Jedna báseň. Autoři čtou: Radovan Jursa

Soubor básní je na první pohled prostoupena dvěma zdánlivě vzdálenými světy: prostředím kardiochirurgie a intimním prostorem partnerského vztahu. K nim se přimyká svět básnictví a tvorby. Ne, nepřimyká, všechny ty světy se vzájemně prolínají, zrcadlí se jeden v druhém. Záhy se ukazuje, že nejde o oddělené tematické roviny, ale o způsoby zkoumání téhož problému. Jursu nezajímá funkční či nemocné tělo samo, ani láska sama. Středem jeho pozornosti je otázka, nakolik lze druhého člověka, svět nebo sebe sama skutečně zahlédnout. Transparentnost je obtížně dosahovaným stavem, který se neustále ztrácí a znovu obnovuje. Není samozřejmé průzračnosti a průhlednosti, s níž by bylo lze počítat. Transparentnost je přitom konkrétní zkušenost vidění skrze vrstvy, překážky a materiály, nikoli abstraktní hodnota; nevzniká sama od sebe, musí být vytvořena.

Není básníka bez chirurga

V chirurgii může být průhlednost podmínkou přežití. Krev, tkáně, odlesky nebo hloubka operačního pole zakrývají to, co je třeba zachránit. Subjekt Jursových textů proto opakovaně zápasí s tím, aby vůbec mohl vidět („Nestíhám odsávat. Pořád nevidím.“; „Napojte další sání, aspoň vteřinu, abych to zahlédl.“). Vidění není pasivní akt, ale namáhavá práce. Co platí v kardiochirurgii, platí i v básnické tvorbě, „koncept transparence“ se stává metaforou psaní i života. V básni Herold se tato zkušenost proměňuje až v program poetiky: „kapky roztírej opatrně / aby vrstva krve / zůstala průhledná“. Básník podobně jako chirurg s nejvyšší jemností a soustředěnou pozorností odstraňuje přebytečné vrstvy, jednu po druhé, zpřehledňuje situaci a snaží se zachovat možnost pohledu – uchovat si vidění za každou cenu. V případě Radovana Jursy není básníka bez chirurga a chirurga bez básníka. Ostatně báseň je tu plně přirovnána k ledvině či srdci a verše mohou být „jediný náhrobek“ zemřelé tety a bratrance. „Škrty v rukopise / a zárodečný vývoj se příliš neliší.“

srdce je
pohlavní orgán
a báseň
slovo přímo do žíly

Zároveň se v textu opakovaně objevuje motiv průchodu mezi viditelným a neviditelným, který je nestabilní. Jeden z klíčových principů sbírky je, že vidění je vždy dočasné, neúplné, ohrožené rozpadem. Texty často pracují s momentem, kdy se obraz ještě tvoří nebo už rozpadá, nikdy není hotový.

Výtvarný doprovod publikace je dílem Radovana Jursy (ve spolupráci s Kovárnou Jana Jursy), graficky upravil Ivo Kaleta, repro: Galerie Věž

Jursa přitom nepíše poezii o medicíně a „lékařské či operační prostředí“ není exotickou kulisou ani zdrojem odborných metafor. Lékařská terminologie ale není používána jako ornament ani jako znak kompetence, je organickou součástí vidění světa. Sál se stává modelem lidské existence: nemožnost vidět, ohrožení života, základní tělesné funkce, absolutní odkázanost na druhé, absolutní zodpovědnost za druhé, nutnost jednat i za situace nejistoty, jediná chyba může mít fatální následky, zachovat chladnou hlavu a vřelé nebo aspoň teplé srdce, které – spolu se životem – chirurg drží v ruce. Chirurgické pasáže často připomínají vnitřní monolog na hranici soustředění a paniky („Třetí ruce, potřebuju třetí ruce.“; „Pořád to teče, krev dělá odlesky.“; „Pohybem sledovat oblouk jehly.“).

Příkladem ilustrativního, symbolického využití zkušenosti kardiochirurga pro její extrapolaci na život a poezii je pasáž věnovaná pochybnostem nad správně vedeným stehem, v níž se odborný problém proměňuje v čirou existenciální úzkost: „Jeden ze stehů bude špatný. Nikdy to takhle zdeformované nebylo.“ Absence jistoty v lidském životě je obecnější: nevíme, zda jsme zrovna něco nepoškodili právě ve chvíli, kdy jsme se to snažili zachránit. Život je série přesných úkonů, v nichž se nesmí nic pokazit, a zaručeně se to stane. Subjekt si neustále uvědomuje možnost omylu a nemožnost úplné kontroly, a proto se z této sbírky nestává heroický portrét lékaře, jeho síly vůle a dovednosti.

Není chirurga bez básníka

Vedle světa odborné preciznosti stojí svět intimity. Ne, nestojí vedle, stojí v něm. Milostné básně netvoří oddechovou protiváhu k „nemocničním“ textům, spíše jsou jejich druhým pólem. Nakládání s tkáněmi a cévami se odehrává v paralelní podobě na úrovni vztahové. I láska je u Jursy záležitostí jemných spojů, křehkých struktur a neustálého vyvažování blízkosti a vzdálenosti. A ta nádherná báseň v próze, která ovšem velmi precizně popisuje krevní oběh plodu v děloze a jeho šokující přeměnu po porodu a prvním nadechnutí (Příval z plic doslova zabouchne oválné okénko. Proud v dučeji váhá, pak se výhybka mezi aortou a plicnicí navždy uzavře. Věci zevšední.)!

Příznačné je, že city bývají vyjadřovány prostřednictvím konkrétních předmětů nebo drobných situací. V básni Zápas barev zazní: „Jednou ti do srdce / zašiju sněhovou vločku.“ Spojení s milostným gestem je naprosto přirozené. Šití se stává jazykem péče, lásky, spíše než kódovaným výkonem medicínským. Podobně v básni Hnízdo prostá ošatka vajec přechází do obrazu ochrany a něhy: „až je zvedneš / zůstane suché místo“.

Láska je v této sbírce pozoruhodně nenápadná. Není založena na deklaracích, vyznáních ani velkých gestech. Vzniká v detailech, v pozornosti věnované věcem, v drobných přesunech významu. S partnerkou, která není předmětem lyrické idealizace, lze sdílet pohled na svět. V básni Parciální tlak kyslíku se rozhovor o odstínu laku na nehty plynule promění v úvahu o hemoglobinu, kyslíku a hvězdách. „Zvol číslo saturace krve.“ „Navrhnu šedesát procent.“ Následně se subjekt rozepisuje o kationtu železa, který „sedí v hemoglobinu jak briliant v prstenu“. Vědecké poznání a citová zkušenost zde nejsou protiklady; navzájem se osvětlují.

Subjekt se pohybuje v prostoru, který ho neustále přesahuje: „Vznesl jsem se nad rozsáhlý kar, zatímco ona padala dolů… Letěl jsem jako nikdy.“ Pohyb není lineární, ale vertikálně rozdělený. Subjekt a „ona“ se neustále míjejí v různých výškách reality.

Právě schopnost propojovat odborné a intimní patří k nejvýraznějším rysům Jursovy poetiky. V této poezii neexistuje hranice mezi pracovním a osobním životem. Hemoglobin, jehla, steh, sání nebo operační pole jsou součástí jazyka, kterým subjekt přemýšlí o lásce, smrti i každodennosti – a ovšem tomhle v průniku, daném transparencí.

Básník Radovan Jursa, foto: Filip Vonka

Posraní kosi. Proč neodletí?

Podobně důležitou roli hraje ve sbírce pozornost k drobným předmětům a nenápadným situacím. Jursa patří k básníkům, kteří dokážou dlouho setrvávat u jediného detailu a postupně odhalovat jeho významové vrstvy. Promáčknuté dno nerezové mísy, suchá stopa na mokré dlažbě, prasklá dlaždice, vosí hnízdo nebo skvrna po dešti nejsou dekoracemi, ale místy, kde se realita otevírá hlubšímu čtení. Z nenápadné zahradní situace se stává meditace o samotě a blízkosti: „Že to já jsem prázdné místo, ačkoli vše kolem zalévá něha.“ Tato proměna probíhá bez jakéhokoli patosu. Metafyzický rozměr vyrůstá přímo z konkrétního předmětu.

Také krajina ve sbírce není romantickým prostorem úniku. Ptáci, zajíci, stromy nebo sníh nejsou symboly přírody stojící proti civilizaci. Jsou součástí stejného světa jako nemocniční chodby a operační sály. Kosi zpívající v zimě, zajíc běžící před světly auta nebo vosy uvězněné ve sklenici vytvářejí obrazy života, který navzdory všemu pokračuje. „Posraní kosi, fanoušci života, co je tady drží? Proč neodletí?“ Za ironickou formulací je patrný obdiv k životní houževnatosti, která prostupuje celou knihu.

Významná je rovněž práce s jazykem. Jursa střídá strohé záznamy, odbornou dikci, civilní pozorování i překvapivě něžné metafory (okno do přístavu / nabídne jeden a půl racka; z tvých ramen / vytékají paže) a pronikavá přirovnání (Půl věty a dost, jako bys ponořil triangl i s cinknutím pod vodu) či skvělé, nejjemnější hrubosti (Srdce naskočí, jako by to dělalo každý den. Namočím pinzetu do rány a vedle na roušku napíšu: „Sníh je tichá forma deště.“) s vulgarismy (hovno na jazyku je přesnost lásky). Verš může během několika řádků přejít od technického detailu k lyrickému obrazu, aniž by působil násilně. Všechny jazykové roviny sdílí důvěru v konkrétnost a důvěru ve svůj metaforický potenciál. Některé básně navíc pod čarou nabízejí „nepoužitá slova“, nesmírně vzrušující prvek Jursovy tvorby (nepoužitá slova: akvárium, kladivo), jelikož – samozřejmě takto použitá jsou.

„Popis selhává“. Tento výrok není jen tematický, ale programový; sbírka neustále testuje hranici mezi tím, co lze říct, a tím, co se rozpadá v aktu řeči. I tam, kde se objevuje metafyzický tón, je vždy narušen materiální přesností: svět není duchovní, ale fyzikálně přetížený. V některých pasážích se tento tlak mění v až kosmologickou perspektivu, kde je svět vnímán jako nestabilní systém pohybu a pádu: „Bůh vypnul gravitaci / ale z nějakých nepochopitelných důvodů / stále padáme“. I když jsou zákony světa „zrušeny“, zkušenost pádu trvá.

Koncept transparence nakonec není knihou o průhlednosti, ale o jejích hranicích. Transparentnost zde není stavem úplného poznání ani definitivního odhalení. Je spíše krátkým okamžikem, kdy se podaří zahlédnout něco podstatného skrze vrstvy tkání, slov, vzpomínek nebo každodenních věcí. Stejně jako chirurg v operačním poli ani básník nikdy nevidí celek. Může pouze vytvářet podmínky, v nichž se něco na okamžik ukáže. Soustředí se na záblesky, kdy se svět stává na chvíli viditelnějším, čitelnějším, a zároveň připomíná, jak křehká a dočasná je každá průhlednost. Jursa statečně zkouší posunout těžiště uprostřed věty – a také tato operace se mu daří. Ostatně, jak se říká hned v prvním textu sbírky, „kvůli básni udělá člověk cokoli.“