Jedna báseň. Autoři čtou: Vít Slíva podruhé

Podtitul Azurového inkoustu zní: „Z dopisů Asymptotě, 1977–1980“. V těchto letech byl básník Vít Slíva teprve před třicítkou a čtenářstvu je dovoleno spekulovat, zda se v loňském vydání jedná o verše po čtyřiceti pěti letech upravované, autorsky či snad redakčně, nebo zda můžeme nahlédnout škálu mezi tak zvaným autorským uměleckým vývojem a absolutní soudržností poetiky Víta Slívy v průběhu desetiletí. Jde ovšem o „soubor výňatků“, přinejmenším v tom smyslu je celek upraven oproti dávnému originálnímu souboru.

Vyjímalo se z milostných básní, které díky přesným datacím vzniku (někdy i s údajem v řádu minut, například 2. prosince 1977; 00:33) lze číst jako milostné dopisy ve verších, jako žánr historický – a proto ahistorický, který se u nás prakticky nepěstuje. Milostné básně se přesmykávají do autentické intimní zpovědi: Nahlížíme současně do soukromých deníkových zápisků, záznamů snů i do vnitřností jednoho mladého vztahu, jeho začátku, průběhu, závěru a konce. Celek vypovídá o jednom období lásky, o tom, jak jej prožíval a básnicky zaznamenal zamilovaný, milující a láskou na nejrůznější způsoby zasažený muž. Dojem „dobové autenticity“ je doručen, ale to není podstatné, protože smysl textu tkví v univerzalitě a nadčasovosti citu, jeho prožívání a křivky milostného vzplanutí jako takového (Miluju tě, jako že dýchám; Miluju tě jako kámen déšť!).

Touha, již nelze ukojit

Kdo asi byla či je Asymptota coby jeho objekt? Asymptota s malým a je přímka, k níž se graf funkce stále více přibližuje, ale nikdy se jí úplně „nedotkne“ (nebo jen v nekonečnu), je to matematický fenomén s mimořádným metaforickým potenciálem. A ten je v Azurovém inkoustu naplno využit. Od první básně čteme, jak je těžké se milované ženě přiblížit, zcela ji pochopit, prorůst jí, být skutečně její součástí, nechat svou krev nahrnout k „tvé / jako řeka k moři“. Ležet lze jen vedle (vedle vedle vedle) sebe – nikoli v sobě, jeden uvnitř druhého. A tu hned pochopíme, jak je míněna ona asymptotičnost: lze jen hrnout, ale nikdy nahrnout, lze být jen vedle, jako paralela, neukojitelná rovnoběžka, protože přímka milujícího se jednoduše může jen stále přibližovat, ale nikdy se nedotkne, nikdy nenastane gramatická změna vidu nedokonavého v dokonavý – zůstává nekončící proces ve fázi – vlastně tragického – nenaplňujícího pokusu: vzhlížím k tobě, ale zrakem tě nemohu pojmout; jsi vždy mnohem dál, než kam mohu!.

Závrať lásky je zachycena s jedinečnou intenzitou, v (klasických, ale originálně pojatých) obrazech, které často variují vodu (ženský prvek) a kámen (mužský prvek): … Umdlévám z vůně, / která stoupá kolem mé zhroucené tváře / jak podzimní mlha nad zbořenou zahradní zeď.

Voda kolébá a unáší koráb, slyšíme hudbu vodního živlu, vidíme barvu inkoustu, azurového jako klidná hladina moře, cítíme příznivý vítr, řídíme se hvězdnou oblohou (ta hvězda, podle které mám jít, / jsi ty) a magnetickými střelkami svých smyslů, které ovládá ona, ty této sbírky. Jsme zasaženi vlnou, která udeřila do naší přídě a smýká námi – vlnou neovladatelného citu a touhy, která nemůže být upokojena. Ilustrace Hany Puchové zachycují právě tyto dva symbolické elementy: vodu a kámen, v obrazech tváří, nohou, prstů a rukou, ztělesňují je v souladu s texty a propojují s obrazy světla (záře) a dechu (vzduchu, duše). Záře umí být natolik oslňující, že může vést až k smrti, jak už uvnitř lásky bývá. Záře umí zničit konečný okamžik vytouženého splynutí příchodem rána: nezadržitelně svítá.

Autorkou ilustrací i grafické úpravy je Hana Puchová, repro: Protimluv

Zamezit konci lásky

V měsících bez její přítomnosti se ozývá nesnesitelná směsice protichůdných emocí: v básni je zachycena rozpolceností litanických zvolání zaříkám tě a odříkám se / tě nebo zlořečím / a blahořečím ti; proklínám / tě a blahoslavím, v početných repeticích. Ďábelský smích střídá oplakávání, z opojného objektu lásky se stává zhouba a smrt odloučení (každá vteřina / ztisíceronásobuje své trvání) a čekání: miluju tě víc, než jsem mrtev // Jsem málo mrtev, abych tě / nemiloval. V utrpení z odloučení se lze upnout ke slovům jako spáse, k psaní, které účinkuje lépe než alkohol než víno. Slova mohou být posledním vzduchem k dýchání (někdy dýchám už jenom slovy).

Lyrický subjekt – mladý muž – neustále pokorně vnímá svou nedostatečnost a malost před objektem svých citů, ale mistrný básník dokáže tyto pocity v textu sloučit s obrazy moře a magnetické působení své lásky svázat s obrazem střelky kompasu, která řídí jeho koráb ve vlnách:

Stále si v duchu šeptám tvé jméno aj e to,
Jako když si zkalený potok
Šeptá průzračná jména všech moří.

Ale popsat tuto tenkou knížku jako čistě milostné záznamy psané perem plným azurového inkoustu by bylo dost nepřesné: jsou tu básně s odstavci číslovanými na způsob prastarých milostně-duchovních textů, básně, které nijak nešetří archaickými zvoláními Ó nebo ach, rétorickými otázkami, vznešeností „starobylého“ jazyka epitet konstans, archaismů a inverzí (Ó, bytosti, jež ve mně dlíš!; Asymptoto! … Rmute!… Zření!; „Hvězdná obloho, / jíž se za noci řídí / koráby mých dní!“), silně nesoučasně působících obratů i obrazů i promluv – přímých řečí, v eposech běžných, které můžeme přijímat jako citáty z dopisů, jako výkřiky pronesené tváří v tvář, jako báseň uvnitř básně-rámce. Archaické jsou ostatně i ústřední metafory živlů, pojetí částí těla jako určitých atributů (tvář, vlasy, vůně) a především metafyzika času: aspekt trvání a pomíjivosti je podtržen právě využitím „starobylých“ jazykových a básnických prostředků.

Vysněné prolnutí milujících bytostí, touha ohnout asymptotickou přímku směrem k já, vychýlit graf a protnout rovnoběžky, se propojuje právě s obrazy času a slova:

Když tě líbám,
jako by do mě vstupovala celá tvá minulost.
Opakuji se všechna slova,
která jsi kdy vyřkla
nebo si kdy jenom pomyslila.

Čteme tedy nakonec mýtus: O lásce, času, ne/pomíjivosti, plynutí věků, o pokusu předstihnout čas mluvou, jazykem, veršem, básní… A mýtus je synonymem trvání, rozbitím času, jeho dostižení a předstižení.

Mohu mluvit rychleji, než plyne čas,
Mohu ho tedy předstihnout.

Předstihnout ten čas, dohonit ho, zamezit konci té lásky, neodvratnému přesahování, věčnému, trvalému asymptotickému nedosahování.

Vít Slíva (* 1951), učitel a básník. Narodil se v Hradci nad Moravicí, základní a střední školu vystudoval v Bohumíně, v roce 1974 absolvoval češtinu a latinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V moravské metropoli žije a pracuje jako gymnaziální učitel (vyjma krátkého intermezza působení na Opavsku). Poezii nejprve publikoval samizdatově, oficiálně debutoval roku 1984 v nakladatelství Blok sbírkou Nepokoj hodin. Slíva byl v osmdesátých letech do určité míry iniciační osobností, kolem níž se zformovalo neformální sdružení mladých básníků zvané královopolská škola, nebo též královopolská družina. Dosud vydal šestnáct básnických sbírek a jeho texty byly přeloženy do řady evropských jazyků. Za sbírku Bubnování na sudy (2002) získal cenu Magnesia Litera za poezii a Cenu Nadace Český literární fond (2003).