Jedna báseň. Autoři čtou: Jan Sojka
Rozdíly a podobnosti: To napadá čtenáře nad knihou Přemalovat pot, a na to se také její autor Jan Sojka mezigeneračně zaměřuje. Je to krátká, sevřená, rytmizovaná poema (nikoli básnická sbírka) – žalozpěv za zemřelým otcem. Ten ovšem v Sojkově podání nenabývá božských rysů, ani k němu lyrický mluvčí nechová bezvýhradnou lásku.
Básník, prozaik i dramatik a středoškolský pedagog Jan Sojka, obdobně jako autor letošní Litery za Knihu roku Miloš Doležal (ale úplně jiným stylem a jiným básnickým jazykem), oplakává zemřelého z nejužšího rodinného kruhu. Tyto motivy či celé téma lze také nalézt třeba v poezii Lenky Kuhar Daňhelové, Natálie Paterové, Yvety Shanfeldové nebo Petra Hrušky.
Poema Přemalovat pot utíká ve valivém tempu nehledaného, výmluvně určitého jazyka: Ke stručné a naléhavé básnické sumarizaci otcova života patří i nekompromisní shrnutí života vlastního a jeho srovnání s tím otcovým – a pak tam patří také synové, třetí mužská generace hledící na ty dvě předchozí… A to, zda s nimi mluvčí naloží stejně jako otec s ním, když už se toho v jejich životech tolik tak nápadně podobá a odvíjí v konsekvencích stejných skutků. Ten i ten pije. Oba také pití připravilo o harmonickou rodinu. Oba jsou přesto schopni nějak fungovat, zaopatřit, zajistit, jednou nohou být v tomto světě. Pahýl té druhé neunese žádná žena, která má pijáka podpírat. Když otec umírá, nastává čas na autobilanci, upřímné pojednání sebe coby otce i syna a rozhodně ne svatého. Podobnosti (jdu v otcových stopách) se najednou odhalí úplně nahé a naze úplné. Tolik k podobnostem.
Při tvorbě obálky využil grafik Jan Měřička kresbu Petra Veselého, repro: Protimluv
Jan Sojka: Přemalovat pot
Kresba na obálce Petr Veselý, doslov Petr Čermáček. Protimluv, Ostrava 2023, 64 stran, doporučená cena 229 korun.
Jsou tu ovšem i rozdíly, které si lyrický subjekt, a klidně ho nazvěme Janem Sojkou, však se tu to příjmení mihne ve verších, palčivě uvědomuje a neváhá je zaznamenat, a tak se k nim otevřeně doznat. To nejdůležitější, co otci v rytmizujících refrénech své smuteční písně posmrtně připisuje, sobě odpírá.
Táta neodchází jako hrdina, ale ani coby poražený či ponížený, nebo ten, který selhal: Pro svého syna byl nejspíš dobrým otcem i při vědomí podstatných nedostatků i při tom, že syn zůstal spolu se svým bratrem v péči matky, která po sobě v původním domově nechala jen dopis na rozloučenou. Z poemy přesto nevysvítá pocit rezignace a pasivního přijetí genetických daností: Mluvčí se přeci jen trochu vzpěčuje svému předurčení a brání zrcadlení svého táty, nejspíš i při myšlence na své syny.
Otcovo odcházení je v básnické skladbě prezentováno lineárně: Od okamžiku náhlého přesunu do nemocnice z bytu, kde „už to nešlo“, se zastávkou v tom zašlém kvartýru (kde nastává nutné probírání a rozebírání pozůstalosti včetně dokumentů určujících pro životy ostatních), do postpohřební návštěvy otcova štamgastského stolu v hospodě, i se zbylými chlastbratry. Vzpomínky na tyto turbulentní okamžiky střídají memoárové střihy do časově vzdálenějších období, zejména času rozchodu rodičů, který kopíruje aktuální situaci lyrického mluvčího opouštěného ženou:
nejsem to já
ale pes v mém srdci
kdo ti leží u nohou
nebyl jsem to já
ale dravec v mé mysli
kdo pátral po tvých pohybech
a kdo z nás bude
ten který zalže
aby zakryl pravdu
a kdo ten
který bude lhát
aby pravdu objevil?
Jan ze stejných či podobných důvodů v této silné slabé chvíli zatouží sám zmizet a vydat se za otcem (ležím/ dech mě usvědčuje ze života). Žiju i já tak zoufale stejně, polykám den za dnem jako ten, který tak toužil žít v horské přírodě a ne v městském bytě, ale svou touhu nikdy nenaplnil a vlastně s tím vůbec nepočítal? Asi už to tak bude:
Můj otec byl silný
ale silný neznamená statečný
nikdy pohledem neuhnul
tomu co léta pevně znal
stejnou cestou do stejné hospody
ve stejném obchodě stejné nákupy
ve stejné dny na hřbitov
dnes by chtěl uhnout
tohle na Šumavu nevypadá
ale jak změnit směr
když může jen ležet
V čem jsou tedy shody a v čem rozdíly mezi mnou a otcem? Jaký byl můj otec – jak na něj hodlám vzpomínat a jak si jej pamatuju? V této básnické skladbě, kterou je vhodné nedělit, ale přečíst souvisle, je vše řečeno zcela srozumitelně a přímočaře: Můj otec byl velký/ ale velký neznamená silný; Můj otec byl silný/ ale silný neznamená statečný; Můj otec byl statečný/ ale statečný neznamená moudrý; Můj otec byl moudrý / ale moudrý neznamená velký. Ve světě, v němž žádná kvalita netrvá a není součástí zřetelné hodnotové škály, kde se zvrací ve svůj protiklad, aby se nakonec potvrdila z opačného konce, je nekonečně těžké obstát v otcovské i synovské roli. Pointou poemy Jana Sojky je proto potřeba, nutnost, závazek vyjádřit, čím vším z otce „nejsem“. A tak musím:
veškeré hmotě kolem mě
všem částicím a atomům
beze slov předat tajemství
jak moc nejsem velký
silný
statečný
a moudrý
Jak bylo řečeno: To nejdůležitější, co mluvčí otci v rytmizujících refrénech své smuteční písně posmrtně připisuje, sobě odpírá. Není důležité, kdo je čtenář a zda nějaký je: Tohle je básnická skladba směřující především k „já“. Splnit aspoň někdy nějaký závazek a slib, byť nevyřčený; tento je totiž zásadní: Neslibovat, přesto slib dodržet.
Jan Sojka, foto: ČT art – Ondřej Mazura
Jan Sojka (* 1973), básník, prozaik, učitel. Vystudoval Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v rodné Plzni (oborovou kombinaci bohemistika – historie). Působí jako středoškolský učitel. Knižně debutoval novelou Podzimní lidé (2006); prozaických svazků dosud publikoval šest, zatím posledním je povídkový soubor Rodina a jiné regály (2020) zachycující „svoji generaci“ v pasti covidové karantény. Dále je Sojka autorem pěti básnických svazků, z nichž Sesuv noci (2019) vyšel v překladu Eriky Abrams v Paříži pod názvem Éboulis de nuit (2019). Napsal také tři divadelní hry.
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
