Jedna báseň. Autoři čtou: Ivan Palacký
Ivan Palacký se ve své sbírce Škody jsou tajné soustřeďuje na „obyčejné ženy“, trochu vyhořelé, nikoli už nejmladší. Vlastně jim vzdává svérázný hold: muži, jejich partneři či protipóly, jsou jen odrazky či doplňky.
Výkřiky břich či Sledě, živé sledě. Tak se jmenovala některá z alternativních jazzově, později také elektroakusticky laděných a nakonec hudební abstrakci předvádějících uskupení, na nichž se podílel Ivan Palacký v osmdesátých a devadesátých letech. Brněnský experimentální hudebník a architekt, dnes člen ambi(val)entního dua Tílko (s Jennifer Helia DeFelice) a audiovizuálního improvizačního dua Koberce, záclony (s Filipem Cenkem), který spolupracoval s hudebníky z mnoha zemí světa, je, jak ukazuje jeho „pozdní prvotina“ s názvem Škody jsou tajné, podobně hravý, pokusnický a neortodoxní i coby básník.
Čtenář, jenž stojí před dílem tohoto hudebního mága, si nemůže pomoci a nahlíží jeho básnické novorozeně hudebníma očima: Jaká je tvářnost experimentu nebo ambientu v poezii? Stojí volná improvizace v hudbě na podobných principech také v literatuře? Z Palackého básnického debutu se zdá, že ano: Volnost to není neomezená, má svá pravidla a limity, které jí svědčí a díky nimž se nerozpadá na skrumáž záznamů, fragmentů scén či náhodně spojených obrazů. Je tedy možné, že Ivan Palacký v poezii využívá dočista tytéž principy jako v hudbě? A dochází k podobným efektům? Ne tak docela.
Žádná temnota!
Ten, který instrumentoval třeba i amplifikovaný jednolůžkový pletací stroj Dopleta 160 nebo solární panely, se se svou první básnickou sbírkou dostal i mezi „doporučené“ tituly letošních Liter, jejichž anotátor knihu označil jakožto soubor „vybuchující obrazotvornosti, fanfarónské demiurgičnosti, radostí z popletenosti světa a jeho básnického přepisování. Vrcholem knihy je pásmo imaginativních, velmi hravých textů se svéráznými ženskými hrdinkami, jež se odehrává v reálných i metamorfických podobách Brna. Porota oceňuje imaginativní sílu knihy a její sémantické gesto: Každá temnota má svou svítivou trhlinu.“
Copak znamená a k čemu se má vázat obraz trhliny v temnotě, jímž anotace popisuje Palackého poetiku, když v ní není nic temného a temnota se nepřivolává, maximálně mezi řádky ironizuje a stává se zdrojem pobavení? Palackého sbírka je vše, jen ne temná. Je lehkonohá, a kdykoli se jí zamane, přejde z humoru do vážnosti, respektive čtenáře bude udržovat v napětí mezi nimi po celou dobu, stejně jako v dojmu, že toto už někde četl, ale je to malinko jiné. Kniha nestrhává čtoucího do trudné propasti beznaděje či víru vnitřních běsů: Směje se i sobě sama, hraje si se sebou.
Co si přát víc?
Žádná všední melodie či rytmus, jen matérie zvuku, připisuje se Palackého hudební tvorbě. Je to tak i v jeho poezii? Zájem o tektoniku, tj. strukturovanost a stavebnost v poezii, převzatý z autorova civilního povolání? Malebná či dramatická zvuková či ruchová/tichová krajina stvořená tentokrát zvukem slov? Nepředvídatelnost, překvapivost, neurčitost, nejistota a rozostření ohledně zdroje zvuku, ovšem v básnickém obrazu? Absolutní experimentální originalita, tentokrát na materiálu slova a s ním?
Znalec Palackého díla, jež sám autor popisuje jako ponornou řeku abstraktních zvuků, by nejspíš při nákupu pěkně vypravené a celkem výpravné sbírky čekal šedesátkovou jinovýznamovou experimentální poezii, v níž se rezignuje na zavedený obsah a smysl slov, a mnohem spíše se počítá s jejich akustickými nebo vizuálními kvalitami a prostorem papíru včetně „bílých míst“, s celou výbavou nové literární estetiky. Ale Palackého prvotina namísto toho silně připomíná wernischovsko-ohniskovskou větev současné české poezie: Groteskní ztvárnění smutku, erotika, absurdita, nonsens, nehrdinská směšnost – a za nimi pobavený smutek: Neexistuje nic, co bych necítil.
PRVNÍ
Obyčejný život.
Běžné. Evidentní. Ohrané.
Teror ukrytý v nádheře opakování.
Vznešená všednosti, opyluj ležatou osmičku!
Den po dni. Noc po noci.
Rozkoš z vyhoření.
Pozlacená prostřednost.
Citový a smyslový spánek.
Prostý život!
A dobrý! Bez komplikací.
Jaképak proč?
Co víc si přát?
Trefa. Trefa.
Bravo.
Takto se do knihy vstupuje jedním z osmi úvodů, dalších „třicet bylo vynecháno“. Vznešená všednost, pozlacená prostřednost, nádhera opakování jsou u Palackého přetaveny v cosi velmi nevšedního, komického, ale mile, nevýsměšně, s pochopením zveseleného, ironizovaného jen mírně, s láskou (třeba Brno nebo ženy).
Grafická úprava knihy je dílem Evy-Marie Engström, repro: ČT art
Ivan Palacký: Škody jsou tajné
Dybbuk, Praha 2022, 128 stran, doporučená cena 149 korun.
Hledám něco nového, co zní povědomě
Kdepak Palacký: Čtenáře očekávajícího rozsypaná slova překvapí solidně založenou, bohatě obrazovou poezií o Brnu, ženách a ironii života. Jakkoli mohou znít zachycované mikropříběhy fantasmagoricky či absurdně, drží pohromadě a mají cosi jako „obecný smysl“ a jednotící prvky organizační i obsahové, zejména rozsáhlý „ženský“ cyklus básnických textů číslovaných Jedna až Třicet osm (s několika slovně označenými básněmi pro odpich). Tyto básně totiž mají fixní strukturu, pevný rámec úvodní repetice či variace: V Brně, na ulici Hraběte/ žilo v někdejším Kumpoštově sociálním bytě/ dítě; V Brně — v noci, na ulici Sssss a ssss/ uviděl jsem ženu, kterak klečí u země a šeptá do výklenku u bulharské restaurace; Na ulici ve tvaru krystalu/ seděla v přesýpacím pokoji žena, která často plakala na chleba s máslem; Na ulici nedaleko kavárny Prahavbrně / žila žena v pokoji s třiceti osmi bubáky a podobně. Tyto texty tvoří obsahově sevřený celek srandovních městských ženských mýtů s hravě pojatým pohádkovým entrée v každém dílu. Vtipná hra na Apendix je v Palackého případě slepé střevo o délce více než dvaceti básnických kusů.
Vzývaná prostřednost a průměrnost jsou jedinečné kvality, tak jedinečně univerzální, až se stanou originálními. Dělám pořád to samé: Hledám něco nového, co zní povědomě, něco starého, co tu ještě nebylo: uniori – neboli univerzální originál. Zhruba tak se vyjádřil autor o svém hudebním uvažování a cílech. Nejspíš o něco podobného, o něco, co zní povědomě, usiluje i v poezii.
Ivan Palacký, foto: ČT art – Ondřej Mazura
Ivan Palacký (* 1967), hudebník, básník, architekt, textař. Hrál (v osmdesátých letech a na začátku devadesátých let) v různých skupinách a účastnil se rozmanitých hudebních projektů. Od roku 2002 se věnuje volné improvizaci a rád se zúčastňuje krátkodobých kolektivních i sólových projektů. Od roku 2005 se jeho hlavní zálibou stalo „dolování“ zvuků z amplifikovaného jednolůžkového pletacího stroje Dopleta 160. Jako architekt se zajímá o architekturu bez „stavění“, sociologické metody v projektování a morfogenetické mapy v digitální architektuře. Básnická sbírka Škody jsou tajné je jeho prvotinou.
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
