Jedna báseň. Básníci čtou: Jiří Dynka podruhé

Sbírka navenek či naoko počítá se zmíněnou formou cestopisu, ale zároveň ji od začátku podvrací. Vnější rámec působí zřetelně: pohyb mezi konkrétními městy, přesně situované pobyty, datované epizody, záznamy z cest, úvodníky. Kolín, Písek, Olomouc, pražské highlights i lowlights, Malá Skála, Vyšehrad nebo Bruntál – místa, která by mohla tvořit mapu (Dvakrát, třikrát do roka se odreagovat / od hlavního města Prahy.), ale v Dynkově pojetí se její obrysy postupně rozpouštějí opakováním a variací; nejsou to geografické body rodinných výletků, ale spíš abstraktní prostory, v nichž se znovu a znovu odehrává týž typ zkušenosti – cesta slibuje změnu, ale to jenom žvaní. Města zde nevystupují jako jedinečné prostory s vlastní identitou; jsou to kroužící body téže trajektorie, která je všechny spojuje do společného rytmu a v každém z nich se odehrává podobný sled situací.

Geografie rozpuštěná v rituálu

Rytmizovaná dynamika jednotlivá místa zpětně organizuje do jednoho souvislého, neustále se vracejícího vzorce (doprava, občerstvení, ubytování, navštívené pamětihodnosti). Každé nové místo je okamžitě vtahováno do další verze známého scénáře, který způsobuje, že nový prostor i přesun do něj přestává fungovat jako nositel změny. Cestování je variací návratného dění. Návštěvy míst se neřadí do dramatického vývojového oblouku, ale do lineární série, do přímky, jejíž podstatou je nekonečnost a rovnost: Vraťme se domů (odkud jsme nikdy neodjeli) – a ta se stáčí v kruh.

Princip opakování se ovšem nespokojuje s návratností motivů: vracejí se komplexní situace v mírně posunutých verzích a tato repetitivnost má své kořeny v jazyce (Tak dlouho chodím se džbánem pro vodu, / až přinesu víno). Je to kromě toho připomínka, že nelze nikam zdrhnout zejména před sebou, kterého vždy táhneme, kamkoli se vrtneme, v tomto světě nelze očekávat nic zázračně nového, objev a životní posun daný podniknutou cestou jsou pouhou iluzí. Současně je v opakování, v rytmizaci, v nějakém pohybu uklidňující krása – možná jediné – jistoty, smysl.

Ilustrace Zdeněk Macháček, grafická úprava Pavel Kotrla, repro: nakladatelství Pavel Kotrla — Klenov, Bystřička

Celé verše i popisy se rovněž vracejí, někdy doslova, jindy s drobnou záměnou, která nemění základní rytmus. Text opisuje svůj kruh, v němž se význam nevyvíjí, ale neustále přepisuje (Na začátku mám metodu Monte Carlo). Nečteme „další, novou část“, ale variantu předchozích oddílů. A čtenářstvo je hned od počátku do „neděje“ sbírky vtahováno, a to násilím: Nejprve budou čtenáři nuceni nahlédnout do penzionu / v Kolíně. Tato ironická „avíza“ budoucích básní oddílu se podílejí na rytmizaci a i ona pracují se znejišťováním: Co není k vidění nikde jinde? To se čtenáři záhy dozví. / Co vylekalo autora na Podolském hřbitově, se nedozví. Čtenáři jsou v těchto úvodních pasážích, které znějí jako od kamelota nebo cirkusového uvaděče a kde se obvykle shrne to, co následující oddíl vůbec netematizuje, informováni, zaskočeni.

I čas se zde tudíž chová jinak: místo aby postupoval v posloupnosti, události pokrývaly jistý časový úsek a postupně ho naplňovaly významem, spíše se vrství, jako by jednotlivé okamžiky nezanikaly, ale zůstávaly přítomné vedle sebe. Paralelní znovu-inscenování týchž situací v lehce odlišných podmínkách (Lásko, co budeme v Kolíně dělat předevčírem? / S návratem nepočítáme.) prožité okamžiky otevírá v jiném nastavení a přepisuje. Realita neustále testuje vlastní možnosti.

Významnou roli hraje vztahová dvojice „on“ a „ona“, která je plně začleněna do nevývojové struktury textu: vztah s „ní“, „Lesanou“, „manželkou“, stojící na opakování verše Dokud nepřišla ona. Ona., ukazuje, že změna není chápána jako událost v čase, ale zásah do způsobu, jakým se svět opakuje, a přítomnost druhé postavy neproměňuje děj, ale jeho vnímání. Zdvojováním na krátké ploše (i dvojverší) se narušuje stabilita identity postavy, ti dva se slévají i rozpouštějí – v dlouhodobém soubytí. Jemná úprava reality připsáním jistého výroku jednou jemu, jednou jí, mění její rytmus, nikoli obsah.

Princip je tedy týž, jakkoli by tento oddíl (Texty pro komiks) by mohl působit jako samostatná textová plocha s odlišnou logikou: básně jsou kratší a zjevně milostné a odehrávají se v interiéru pokoje, který je ložnicí i pracovnou (čtení, psaní a spaní). Zatímco v ostatních částech sbírky je vztah těch dvou rozptýlen do cestovních situací a epizodických návratů, zde, v této romanci pro starší pár, se koncentruje do fragmentárních, intenzivních bloků.

Básně zachraňují životy. Ok!

Jazyk sbírky je pseudoreportážní, ale neustále se v něm objevují reflexivní zlomy, které narušují zpravodajskou samozřejmost. Vedle konkrétních situací z cest se otevírají úvahy o smyslu pohybu, psaní nebo možnosti „zdrhnutí“. Text se pohybuje mezi popisem a jeho zpochybněním. Vrací se stále k otázce, zda cesta něco mění, nebo jen reprodukuje. Verš Z cesty mluv nebo Modro-žluté, všude visí cizozemské vlajky průběžně variuje.

Recenzentstvo sbírku Zdrhnout CZ vnímá jako text, který rozšiřuje možnosti současné české poezie k hybridní formě „cestopis – deníkový záznam – konceptuální lyrika“. Všímá si práce s opakováním jako stavebním principem. Zároveň zdůrazňuje civilní jazyk a jeho schopnost zachytit banální každodennost tak, že se z ní stává nositel existenciálního napětí. Tato „neokázalost“ je klíčová – text přitom stále přenastavuje perspektivu čtení, přesouvá těžiště významu.

Charakteristickým rysem Dynkovy poetiky je skutečně i soužití vysokého a všedního. Vedle literárních odkazů, náboženských motivů nebo narážek na kulturní paměť se v textech samozřejmě objevují kurýři s barevnými boxy na zádech, polední menu, dopravní spoje nebo poznámky o nevalném guláši. Tyto motivy nejsou použity jako prostředek zesměšnění „současného světa“ (ačkoli ironický humor sbírku nese: Nikdy jsem nebyl připravenější / na titulní období roku.). Text je přijímá jako součást zkušenosti, v níž se sakrální, intimní i banální odehrává ve stejné rovině důležitosti. Citace, velikonoční symbolika, jídlonoši s purpurovou  (nebo azurovou) krychlí na zádech se navzájem neruší a nemají hierarchii. Samotný pohyb v textu tudíž působí ironicky.

Název sbírky slibuje únik, pohyb ven, změnu prostředí, ale text tento příslib postupně rozkládá. Každé „zdrhnutí“ je zároveň návratem. Únik je spíše jazykový. Jazyk se neustále pokouší realitu vychýlit, narušit její obyčejnost nebo ji přepsat, například nečekaným spojováním civilních a exaltovaných rovin: obyčejná návštěva Kolína se smyká do stínu Golgoty, velikonoční pobyt v Olomouci přechází do groteskně mystického „Oplodnění Vejce“, banální městská krajina je prostoupena zelenými půlměsíci, Tritóny kašen nebo „nadživotní smrtelností“. Podobně fungují i zlomy do metafyzické nebo absurdní polohy: „před sebou neutečeme“, „vždy se dojde tam, odkud se vyšlo“. Drobné stylistické excesy, nadsázky nebo zvláštně „přemotivované“ formulace jako by chtěly každodennost vyřadit. Dynka zapisuje realitu, jako by ji zároveň komentoval i parodoval: „guláš nevalný navařili nám“, „básně zachraňují životy. Ok!“. „Únik“ v jazyce obyčejnou zkušenost překlápí do až obřadní řeči.

Text přechází mezi drobným detailem a širším rámcem, aniž by jeden z nich stabilizoval. Jednou se soustředí na zcela konkrétní situaci – příchod do města, procházku nebo momentální vjem krajiny –, jindy se tato drobná pozorování rozšiřují do obecnější roviny. Vedle sebe stojí přesnost záznamu a jeho rozostření. Přechody mezi rovinami nejsou nijak signalizovány – obě polohy se prolínají v jednom obrazu. Z konkrétní situace se tak nenápadně stává reflexe, aniž by došlo k přerušení rytmu vyprávění; čtenář nemá oporu ve stabilním „objektu“ pozornosti. Tato proměnlivá optika vytváří dojem, že realita není předem daná, ale vzniká až v okamžiku, kdy je jazykově uchopena (první verše sbírky ostatně znějí: Na začátku nemám slov – / nezmůžu se na slovo.). Svět je pokaždé znovu skládán z toho, co je právě vnímáno jako důležité. Výsledkem je pohyb mezi jistotou detailu a jeho neustálým rozplýváním do širší, méně uchopitelné zkušenosti. Závěrečné pasáže sbírky tento motiv uzavírají vědomím cykličnosti a nemožnosti definitivního odchodu: potvrzení toho, že samotný princip návratu je pro poetiku sbírky strukturální, nikoli pouze tematický. 

Básník Jiří Dynka, foto: Filip Vonka

Jiří Dynka (* 1959) pochází z Luhačovic, žije v Praze. Je autorem 12 básnických sbírek. Dvakrát byl nominován na cenu Magnesia Litera, získal ocenění Nadace Český literární fond. Jeho básně byly publikovány mimo jiné v antologiích Uprostřed průmyslové noci (1996), Anthologie de la poésie tchèque contemporaine (2002), Jezdec na delfíně (2005) nebo Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně (2009) a také byly vybrány do několika ročenek Nejlepší české básně.