Jedna báseň. Autoři čtou: Jiří Koten

Dodnes mě nepřestává fascinovat titulní báseň starší sbírky Jiřího Kotena Aby dům (2005), jež končí dvojverším: Aby byl dům opravdu domem, musí být na světě / nejméně dvakrát… Holanovská výpustka na konci dává těmto slovům zvláštní kvalitu, mění konstatování v očekávání. A tak už dlouhá léta čtenářsky vyhlížím, kdy a kde se onen lehce přízračný dům zase objeví.

Spojnici k autorově předchozí knize zde netvořím náhodně, interpretační svévolí či na základě pouhého dojmu. Hned druhá báseň Kotenovy aktuální sbírky Směsné strofy (2025) totiž nese název Aby dům a dům je jistě ne náhodou zmiňován i v básni závěrečné. Motiv domu tedy aktuální soubor rámuje – úplně stejně, jako tomu bylo v případě sbírky předchozí. Jeho podstata se ale proměňuje: byl-li dům původně fyzickým, hmatatelným prostorem, místem k obývání, stává se v nové knize prostorem pomyslným, s půdorysem tvořeným rodinnými příslušníky žijícími i zemřelými.

Dům už ve Směsných strofách není motivem hlavním. Leccos předem prozrazuje již úvodní dedikace otci (1945–2020), která v mnohém nastavuje osu čtení. Ztráta rodiče samozřejmě není v literatuře tematicky ničím novým, průběžně se opakuje jako tvůrčí důsledek subjektivního, lidsky i umělecky formativního prožívání této zkušenosti. Jiřímu Kotenovi zde ale nejde o jednorázové elegické gesto, které by jeho civilní poetice ani nebylo vlastní. Jeho způsobem vyrovnávání se se ztrátou blízkých je soustavné, fragmentární vracení a obracení se k nepřítomným, kteří však paradoxně zůstávají intenzivně přítomni v různých rovinách reality i snu.

Motiv snu, snění či spaní ostatně ve sbírce patří k nejvýraznějším, najdeme ho explicitně v dobrém tuctu básní i v názvu třetího oddílu Řeči ze snů. Nejedna báseň přitom vyrůstá z velmi konkrétních, „nesnových“ situací: holičství, onkologické oddělení nemocnice, tramvaj, hřiště. Poloha na hranici snu a bdění je pro Směsné strofy typická a neostrost této hranice je natolik zneklidňující, že je třeba se k ní opakovaně vracet, zkoumat ji a přehodnocovat. Někdy se jeví, že se rozdíl stírá: oba stavy přecházejí jeden ve druhý natolik přirozeně, že mohou v zásadě platit zároveň (báseň O pravdě na straně 36), jindy je spolehlivost snu zpochybňována (Ze snu uplácáš leda lososovité hovno / táhnoucí septikem nekonečna… – strana 46; Jako trochej pražců není básní, / ani postavy ve snu nejsou skutečnými lidmi. – strana 19).

Autorkou obálky, grafické úpravy a sazby je Nikola Janíčková (Take Take Take), repro: Odeon

Sen, v němž se potkají živí i mrtví

Ať už je tomu jakkoli, sen ve sbírce není pouhým zdáním nebo únikem z reality, nýbrž paralelní rovinou poznání, kde se neustále přepisují hranice mezi žijícími a mrtvými, mezi přítomností a minulostí. Sen se stává styčnou plochou, kde k nám promlouvá naše rodinné zásvětí. Otec, babička a dědeček tak nejsou jen vzpomínkovými figurami, ale aktivními účastníky existenciálního dialogu. Sen mění rodinný prostor v pole, kde časové roviny nemají význam, chronologie ztrácí svou závaznost a komunikace přesahuje hranice života. Koten zde přesně vystihuje paradox truchlení: naši mrtví s námi nejsou, ale zároveň nás tak úplně neopustili. A my se v tomto pocitu utvrzujeme mimo jiné i tím, že si z piety ponecháváme jejich věci: Asi proto moje matka nevyhodila žádné / z tátových brýlí. / Asi proto ponechávám jeho nejmilejší knihy / na místě. (báseň Právě proto na straně 49).

Knihy z otcovy knihovny nezmiňuji náhodou – ve Směsných strofách hrají naprosto zásadní roli. V textu útržkovitě vystavěného příběhu fungují jako materiální i symbolické dědictví. Otec je vylíčen jako člověk s neochvějnou důvěrou v knihy, jež si pořizuje s umanutostí rostoucí přímou úměrou k přibližující se smrti. Je zjevné, že exempláře ze své sbírky nestačí nikdy přečíst a že jeho záliba překročila tradiční meze čtenářství i sběratelství. Knihy jakožto nositelé vědění, smyslu a paměti tak v závěru otcova života přerůstají v jakousi soukromě uzavřenou pojistku vlastní nesmrtelnosti.

Syn tuto zálibu sdílí (Cožpak nepřestanu s tím rozhazováním / za knihy, které v tomto životě / nestačím přečíst? – strana 22) a zděděné knihy opečovává s absolutním nasazením, / jako blázen, / který se raduje ze sóla na trychtýř. (strana 13). Zároveň však otcovu víru problematizuje a uvědomuje si – zcela nepřekvapivě ve snu –, že získané dědictví představuje hrubínovský „dar nad jeho síly“ (strana 23): Knihy se pro něj stávají spíše připomínkou záměrů, které už nebude možné naplnit. Bolest způsobená úmrtím otce tedy s časem nemizí, ale promítá se dál, transformuje se do pociťovaných nejistot. Vědomí vlastní konečnosti, přicházející skrze přibývající léta a zdravotní problémy (básně Nouzové zastavení času, Magnetická rezonance a další), je potvrzením nesmlouvavé kontinuity ztrát i tušením těch budoucích (Poslední dny žiji v obavách / o čtrnáctiletého syna. / Cítí brnění končetin, záškuby svalů, / na internetu pak vyhledává informace / o strašlivých poruchách. – strana 55).

Přes pozadí tvořené konkrétní rodinnou historií a postavami Koten neskládá souvislé vyprávění, ale spíše citlivě komponovanou síť motivů, které se průběžně vracejí a variují. Nic není uzavřené, nic není stálé; vše se děje, aby se mohlo stát znovu – podobně jako v úvodu zmiňovaný dům, který musí být na světě nejméně dvakrát. V tomto ohledu autor myšlenku ze své předchozí knihy ve Směsných strofách dovádí do důsledku – ale hlavně do přesvědčivého uměleckého výsledku.

Jiří Koten (* 1979) se narodil v Jablonci nad Nisou. Působí jako pedagog na Katedře bohemistiky Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a jako teoretik literatury v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Vydal zatím tři básnické sbírky: Přebohaté hodinky pradědečka Emila, 2001, Aby dům, 2005 a Směsné strofy, 2025. Vydal také odborné publikace z oblasti literární vědy, například Jak se fikce dělá slovy (2013) či Poetika narativního komentáře (2020). Působí také jako redaktor revue Pandora.