Jedna báseň. Autoři čtou: Nikolaj Ivaskiv

Už v úvodní básni se objevuje motiv náhlého zhasnutí, které paradoxně umožní vidět více: „v tramvaji náhle zhasne světlo / a svítí už jen město“. Tma není negací světla, ale jiným způsobem vidění – prostorem, v němž se subjekt stává citlivějším k vnitřnímu pohybu. Světlo je naopak často příliš ostré, směšné či nepatřičné, slunce může mít například „křečovitou tvář / oplzlý nos / připitomělý úsměv“. Tento kontrast mezi světlem a tmou vytváří základní dynamiku sbírky: Světlo odhaluje povrch, tma otevírá hloubku.

Jedním z nejvýraznějších symbolů této meditativní a introspektivní sbírky je čas, který se v Ivaskivově poezii proměňuje v živoucí mytologickou sílu. V ústřední básni Putování Saturna je personifikován jako „stařec, co nemusí nic vysvětlovat“ a „má tě na vodítku“. Čas není lineární, ale kruhový, rytmický, cyklický – člověk „by měl opisovat kruh“, jako „jehla cestovat dráhou desky“. Obraz vinylové desky se objevuje i jinde, například v básni Tekutý obličej, kde by jehla „oscilovala mezi snem a tmou“. Je tedy zároveň kosmický i tělesný: zapisuje se do těla jako letokruh („v dřevě mého těla se dokončil letokruh“), ale zároveň člověka přesahuje jako neovladatelný rytmus vesmíru. Svět a jeho hovořící subjekt jsou nahlíženy dvojím měřítkem – mikroskopickou zkušeností těla a makroskopickou geometrií planetárních drah. Obraz vinylové desky a jejích rýh se tak spojuje v dráhy vesmírné.

Metafyzika i všednost

Neméně důležitou roli hraje tělo, které je místem pravdy, paměti i zranitelnosti. Tělesnost není ornamentální; je způsobem zápisu světa do subjektu. Básně si zakládají na angažování obrazů, které propojí smyslovost s existenciální zkušeností: „teplo kouše vše, co vidí“ nebo „má záda přilepená na patru“. Tělo je médiem, skrze něž se člověk vztahuje k realitě, ale selhává, potí se, stárne, zraňuje se. V básni O konci lásky, která nikdy neskončila je láska vyjádřena skrze tělesné teplo, které přetrvává i po konci: „polévka je snězená, ale talíř je ještě teplý“. Tělo si pamatuje déle než vědomí – a tělesná paměť je jedním z nejjemnějších motivů sbírky. Bolest se vtěluje do náušnice v těle: „při každém jízlivém slovu si navlékl náušnici“ a „všechny ty kovy… byly studené a stále studí“. Tělo je archivem slasti, utrpení i něhy, pamatuje si déle než mysl.

Duchovní rovina sbírky je subtilní, ale všudypřítomná. Ivaskiv čerpá z buddhistické a zenové tradice, ale činí tak existenciálně, nikoli nábožensky. Ve verši „nutkání, kterým se na nás podepsala tma“ se ukazuje, že duchovní hledání začíná v nejasnosti a prázdnotě. Tma není metaforou zla, ale prostorem, v němž se rodí forma. Podobně výrok tantrika „naděje je pokroucený strach“ demaskuje iluze duchovního útěku. Ivaskivova spiritualita je antiheroická, vědomá si lidské křehkosti, projevující se v nedostatcích, omylech a váháních. Je to spiritualita člověka, který se snaží nahlížet vlastní zmatenost, ale naráží na banální překážky každodennosti. Kombinace metafyziky a všednosti vytváří jemně ironickou, zpytující a klidnou atmosféru, v níž se velké otázky rodí z malých situací.

Významným prvkem je také moře, které se objevuje jako prostor paměti, hudby a proměnlivosti. Je také archivem paměti (v básni Lana a sítě se mluví o „vzpomínce pro moře“ a o tom, že vzpomínka může být „sardinka lapená v síti s velikými oky“). Moře současně uchovává i rozpouští, je zároveň nebezpečné, hrozí explozí a smrtí – „na hladině Černého moře miny, leklé ryby“  – i očistné, neboť vlny rytmicky vrací subjekt k sobě samému. Voda jako element propojuje různé roviny sbírky: tělesnou (pot, slzy, vlhkost), duchovní (očista, prázdnota), časovou (pohyb, cykličnost). Moře je současně metaforou vědomí: proměnlivého, hlubokého a někdy kalného.

Autorem kresby na obálce je Nikolaj Ivaskiv. Autorem grafické úpravy a sazby je studio Lacerta, repro: Malvern

Motivy dobra a zla jsou prezentovány jako vnitřní polarity lidské zkušenosti, které se vzájemně podmiňují a prostupují. Zlo se objevuje především jako latentní destruktivní energie, která je přítomna v člověku i ve světě – často v podobě nevybuchlé, potlačené, ale stále přítomné hrozby; není vnějším nepřítelem, ale vnitřní možností, jež se může kdykoli aktivovat. Zlo je zde spojeno s nahromaděným napětím, s neprojevenou agresivitou, s úzkostí, která se ukládá do těla i do krajiny –  je jak intimní, tak historické. Dobro se neprojevuje jako heroický čin, ale jako jemná práce s vlastní temnotou, jako schopnost uvolnit napětí, rozpoznat vlastní strach, přiznat si zranitelnost; je spíše gestem uvolnění nežli vítězstvím nad zlem. Dobro je zde spojeno se soucitem – s tím, že subjekt dokáže vidět svět bez potřeby ovládat.

Dobro a zlo: dva způsoby bytí

Dobro a zlo jsou tedy v této sbírce dvěma způsoby bytí, existenciální dynamikou, která se odehrává uvnitř člověka, nikoli dvěma kategoriemi. Zlo není poraženo, dobro není triumfální. V tomto smyslu je dobro spíše způsobem vidění, zatímco zlo je způsobem zapouzdření a v této polaritě se sbírka dotýká zenového principu: tma není zlem, světlo není dobrem; obojí je součástí kruhu, který nelze opustit, ale lze jej pochopit.

Spolu s válkou se ve sbírce objevují motivy úzkosti. Přesto je sbírka nakonec meditací o lásce. Láska je zde spíše možností než skutečností; získává svou sílu ve své neuskutečnitelnosti. Je spolu se soucitem způsobem vidění – je to, znovu, světlo, které dopadá na věci, aniž by je chtělo vlastnit. Propojuje s kosmickým řádem: „slunce je veprostřed vesmíru, když svítilo nám na těla“ , ale zároveň je relativizována. Světlo je současně spíše rušivým elementem než zdrojem pravdy. Láska je tedy zároveň iluzí i pravdou, světlem i tmou, která je ve sbírce nahlížena jako prostor zrození, včetně zrození poznání. Tma coby prázdnota, která umožňuje formu, vrací čtenáře spolu s autorem k podstatnému zenovému principu, jenž za sbírkou stojí: ke kruhu jakožto struktuře existence, symbolu návratu, opakování: a také nemožnosti úniku.

Intertextové odkazy jsou významotvorné: objevují se zde aluze na zenovou tradici (Dogén, meditativní prázdnota), na evropskou mystiku, na ikonografii renesance (Setkání s Brunem), ale také na hudební struktury – rytmus, opakování, oscilaci. Ivaskiv pracuje s fragmentem jako se základní jednotkou výpovědi: jednotlivé básně často působí jako záznamy vědomí, náhlé vhledy, které se skládají do překvapivě soudržného celku. Kompozice je cyklická – motivy světla a tmy, vody, těla, času či paměti se vracejí v různých variacích, čímž vytvářejí dojem spirálovitého pohybu; navzájem se zrcadlí a prostupují.  Formální střídmost umožňuje, aby se významy rodily v mezerách, v náznacích – a právě tato otevřenost je jedním z nejvýraznějších rysů sbírky.

Básník Nikolaj Ivaskiv, foto: Filip Vonka

Nikolaj Ivaskiv (* 1992), básník, hudebník, mistr zvuku. Narodil se v moldavském Kišiněvě, většinu života žije v České republice. Studoval evangelickou teologii. Profesně se zabývá zvukem, nahráváním audioknih, nahráváním a skládáním hudby. Dívám se do očí rybě Fugu je jeho debutovou sbírkou, která se dostala do širších nominací na cenu DILIA Litera za debut roku 2026. Je rovněž zastoupen mezi autorkami a autory bilingvního, španělsko-českého sborníku současné české poezie El Vuelo Lejano a Lo Lejos (ed. Klára Goldstein, 2025). Pod uměleckým pseudonymem kintsugi skládá hudbu, v níž interpretuje své básnické texty, které pro tento účel kolážuje do tak zvaného ezoterického hiphopu.