Jedna báseň. Autoři čtou: Jiří Dynka
K nové sbírce Jiřího Dynky, nazvané Matka měla ráda třešně, lze říct třeba toto: Je to holá poezie, což neznamená, že je bez citu pro jazyk a stejně vytříbeného smyslu pro humor a hru. S ladností bruslí na hraně citového obnažení a syrových konstatací, věcného pozorovatelství, na rozhraní vážnosti a směšnosti.
Literární obcí sem tam zatřese povzdechnutí či přímo lamentace nad tím, že ubývá „mužských vypravěčů“ nebo že se básníci málo věnují tematizaci „rolí muže ve společnosti“, natož stárnoucího v andropauze, případně že figura vyprávějícího ich-losera v prózách psaných muži nebyla dosud nahrazena plnohodnotným protipólem nového, silného, avšak citlivého hrdiny. Kromě toho je tu erotično, které si vyslouží jen potupnou anticenu za nejhorší literární sexuální scénu a parodizaci a namísto excitace vyvolá smích. A Jiří Dynka? Ten ve své jedenácté sbírce Matka měla ráda třešně jako by všem těmto lamentacím naráz a mimoděčně, necíleně zacpával ústa.
Rozvírá se chřtán (či šťavnatá plná ústa, zvoucí k početným výletům se ženou?) penze. Matka zemřela právě v tento moment a lyrický subjekt sbírky pozoruje, co to učinilo s jeho světem a životem měsíc po měsíci od jejího úmrtí. Efekt této zásadní proměny sleduje po celý rok – a básnické záznamy těchto pozorování tvoří hlavní, nejrozsáhlejší a titulní oddíl knihy, čímž jako by v lunárních úsecích připomněly Dynkovo někdejší básnické experimentální deníkářství: ještě před rokem měla matka ráda třešně. Zatímco však první knihy Jiřího Dynky zdůrazňovaly experimentální formální postupy, jeho novější sbírky experiment nepotřebují, ale zachovávají si senzuálnost příznačnou pro autorovu tvorbu.
Býti básníkem
Redukovat však svazek Matka měla ráda třešně na reflexi vlastního stáří a odchodu rodiče, psanou penzistou začátečníkem, by bylo úzké. Úvodní oddíl je tvořen básní o třech částech Zaměstnání básníka a je věnován roli básníka, ale i lyrického subjektu v současnosti. Kromě toho se v celku sbírky průběžně tematizuje a přibližuje stejnou měrou jak stáří či tělo, tak umělecká tvorba, místy problesknou až zenově laděné rady básnického mistra a věčného mladíka (a to i v závěrečném oddíle Náhrobky básníků). Nejen lyrický subjekt, ale dokonce autor sám, svým vlastním příjmením, je zhusta přivoláván a ostře nasvěcován na jevišti básně: V mládí (1977) jsem dostal příčetný nápad: přivodit si lyrické já…; v šedesátém roce života dotyčného Dynky; ve třicátém roce života dotyčného Dynky.
Je tedy básnění „důstojné povolání“, je to zaměstnání? Může básník jíst a bydlet? Ano, takhle jednoduché to přece je, zvlášť když se – jako Jiří Dynka – kvůli psaní básní stanete topičem nebo dispečerem s vysokoškolským titulem z exaktních užitkových věd.
3 (Báseň dá práci)
Když mám nápad, píšu.
Když nemám nápad, píšu.
V lyrické izolaci
zaměstnávat řeč.
Reprezentovat elitu národa českého jazyka
v citlivosti na slovo ve slově.
Ten, kdo píše, riskuje —
neuplatní se na trhu práce.
Být básníkem je finančně špatné řešení.
Nepochybně slyšíte pravdivou neironickou ironii a sebeironii, pravidla nejupřímnější hry, tón nepřehnané nadsázky, lyrickou autobiografii.
Vážná čtyři „s“
Na narudlé obálce Dynkovy knihy se nachází bytosti, jejichž objetí a barevnost připomínají pokojík plodu v děloze. Ale nejde o milence, je to pieta, Oplakávání (monotyp Jana Slováka), matka se synem, vztah přece zcela jiný. Anebo ne?
Z minulosti zbyla už jen silueta, když „v šedesátém roce“ (míněno života básníkova) zemře rodič. Rysy tváře minulosti, jíž byla matka (která pro něho neměla funkci maminky) součástí, jsou rozostřené. Takto jsme si svou minulost nepředstavovali a současně rozhodně odmítáme jakkoli figurovat v budoucnosti (Takový by nebyl můj život. / Možná se tomu dalo zabránit. // Nechci být sám sebou. / Jak jen dobře dovedu. // Ať nic nepřipomíná, kým jsem byl. / Přijde příští muž. – báseň Provizorium, která titulní oddíl uzavírá). Spolu s východem slunce je potřeba kontrolovat i všechno ostatní: zda vám ještě bije srdce, například. Být šedesátiletý, na to si musíte troufnout (Musím zvládnout neodkládat stáří / na zítra./ Musím si troufnout být šedesátiletý // plus. Přeji si dál vlastnit vystrašenou tvář.). A je irelevantní, zda coby básnický subjekt navléknete obleček „já“, nebo kostým „on“.
Jak básnicky i lidsky přistoupit k oněm čtyřem „es“: somatu, stárnutí, stáří, smrti, jimž čelíme u odcházejících, zmizelých rodičů i u sebe sama? Prostředím, lokalitou básní se stanou místa truchlení a navěky položených těl: hřbitovy, náhrobky, kámen a chlad, vraky lodí u dna, třeba té, která se jmenovala Vrak náhrobků – jaké hrozivé zdvojení! Na konci hřbitova lze velmi tušit náhrobek vlastní.
Pro obálku knihy využil grafický úpravce Bedřich Vémola reprodukci monotypu Jana Slováka Oplakávání, repro: Druhé město
Jiří Dynka: Matka měla ráda třešně
Druhé město, Brno 2023, 68 stran, doporučená cena 269 korun.
On to umí
Jenže ne, žádné prosté bilancování a uzavírání kapitol. Kontrola srdce prokázala přítomnost života, přítomnost silnou: co si smí dovolit starý muž vůči světu a okolí, co je přijatelné a co už se nachází za myšlenou i ostře narýsovanou hranicí nepřípustného. – Vejde se do konceptu „bělovousý dědeček“ (mazlivá zdrobnělina vystihuje vše), jehož náhle ztělesňujete (je vám přeci šedesát), nesmrtelný a nehynoucí a nestárnoucí Erós, který je důkazem, že ještě žijeme? Vtěsná se tam těžko krocená vášeň a sžíravá přitažlivost k dívčím tělům všech ukázek z dívek, které jsou na nedosah ruky, vměstnají se do tohoto konceptu pohledy upřené do holených podpaží nebo do vnitřků dívčích těl? Jak to napsat, aby to nebylo odpudivě oplzlé, když holt pohlaví / nezapomíná, čím je — od pravěku? Ptejte se Jiřího Dynky. On to umí.
A současně si nic neubírá ani neupírá a žádný hrot, měkkotu a strmou linii negumuje a nepodpírá. Je to holá poezie, což neznamená, že je bez citu pro jazyk a stejně vytříbeného smyslu pro humor a hru. S ladností bruslí na hraně citového obnažení a syrových konstatací, věcného pozorovatelství, na rozhraní vážnosti a směšnosti. Nekoriguje se, ale ani si blahosklonně neodpouští a nepodkuřuje nikomu a ničemu. Tato poezie nepatří už do přítomnosti, ale je jí nadále okouzlována a opatrně, jakoby kradmo, přitahována.
Životaplnost je zde krocena, jako by se neslušela, ale současně je vzývána a v poezii si ji můžete dopřát, máte-li vkus, smysl pro ironii (i erotomanie musí být v určitém věku svědomitá, být neomaleně asociální znamená být soběstačný) i určitou dávku vzteklé bojovnosti, která přece patří mládí stejně jako ono zalíbení či okouzlení (Co tě nutí neochabovat v agresivní osamělosti? / Jako by šlo o budoucnost.). Není-li totiž dovoleno to a to a to, potom Jaký důvod k životu ještě zbývá?
Bělovousý dědeček může nepozorovaně obdivovat dívčí těla, ohlížet se za mládím, totiž za švarnými juniorkami, třpytivými a lesklými, zatímco pečuje o vnoučka. Dobře vědět, že Komu je třicet, ví všechno. / Komu je šedesát, moudrý není. Může Pozdravit slunce místo soulože a snažit se neplést si naději se senilitou. Žádat po poezii velký kus práce, třeba aby bořila, co překáží. Stavět nemusí. Může si s ní coby partnerkou v partii uměřeně hrát s neologismy (zimokeře) a aktualizovanými kombinacemi slov, skoro zcela bez typických metafor, požádat ji o výklad vlastního života, nechat ji citovat z jiných knih.
Zaměstnání básníka
1
V mládí (1977) jsem dostal příčetný nápad:
přivodit si lyrické já. Zaměstnávat řeč.
Mezi řádky zamlouvat panický strach z lidí.
Ten motiv nikdy neomrzí. Zběsilost v pištění.
Toto: psaní se obrátí proti píšícímu (pištícímu).
Mnozí bychom tuto strofu básně, která (dosti vtipnou) sbírku otvírá, sice svižně podepsali, ale kdo by to takto přesně a lakonicky, a přitom vrcholně básnicky napsal, jakkoli řeč zaměstnáváme s různými úspěchy a různým uspokojením! Také pištíme vysokými slabými hlásky, pěstíme „citlivost na slovo ve slově“. Možná jsme také jako Jiří Dynka v této knize dokázali personifikovat samotný text (se svým životem se musíš svěřit řeči, způsobit textu škrt, / až text dopíšeš, dozvíš se, co jsi chtěl říct), zkoušeli psát řeč samu (a nechali se řečí k lecčemu dotlačit, dvořili se jí, vraceli jí slovo, zaměstnávali ji, některá slova si vyprošovat), básnit o básnění, psát poezii o poezii, převléknout se za vlastní lyrický subjekt, obnažit skutečné já, setrvat v lyrické izolaci a u toho všeho se úpěnlivě snažit nelitovat ničeho, co nebylo. A rozvážnost a jistoty (už, nikdy) nevnímat jako kýžené kvality. Bez okolků a bez zábran ještě neznamená bez úzkosti (Toto: nic jiného neumět než se strachovat. / Se specializací na poezii).
Že na mě básník před pár lety v souvislosti se „zaměstnáním básníků“ dočista nezanevřel, mohu být velmi ráda. Přišla bych o tuto vzácnou možnost pobýt s ním v jeho nové, dokonale nepříčetné příčetné sbírce, stejně dojemné, citlivé jako kousavé a racionálně dokumentující. Velmi bych litovala.
Jiří Dynka, foto: ČT art – Ondřej Mazura
Jiří Dynka (* 1959) se narodil v Gottwaldově (dnešní Zlín). Dětství strávil v Luhačovicích, absolvoval gymnázium v Gottwaldově a Fakultu stavební VUT v Brně, kterou absolvoval roku 1983. V letech 1984–1987 pracoval jako projektant ve Výzkumném ústavu průmyslového stavitelství v Brně. Od roku 1989 žije trvale v Praze, kde pracoval již od roku 1987 jako topič na strahovských vysokoškolských kolejích. Později byl zaměstnán v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) jako dispečer. Od roku 2020 je v důchodu. Publikoval jedenáct básnických sbírek (nepočítaje v to bibliofilii vydanou v roce 1990). První z knih, Minimální okolí mrazicího boxu (1997), sdružovala jeho předrevoluční tvorbu. Letošní sbírka Matka měla ráda třešně vyšla – jako většina jeho titulů – v nakladatelství Druhé město (dříve Petrov). Jeho básně byly opakovaně publikovány časopisecky, ve výročních antologiích, opakovaně byly i dramatizovány (pro rozhlas, divadlo, televizi). Dvakrát byl nominován na cenu Magnesia Litera za poezii (sbírky Kavárny a Pomor). Česká televize zařadila Dynkovy básně do cyklu Česko jedna báseň (2011).
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
