mnoha variantách ostrovů, například v té od Dory Kaprálové. Také sbírka Zámoří tematizuje moře jako paradoxní kulturní imaginaci vnitrozemí, ale nezajímá se o to, co s mořem postrádáme, ale co s ním dostáváme a jak jím sami jsme či můžeme být.
Škrob ovšem spolu s touto lesklou klouzavou mincí vyhazuje do vzduchu také související neromantické materiální jevy, ať už historické nebo současné, a romantický obraz tak problematizuje: vyvražďování, vykořisťování a zotročování původního obyvatelstva slovutnými námořními dobyvateli a všechny souvislosti kolonialismu, vyvlastňování a zábor zemí, k němuž zaoceánské plavby vedly (nechceme si vládnout sami, chceme aby nevládl nikdo, ostrov kde nevlají žádné vlajky, záchranná loď už vyplutím na moře porušuje zákony říše), pirátství, devastace přírody – moří a oceánů a jejich živočišného i rostlinného i mikroskopického obyvatelstva: to vše spíše tušíme na pozadí, než přímo čteme.
Loď a plavba může být záchranou a metaforou svobody, ale nikdy univerzální, protože je vždy vykoupena perspektivou těch, kteří neplují, ale plavou pod kýlem, nebo těch, kteří tu byli odjakživa a nyní mají nebýt. Bouře ostatně (ta Shakespearova stojí v mottu knihy) nevadí velrybám, delfínům ani chobotnicím a medúzám, ani mořským pannám, ale vždy jen posádkám. Sbírka tak, jakkoli skrytě, není apolitická a bezbřeze lyrická: osobní svoboda je podmíněna schopností opustit neosobní mocenské struktury a vymanit se z hierarchických struktur (největší vzpoura spočívala v odmítnuti / moci). Angažovaná rovina se prosazuje nenápadně.
V tomto kontextu získává klíčový význam refrén moře chrání pevninu. Funguje jako iniciační formule, jejíž smysl lyrický subjekt nejprve nechápe, ale postupně si jej osvojí. Moře přitom není hrozbou, nýbrž ambivalentním médiem přechodu; hranicí, která zároveň odděluje i spojuje, a prostorem-útočištěm, v němž se odehrává proměna.
Dnešek není zítřek
Sbírka je koncipována cyklicky: úvodní čekání na dobrý vítr je v závěru završeno větrem narážejícím do mangrovníků, gestem položení lastury na stůl jako mince, které odkazuje zpět k obřadům z úvodu a uzavření rituálního kruhu (tohle jsou / naše stará místa staré trasy vracejí se mi vize černých a / zlatých lodí přesouvám se doprostřed některé příběhy / už v sobě mám od začátku teď stačí nechat je působit). Spirálovitá cykličnost je pak posilována opakováním, refrénem i variacemi, v nichž se navracejí vybrané motivy v jiných kontextech. Čas tedy není lineární, ale vrstvený, což je přímo reflektováno ve verších (všechny časové souslednosti se překrývají a / vrství), jako spodní a horní voda, jako usazeniny na dně, rozpadá se i očišťuje, jelikož svět je stále omýván vodou (dnešek není zítřek).
Formálně Jan Škrob drží básnické gesto známé z předchozích sbírek: volný verš bez interpunkce, založený na přesazích, vytváří plynutí připomínající pohyb vody: výroky a sdělení se přelévají přes konce veršů jako vlny. Hermetičnosti básník předchází tím, že opakuje klíčové obrazy a fráze, a vytváří tak, opět rituální či ritualizovaný, rytmus, který text sbírky unáší k pevnině, nebo naopak do hloubi i dálky horizontu.
Ilustrace na obálce je dílem Jana Pražana (jde o výřez z jeho obrazu Den II.), grafická úprava Dobrý důvod, repro: Dobrý důvod
Jan Škrob: Zámoří
Dobrý důvod, 2026, 44 stran, doporučená cena 199 korun.
Ztratit se na moři může mít dva významy: fyzická dezorientace, bloudění v nekonečných slaných vodách, marné hledání domova i cíle plavby, nebo to znamená ztratit se mimo pevninu sám sobě, existenciálně. Lidé nejsou vodní, vzdušní ani podzemní tvorové, jakkoli se o to stále znovu pokoušejí. Daň za tyto výboje je nevyhnutelná, ale často ji platí ti druzí.
Plavit se můžete také spolu s převozníkem do zásvětí a lyrický subjekt této sbírky je poutník, který se pohybuje mezi světy, mezi živými a mrtvými, mezi jistotou a nejistotou. Opakovaně se vrací na „stará místa“, ale zároveň je ochoten nechat se proměnit zkušeností cizího a neznámého. Proměnit se znamená odvážit se opustit známé, pevné a jisté – vše „pevninské“ nechat za zády. Nechat se formovat „cizím“, nevlastním a neznámým. Nejde ale o unikání, před eskapismem chrání ochota lyrického subjektu vracet se, udržovat paměť a zejména pečovat. Paměť je jantarová tříšť, fragmentární, ale cenná, naše paměť jsou místa kde nám moře / prochází tělem.
Moře jako posvátný princip
V této souvislosti Jan Škrob nebuduje pouze jakousi námořní kulisu, ale svébytnou mytologii založenou na rituálu, proměně a vztahu k moři jako posvátnému principu. Motivy rozlévání rumu (třikrát tě obcházím a rozlévám po zemi / paprsek rumu třikrát přejíždím / hřbetem ruky po tvých žebrech), modlitby u moře, větvička routy vložená do dlaně, věštění z lastur, komunikace s duchy, obřady s lucernami, zaříkávání počasí či mořských a kosmologických figur vytvářejí symbolickou strukturu, která připomíná afrokaribské a afroatlantické duchovní tradice, aniž by na ně text přímo odkazoval (zastavuješ oheň / zvednutou dlaní se znakem raka). Tyto prvky vytvářejí alternativní spiritualitu bez centra, stojící mimo státy, říše, církve a jiné instituce moci, což souzní s opakovaným motivem odmítnutí nadvlády a autorit, spiritualitu založenou na proměně, rituálu a vztahu k přírodním silám. Moře zde funguje jako médium paměti i svobody, v němž se propojuje intimní zkušenost lásky s vizí nehierarchického světa. Erotická rovina sbírky je přitom rovněž spíše rituální než tělesná (kapky šťávy z manga mezi písmeny): tělo není odděleno od světa, je jím prostupováno. Dotek, vlna či vítr se stávají způsoby poznání, nikoli pouhými smyslovými vjemy.
Zámoří je hluboce vodní sbírkou; a jedinou jistotou v rozkolísaném, rozkomíhaném a rozbouřeném slaném světě je v posledku láska, nikoli jako stabilní bod, ale jako proměnlivá forma. Básně opakovaně mluví o jednoznačnosti lásky a nejednoznačnosti všeho, co s láskou souvisí; láska má tvar, který se ovšem neustále mění – jako moře (kdo opravdu / jsme se dá / pochopit až v pohybu láska má / svůj tvar ale / neustále se mění). Láska jako protipól smrti je osudová a přesná v zásahu, ale vyžaduje péči (o lásku pečuju jako o včelí roj), není opakem pohybu, ale jeho nejintenzivnější podobou. Sbírka poměřuje pohyb v jedné a zakořeněnost v druhé ruce: jak obstát ve světě, který se proměňuje, aniž bychom ztratili schopnost pamatovat. Jak patřit božskému světu, který je definován tekutostí, proměnlivostí a neustálým přeléváním hranic; světu, který vznikl z vody, v níž ovšem neumíme dýchat. Světu, který se neustále přelévá přes své vlastní břehy.
Jan Škrob dovede i v nové básnické knize vytvořit soudržný imaginativní svět plný smyslových vjemů (hukot včel v prknech lodi, zrnko písku mezi zuby), který je zároveň otevřený interpretaci. Jako v předchozích knihách, i zde tkví síla jeho psaní mimo jiné v prolínání intimního a kosmického. Plavit se, cestovat po moři, kotvit a přirazit k pevnině jsou v první řadě metafory pro lásku, zamilování, poznávání druhého, pouštění starého (každé proměně předchází znecitlivění; vevnitř ještě nedohořel oheň).
já vím láska je vždycky osudová
vždycky přesná to je taky základ všeho
co dělám v co věřím ale zároveň chci mít
představu kde jsem už se stalo že jsem
přirazil ke břehu vstoupil do krajiny a
jakmile jsem se s ní propojil
začala mi mizet před očima
Orientovat se v těchto vodách je nesnadné (většinou nacházíš mapy a navigační / přístroje), nejisté, pokaždé znovu nové. Pečovat o lásku je jako pečovat o včelí roj a ztroskotat je možné.
Jan Škrob (* 1988) je básník a překladatel. Publikoval sbírky Pod dlažbou (Eman, 2016), Reál (Malvern, 2018), Země slunce (Viriditas, 2021) a přítomnou básnickou sbírku Zámoří (Dobrý důvod, 2026). Za první z nich byl v roce 2017 nominován na cenu DILIA Litera pro objev roku. Umístil se na třetím místě v soutěži Básne SK/CZ, je nositelem Drážďanské ceny lyriky.
NATOČILI, STŘIH, ZVUK A POSTPRODUKCE: Jakub Kučera, Ondřej Mazura, Hedvika Edie Ptáčková, Filip Vonka, Jakub Novotný
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Za výběr básní děkujeme literární kritičce a editorce Olze Stehlíkové.
