Jedna báseň. Autoři čtou: Miroslav Fišmeister

Potomek dvou admirálů, amatérský přírodovědec, princ jablečných měst, tak sám sebe definuje brněnský básník Miroslav Fišmeister (* 1976). Je to charakteristika velmi výstižná, alespoň pro čtenáře otevřeného autorově imaginaci. Odkazuje na mořeplavbu i přírodu, stejně jako na pohádkový svět fantazie, a zároveň trochu předznamenává, jaké jsou jeho básnické sbírky.

Od roku 2005 jich vydal celkem sedmnáct a od samého počátku v nich ukazuje nezaměnitelný styl. Typická je pro něj surrealistická metoda automatického psaní. Verše většinou nehledají logickou souvislost nebo téma, jednotlivé obrazy se zjevují v proudu volných asociací, jde o záznam pohybu mysli a realita zde nabývá snového charakteru. To má velmi blízko k dětské fantazii a svěžímu pohledu, který si autor dokázal zachovat. Díky němu umí zprostředkovat svět, v němž odborná slova znějí jako zaklínadla, les je kouzelný a věci živé.

Miroslav Fišmeister je zároveň vášnivým čtenářem a milovníkem knih s nekonečnými obzory. Do veršů tak vnáší další rozměr: detaily či odkazy, které znalci okamžitě rozpoznají a zvídaví mohou postupně odhalovat. Koneckonců kdo na první pohled pozná, že Gyöngyhajú lány z názvu jeho nejnovější sbírky je píseň maďarské rockové skupiny Omega?

Obálka Fišmeisterovy zatím poslední vydané sbírky (nebo spíše dvojsbírky) básní, repro: Malvern

Zatímco starší básníkovy sbírky byly často rozsáhlé a s kolísavou skladbou, novější jsou sevřené, pracují s ucelenějším (byť stále snovým) dějem. Ale pořád lze identifikovat tři typické aspekty Fišmeisterovy tvorby.

Prvním jsou surreálné, snové scény. Na první pohled náhodná spojení obrazů.

Sedmimílová věta jsou neviditelné boty.
Červený déšť postává
Před jednonohým nevěstincem z papíru.
Všechno jde, všechno jde na hračku;
Z modré pohlednice vzlétají supi.

Stačí ale jen trochu zpomalit, zamyslet se a motivy se začnou rozvíjet. Sedmimílová věta místo sedmimílových bot nás odvede daleko, ani bot netřeba; déšť, který je z podstaty pohybem, tu postává, to je krásný kontrast; červený je možná kvůli nevěstinci, ten je ale jednonohý a jediná jednonohá budova je čarodějná chaloupka, a opravdu, obě budovy mohou okouzlit. Jenže je z papíru, což nás vrací k větě ze začátku, možná je to celé o knize? Všechno jde na hračku místo na dračku, pereme se o iluzi a hraní? Jenže ti supi, kteří svou kořist rozederou, znovu připomínají, jak vše pomíjí. I onen modrý obraz dovolené, z níž zbyla jen pohlednice.

Druhým aspektem Fišmeisterových básní je jazyková hravost. Snad v každé básni jsou nová slova („Poctomilky nostalgicky opouštějí žvástodolu“), jejich obměny nebo nečekané kontrasty („K západu je přivedla bezvýchodnost“).

A občas, výjimečně, ale o to silněji, zazáří jako diamant velmi citlivá momentka. Někdy krásná, někdy bolavá, mnohdy obojí najednou. Jako úvodní Dvojkoláž:

Mrtvé ptáče.
Kdyby boty mraky skryly.
Poezie je pravda pláče.
Vlny jsou dívky – a vždycky byly.

Vstoupit do Fišmeisterova díla znamená připravit se jednak na bezbřehost – sbírek, básní i vjemů je mnoho – a jednak na neprostupnou džungli. Není to upravená zámecká zahrada, ale divoký porost, kde se vynořují metafory, střídají se obrazy a známá místa se náhle proměňují v pády do hlubin. Je nutné rezignovat na potřebu všemu rozumět a spíše se nechat vést.

Tvořivost se projevuje i v jazyce, se kterým Fišmeister pracuje stejně jako s motivy, tedy jako s nástrojem ke hře. Slova rozděluje, vytváří nová, spojením nečekaně modifikuje význam, a to často natolik, že čtení připomíná Escherovy kresby. Čtenář sleduje myšlenku, konstruuje si v duchu obraz, ale ten se mu pod rukama náhle rozsype, změní perspektivu a ukáže úplně jinou, často znepokojivou tvář.

Fišmeisterovy básně jsou zkrátka nabité významy – vyžadují však pokročilého čtenáře ochotného se do nich ponořit. Pak v nich může objevit nečekané hlubiny. A také pod maskou vypravěče snových příběhů zahlédnout člověka, který mluví o velmi skutečném smutku a bezmoci.

Miroslav Fišmeister (* 1976) se narodil a žije v Brně. Dva roky studoval FF MU (filosofie, religionistika, angličtina), dva roky pracoval v brněnské zoo (osli, klokani, kasuár). Od roku 2005 je v invalidním důchodu. Téhož roku debutoval knihou Ten stolek je nízký! Následovalo dalších patnáct knih. Jeho básně zazněly v HaDivadle, vyšly rovněž v různých časopisech a antologiích. Byly přeloženy do francouzštiny, italštiny a angličtiny a také zhudebněny Ondřejem Kyasem. Svými texty doprovodil Fišmeister dvě výstavy fotografií Jaroslava Plocka. Je autorem videoklipu k písni Octovrios Beaty Hlavenkové.