Jedna báseň. Autoři čtou: Tomáš Gabriel podruhé

Hned zkraje se tam ocitáme: na okraji, na konci, na hraně obzoru. Kniha začíná ovšem začerstva obrazem obzoru násobného, který navíc není tak docela horizontální, mnohem spíše je vertikální a směřuje pod zem. Hned zkraje se také seznamujeme s oběma protagonisty, jím a jí, Janinou a Bobem, kteří společně prchají „za obzor“, do jiného světa, přičemž chvílemi není zřetelné, kdo uhání koho a před kým. Rychle pochopíme, že multiplikované hranice bude básník překračovat, rovněž násobně, i v jiných, neméně dystopických světech: v oboru jazyka, stylů, básnického gesta – a to ve vysokém tempu. Rychlost přesmykávání vyprávění (protože v prvním, kratším oddílu sbírky skutečně jde o dějové vyprávění, o příběh s poměrně znatelnou linkou, jakkoli mocnou paží básníka stále rozmývanou a rušenou, o příběh, jehož se později budeme silou moci přidržovat) je přímo úměrná rychlosti přehazovačky, která mění jazykové plány a způsoby básnického vyprávění – obzory básnické. Jakmile tam Gabriel hodí dvojku nebo zařadí-li trojku, musíme se spolehnout na to, že jednička byla skutečně jedničkou.

Centrálním obrazem je dystopický postsvět, v němž zmíněná dvojice přebývá: nápadně se podobá tomu našemu, žitému, ostatně i my máme co dělat, abychom naši přírodu dostatečně rychle zničili, i nám je líto kůry, kmenů, větví, listí, které jsme usmažili, i my se snažíme nahradit zničené přirozené vyvinutým syntetickým, i my se plazíme za zářícím Bumlanem (Sluncem) a netušíme, v jakém bodu se realita stýká s virtualitou.

Stane-li se z naší jediné zářivé hvězdy Bumlan (planety soustavy a měsíc se jmenují třeba Kramle nebo Brumlítko), a my se mu přizpůsobujeme spolu s miláčky „Janinou“ a „Bobbym“ (ona je znatelně chytřejší než on, který si ze své jednoduchosti dělá nástroj vzdoru, a přesto to nejsou „postavy“, ale spíše instrumentální zástupci lidstva), je jasné, že ona dystopie bude vysmáta pěkně nakřivo. Při čtení této sbírky o dvou oddílech, z nichž druhý je podstatně rozsáhlejší, jako bychom se tedy mockrát mocně smáli, ale smích tuhne na rtech, z krku nám vychází podivná fistule – a není to jen děsem zobrazovaného. Neustále je přiškrcován, zastavován v nejlepším, zadušen instantními podobenstvími, překrucován do „nehumoru“, jímž vzniká – opět – nový obzor humoru a smíchu (dávno jej totiž podezříval, / že si o něm myslí, že je paranoidní; Dovolili jsme si k sobě po letech kde co. / Mohla být mou odpovědnou redaktorkou; Láska je jako let balónem, řekla a odmlčela se, / aby si z toho, co je let balonem, vybrala, co je láska). Kromě toho je vyprávění průběžně zcizováno, znejišťováno a odhalováno samotným mluvčím-vypravěčem, který sám sebe opravuje nebo vysvětluje či naopak zamlžuje vlastní výroky:

 Taky jsem se zasmál. Zasmála se,
takže bylo bývalo by snazší říci zasmáli jsme se.

Ale zpět k dystopickému rámci vyprávění: vertikála, na níž je vystavěno, nabízí možnost nechat si spolu s ústupem života směrem dolů na úrovni očí kořeny, podzemí, výhonky. Díváme se tam, kam nevidíme a kde to moc neznáme: za obzor a pod zem. Posléze se ocitáme vysoko ve vesmíru. Zvířata a chcípající rostlinstvo ovládají senzory, před radiací je nedostatečně chrání jakési štíty, do hlav jsou zvěři vysílány signály, jimiž se nevědomky řídí. O rostliny a jejich přežití tu jde podstatně více než o zvířata podobnější člověku. Ostatně zvíře nekoření, nežije vertikálu, nefotosyntetizuje. Zanedlouho také naznáme, co že k oné planetární apokalypse vedlo:

uprostřed obrovského, ještě čerstvého údolí,
ve kterém před par dny na chvíli bývala alej,
čerstvého, protože krátery po dopadu
do roka ještě neměly tolik spadu

Aha, nejspíš devastující meteority, které dávají vzniknout údolím, v nichž nesmyslně rychle rostou stromy, a uvěříme-li titulu, budou to břízy, ty nálety s mělkým kořenovým systémem, které se chytnou všude a zasviní a přerostou cokoli, ať už jsou bílé, nebo – ano – modré. Aha, takže i čas tu plyne poněkud jinak. Rok je jako mžik, „chvíle“, v níž může existovat třeba březová alej.

Po Bobovi a Janině přichází Jim a Paul, což je dosti jedno, a s nimi také časový údaj: tato dvojice se vyskytuje – rovněž na útěku – na moři, a sice roku 2075, toho se ještě můžeme dožít – a básník nám ukáže, jaké to asi bude. Janina s Bobem v nové postapo realitě létají vesmírnou lodí, míjí všeliké objekty, k nimž patří i prázdná místa, a v oknech mají záclonky. Nakonec i tento Bob by se ze všeho nejraději s touto Janinou pomazlil.

V této části prvního oddílu se také mění perspektiva, na scéně je my, já, er-forma je vyměněna za ich-formu a du-formu a autor hojně využívá i další prozaické postupy a formáty.

Autorkou fotografie na obálce je Tamanna Rumee, grafická úprava je dílem Design Nusle(.org), repro: Protimluv

Druhý oddíl začíná krátkými pseudoaforismy, které jako by byly řazeny za sebou do libovolných celků zcela nahodile, bez předem zvolené struktury a cíle. Cíl bude nejspíš spočívat právě v tom. V těchto dedikovaných básních (Petru Borkovcovi, Ondřeji Maclovi, Adamu Borzičovi, Jiřímu Dynkovi) se ostatně o cíli (smyslu) mluví přímo:

Cíl zplaněl a stal se přírodním.

No ano, jen to, co roste planě, je skutečně dílem přírody, zbytek je artefakt.

Netrvá zas tak dlouho, a Janina je zpět na scéně. Tentokrát kolorovaná trochu jinak, nejspíš blíže dnešku, každopádně uvězněná v básních, které nemají dějovou linku vůbec žádnou. Čtenář v absolutní autorské svévoli plave jako v husté smetaně a Janiny, astronauta Boba a břízek, známých povšechně z oddílu prvního, se chytá jako tonoucí stébla.

A plíživě, pomalu, po mnoha stranách, mění se apokalypsa a vesmírná loď i aforistické shluky vět v cosi, co by mohlo čtenáře uklidnit normalitou (ostatně i dedikace znormální na „dědovi“). Najednou je tu meruňka, Velehrad a děti, táta, který pro milenku vrací se k rodině každý den až příliš pozdě. Jsme kdesi na venkově a tomu mladému muži, který k nám hovoří, dobře rozumíme, chápeme, co chce říct, když říká, že měsíc je tak velký, že zachází za hvězdy, když jde tento mladý otec od rodiny do studny pro vodu. A až příliš dobře chápeme, co znamenají tyto verše:

Měla ho ráda, protože byla krásná,
zato on ji miloval jen proto,
co pro ni znamenal.

To už je pak jedno, že pseudoaforismy, jež devastují aforismy, a další zdánlivě absurdní a zdánlivě na sebe nenavazující výroky (trochu si vzpomeneme na nedávného Miroslava Fišmeistera, ale podstata Gabrielových vět je jaksi rozumově podbarvenější, a tedy působí robustněji) pokračují, už jim umíme naslouchat a víme, jak na ně.  Otázka je, jestli to, že jich je v této části sbírky navršeno velmi mnoho, je nutnou podmínkou toho, aby čtenář pochopil, že množství tvoří nejen kvantitu, ale i kvalitu. Zjistíme rozhodně, že vesmírné jevy a přírodní katastrofy z prvního oddílu se – pod jinými jmény – dějí teď a tady, u nás doma, v oddíle druhém.

Orientace v textu sbírky se může zdát komplikovaná výše popsanými mnohastupňovými přesmyky a převlečkami, nejrůznějšími skrývačkami a náznaky, jazykovými zádrhely a přeskoky v čase, nečekanými dořečeními a načatými vyprávěcími linkami, které nikam nesměřují. Ona je ale ve skutečnosti jednodušší než v silně symbolickém básnickém textu plném metafor a jinotajů, třeba takovém březinovském básnění. Jinými slovy, tady slova říkají všechno a ještě něco navíc, nezakrývají, ale odhalují. Toto všechno se stále mění a nová změna občas znemožňuje posunout dál akceptované vysvětlení změny předchozí. Čtenář je v tomto smyslu trochu nebožák, musí naplnit přečetná vysoká očekávání autora, ale je v něj, na druhou stranu, vkládána nesmírná důvěra: v jeho schopnosti chápat, číst, vnímat, porozumět. Garantuji čtenáři, že tolik v něj nevěří ani jeho maminka. Dokážete to.

Tomáš Gabriel (* 1983) je básník, literární kritik zaměřující se na současnou českou poezii a překladatel z angličtiny (Ashbery, Carson). Vydal básnické sbírky Tak černý kůň tak pozdě v noci (2012), Obvyklé hrdinství (2016), Prequel (2018), Broňka aneb Konec starousedlictví v Čechách (2020), prózu Čest chlapa (2021) a dvojjazyčnou česko-ukrajinskou knížku pro děti Ořezávátko pro Alisu (2022). Kritiky a reflexe publikuje také na vlastním blogu Pozdě v noci.