Jedna báseň. Autoři čtou: gersin
Gersinovy básně ve sbírce Nespoutaná radost jako by vzývaly čtenáře na jízdu úzkým a hrbolatým koridorem, kde nemusí tolik rozumět sdělovaným výjevům. Stačí, když bude ochotný nechat se pozvat na jízdu strašidelným zámkem a otlouct se výmoly a překážkami, které se rachotícímu čtyřkoláku staví do cesty – přece taková je podstata zábavy.
Gersinova jízda není laciná. Vyžaduje jízdní dovednosti vysoké náročnosti, aniž by slibovala, že se dojede do cíle, který byl přislíben, když se na první straně knihy nasedalo. Živočišně to tu mlaská, kovově řinčí. Je dobře možné dojít úhony. Tady se pozorují životní neúspěchy, přitom touha byla tak veliká.
Teď jsme minuli milostný příběh, ale zbyla z něj pouhá šmouha za oknem. Tudy už jsme možná jednou projížděli – netočíme se v kruhu? Děti jsme vesele hodili do sněhu, pokud to ovšem byly děti. Kdo jsme: mohl by to být pár, dvojice na cestě k někdejší lásce nebo v boji za udržitelnost a záchranu spojenectví. Může to být osamocený rytíř já – a já, poháněný spíše drtivou touhou, toužebnou vytrvalostí, která nutně musí být na úkor výsledku, o nějž se usiluje, a bude provázena zklamáním a nedůvěrou, které vedou k obezřetnosti, ale nedokážou típnout další pokusy o nedostupný úspěch. Jízdě to dodává nervní, hektické tempo, které rozvrzaný vozík unáší neznámo kam. Je to o strach. Celou dobu zrají plody lhostejnosti a tříska se blíží oku, můžete se kdykoli rozmáznout o stěny koridoru. Nebo vás shodí pod rozvrzaná kola váš spolucestující: nemyslete si, že ho znáte.
Bez ustání boj
Sbírka Nespoutaná radost je rozdělena do tří oddílů: vodní sloupec / otázky na tělo, dále detektor pravdy a nakonec molitanový soupeř/ otázky na tělo. Tady se stále s někým bojuje, boj je synonymem pokusů o život: s pravdou o pravdu, s vodou, která není průzračná, s neviditelným či neživým soupeřem. Mluvčí jako by nebyl pro boj dobře vybaven, přesto si na něj znovu a znovu troufá. Souboje jsou drsné, čistý štít nebyl k nalezení, nevyskytuje se žádný hrdina. Soupeř je z molitanu: je to sice měkké, poddajné, ale vůbec to nejde roztrhat na cucky. Po nalákání na „cíl“ a jeho dobytí přichází rozčarování: nic z přislíbeného nebylo dodrženo, věci vypadají úplně jinak:
a když jsme se konečně dočkali
nic to nebylo (!)
nebo jen něco
co se projeví až za mnoho let
Sbírkou prochází několik návratných motivů, z nichž dominantní je pocit přehlíženosti světem, nevidomosti těch, kteří by se snad dívat pokoušeli, jejich lživý zájem, markýrovaný zaujetím druhými, jehož nejsou ve skutečnosti mocni. Nemožnost se navzájem skutečně poznat a sblížit.
Dojem tlučení hlavou do zdi, vlamování se do zamčených dveří, vyvolávání citu, který se nedostavuje (ruka mi upadne dřív/ než rozdmýchám tvůj cit). Hlavně však: dojem potřeby vyslovit se a potvrdit si, že to nebylo marné.
nevydírám
jen bych rád
aby mě ještě jednou
malá ještěrka lechtala v dlani
a někoho
někoho abych potkal v prázdné ulici
aby se nemohlo stát, že mě nevidí
někoho abych potkal
tváří v tvář
Obálku s využitím kresby Václava Švankmajera navrhl Tomáš Nedoma, repro: Trigon
gersin: Nespoutaná radost
Ilustrace Václav Švankmajer, Trigon, Praha 2022, 98 stran, doporučená cena 160 korun.
Slovům jako jediným přikládá mluvčí této poezie význam a důležitost, je však nutné mít se před nimi na pozoru:
obrazy tvoří svět snů
doteky tvoří svět iluzí
jen slova jsou skutečná
ale pravý obsah jejich světa příslibů
poznáváme jen velmi pomalu
Tedy i slova slibují, zaručují se, ovšem jejich skutečné obsahy jsou neproniknutelné – i slova jsou zdrojem rozčarování a možná i divokého vzteku. Kam je možné se obrátit? Nedorozumění nás všechny přežije a spasitel je neproniknutelný ve snu i naživo (sny o spasiteli se ve sbírce vyskytnou opakovaně).
Více než oddíly, které budou spíše dílem náhody či hry, je Nespoutaná radost rytmizována opakujícím se motivem-titulem básně „otázky na tělo“. Toto sousloví může žít třikrát: ptáme-li se na to, čím je tělo, ptáme-li se těla a dostáváme-li osobní otázky.
Zuřivě snovým prostředím této sbírky provázejí ilustrace Václava Švankmajera: musí jít o sbírku surrealistickou, když jsou tu sny a jejich básnické záznamy? Nemusí a nejspíš nemá. Pocity vyloučenosti a nemožnosti kontaktu jsou nikoli nadreálné, jsou skutečné a naléhavé. Ne: ani cestnatá krajina z nás/ neudělá sousedy. Jedna z básní se jmenuje dočkat se. A to je asi obecné pojmenování pro vlny touhy a nakonec i pro naději, které nesou tuhle poněkud hořkou, ale působivou sbírku.
Básník gersin, foto: ČT – Ondřej Mazura
gersin (vlastním jménem Vladislav Reisinger, * 1971). Básník, prozaik, výtvarník. Knižně debutoval roku 1997 ve sborníku Jedním uchem dovnitř aneb Literární tucet Rádia 1 a Revue Labyrint. V roce 2000 vydal vlastním nákladem soubor textů Básně tohoto léta (1989–2000). Následovaly sbírka básní Ticho a jiné stroje (2005), soubor básní a povídek Šedá korouhev (2006), básnické sbírky Krátký projev k papežům (2010) a Medvědí mimika (2015). To vše autor publikoval pod svým občanským jménem Vladislav Reisinger. Roku 2019 mu vyšel svazek básní a básnických próz Hvězdářova žiletka – a tu podepsal jménem gersin (ano, s malým „g“). Aktivní je rovněž výtvarně. Samostatné výstavy: Junior Klub na Chmelnici (1994), Obecní galerie Prahy 9 (1995), galerie Nový Horizont (1997), foyer Paláce Akropolis (1998). Žije střídavě v Praze, ve středních Čechách a na Moravě.
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
