Jedna báseň. Autorky čtou: Daniela Vodáčková (podruhé)

Daniela Vodáčková ve sbírce Grotte buduje vysoce intimní prostory, které obývá zvídavý subjekt s nesmírně vybroušenou senzitivitou vizuální, zvukovou i haptickou. Kniha je založená na prolínání, prorůstání a vrstvení jevů: bytostí živých, nemrtvých, oživlých i neživých, vzpomínek (času), aktuálních prožitků a laboratorním ozkušování známého s nově vybádaným. Subjekt sám sebe neustále vrhá do nové zkušenosti se starými jevy a při tom je mu sedmým smyslem jazyk a řeč. Slova jsou průběžně stavěna přes vrstvy senzorických vjemů a poměřována s nimi: dotykem nebo zvukem hlasu. Jeskyně sama je prostorem, kde vizuálno ustupuje tmě, teplo chladu a zvuk – včetně zvuku vlastních slov – se odráží od vlhkých stěn. Právě tady může naplno vyznít síla i slabost jazyka, protože právě jen ten v grotě zůstává dostupný tělu ke zpracování i tvoření, k produkci i percepci světa. Gesto má moc obnovit chvíli, všech sedm smyslů se vzájemně obohacuje.

Ozkušování časoprostoru

To je výchozí situace sbírky, kterou Daniela Vodáčková experimentálně probádává, studuje ji („sleduji vlastní pohyb“; „mám dostatečně prozkoumané/ dveře a chodby pod?“). Je jedno, že se při tom ocitá v důvěrném prostředí domova, svého letního sicilského sídla nebo vlastní zahrady; grotte lze nasimulovat a zažívat vnitřně. Zvídavost a vůle k objevování, která trvá a žije, a vhled, nadhled a svérázný humor!, ten nejjemnější z jemných, udržují nejen subjekt, ale i text sbírky plné života a mladosti.

Související článek

Jedna báseň. Autorky čtou: Daniela Vodáčková

• Magdalena Šipka

Všechno k lyrické mluvčí promlouvá, všechno hovoří, někdy je potřeba ty hlasy nevyslyšet a umlčet („okamžitě odpovídám na drobné prosby, odpovědi ukládám/ do spíže; tam přestávají mluvit“; „poslouchám různé názory v záhonu“), jindy je rozmluvit a promluvit s nimi či k nim. Nevyřčené mlčí hřmotem černé díry.

Vrcholem slasti a kýženým stavem je to, co „dospělí nazývají nudou“ („modlím se za chvíle ničeho“, „modlím se za co nejnudnější léto“; /Pozoruji kolem sebe, co není“): nic, ticho a absence tzv. účelné činnosti, které jsou podmínkou skutečného dění i zření („Když tohle dokážeš, jít se mnou, vedle mne,/ když tohle všechno zvládneš, setkáš se s pravým nic“). Třeba když se „dnes poprvé v obřím smrku/ objevilo město“. Tehdy se vnitřní bytost oddělí od „mé vnější bytosti“, která třeba jen tak sedí na lavičce. Vnitřní bytost musela trpělivě čekat, aby k takovému oddělení mohlo dojít. A pak je možné nadít se objevu, že „žádný dubový list se neopakuje,/ každý je/ jen jednou“, přijít na to, že tvůj slastný „dotyk stále trvá“, stejně jako světlo pronikající plátky citronu na obraze ze 17. století je uchované navždy.

Čas jako sediment

Z tohoto nastavení vyplývá a v něm se zrcadlí zvláštní práce s časem. Grotte není lineární kniha, ale text vrstvení. Události se neřadí za sebou, ale sedimentují, překrývají se a zůstávají současně přítomné – to tudíž platí i mrtvých. Čas působí jako tlak, který zhutňuje zkušenost do vrstev. To je explicitně naznačeno v obrazech, kde se paměť chová jako geologický proces: „paměť se nevrací, ale usazuje“. Minulost není navykle rekonstruována, ale je fyzicky přítomná jako vrstva, kterou nelze oddělit od aktuálního vnímání. Paměť pak nemá kontury narativního vzpomínání, význam okamžiků se objevuje až v překrytí, vrstvení: „každý dotyk zůstává pod dalším dotykem“. Paměť se tak sedimentací neustále zahušťuje.

Prostor či „prostředí“ jsou stejně tak prostupné a vrstvené jako čas, mezi sebou i se subjektem a jeho tělem: prostředí, věci, živé i neživé, jsou určovány svým vztahem k subjektu, a jím také uváděny v život, a vnímající subjekt je naopak jimi oživován: hranice mezi nimi je propustná, vratná, nikdy definitivní.

V prostoru se ustavuje tělesnost a hlas. Tělo se objevuje v kontaktu se stěnou jeskyně, s vlhkostí, s ozvěnou vlastního pohybu, jako by bylo vždy už součástí prostředí, které ho obklopuje – a jím je neustále přeskupováno: „kůže si pamatuje víc než slova“.

Obálku navrhlo a básnickou sbírku Grotte graficky upravilo studio Lacerta, zdroj: nakladatelství Malvern

Kompozice sbírky tento pohyb podporuje: opakovaně vstupuje do stejného prostoru, který se pokaždé mírně promění. Každý návrat přináší jinou konfiguraci téhož místa, jiné nasvícení, jinou intenzitu tmy. Čtení se tak děje v kruhu a postupně prohlubuje a v této struktuře se pak ustavuje i hlavní napětí mezi stabilitou a rozrušením formy. Jazyk se snaží zachytit něco, co se neustále rozpouští v okamžiku svého vyslovení: „když to řeknu, už to není stejné místo“. Výpověď nefixuje, je to krátký dotek, který mění to, čeho se dotýká.

Lidskou přítomnost, existenci lyrické mluvčí, potvrzuje až přítomnost druhé osoby, a „on“ v této sbírce přijíždí, aby lyrické mluvčí stvrdil tu její („ty jako orientační bod potvrzuješ mou přítomnost tady na Zemi“). Není u toho třeba slov, ostatně ženský subjekt sbírky si je vědom toho, že s věkem „nabývám na hodnotě/ jako starožitná komoda, biedermeierovský/ kus, podstatný i lehký, s vůní leštěnky“, mluvčí je „veselá smuteční vrba“ s rozpuštěnými vlasy – a osamělost není samota.

Sbírka je takových přesných obrazů plná („Celý den jsem myslela na její ztrátu, až mě sevřely kolíčky jako povlávající cíchu“), ale ne moc – tak akorát. Ti dva se setkávají v zahradě a zahradou: metafora těžkých, ještě nepřemrzlých jablek, která společně sbírají a která na ně v trávě, kam těžce padla, čekají. Vzájemná prostupnost platí pro vše v této sbírce: věci, rostliny, zvířata, lidé – všichni jsou plnohodnotní, jsou si rovni, jsou jedno, vzájemně stvrzují svou existenci.

Druzí jako orientační bod

Druhou osobou může tak být třeba také květ amarylisu na dvoře sicilského „druhého domova“; může jí být i slavná malířka Sofonisba z přelomu 16. a 17. století (oslovovaná jako „praprababička“, básně jsou jí věnovány třeba „na výročí našich 490. narozenin“; Sofonisba Anguissola se dožila téměř sta let), může jí být zahrada nebo les jako celek. Se všemi lze rozmlouvat, zdravit se s nimi, být si s nimi v pravém smyslu slova.

Máme spolu vztah. Jdeme do kavárny,
objednává vodu s ledem, nechápe,
že chci zmrzlinu a cappuccino.
Komplikovaný, sám sobě se líbí, žárlí
i na vlastní stín. Z kavárny do optiky.
Dlouze vybírá brýle od Armaniho.

Ano, (ta vtipná) řeč je o květu amarylisu.

Básnířka Daniela Vodáčková, foto: Filip Vonka

Jeskyní, grotou, je dům, domov – ten s duchy v kamnech a vřeštícími kunami v půdě. A pak samozřejmě sicilská piniová vesnička s velkým G. Ta také – ale zdaleka ne jen. Jeskyně samozřejmě a lehce odkazuje ke všem obrazům, které známe a pojí se s ní: k jeskyni slov, k pravěkým jeskynním lidem, z nichž vzešla civilizace, k jeskyni Platónově, jež je metaforou nepravého poznání i omezeného vědomí a posléze hlubinněpsychologickým archetypem nevědomí, k vnitřní jeskyni mysli i vnitřnímu exilu před světem, jeskyni pro Krista a svaté, jejíž temnota je cestou k Bohu i prostorem vzkříšení, jeskyni jako archetypálnímu mateřskému lůnu i hrobu, k místu pro přechodový rituál mezi smrtí a znovuzrozením – a právě ke smrti se Vodáčková s nesmírnou prostotou a beze strachu obrací opakovaně, protože smrt – jako vše v této sbírce – je silně a jednoznačně prolnutá se životem. Jeskyněmi je také podkutané ono sicilské místo, které se podle nich jmenuje.

To, co je v běžném poetickém uvažování pozadím, se zde stává aktivní strukturou: jeskynní tma není absence světla, ale znovu – médiem, které věci zpřítomňuje. Vidění se rozpouští v hmatu, zvuku, jazyce a paměti. Verš „dotyk je přesnější než obraz“ posouvá epistemologii sbírky směrem k tělesné zkušenosti jako primárnímu způsobu poznání. Tak se proměňuje i subjekt: stává se průchozí entitou, která je formována i rozrušována: „nejsem uvnitř ani venku, jsem mezi stěnami“. Tento stav mezi není přechodný – subjekt není někde umístěn, ale vzniká právě v napětí mezi materiálními strukturami prostoru.

Základním smyslem sbírky v senzorickém významu jsou (odhlédneme-li od smysly jednotícího prolínání) hlas a slovo: hlasy ptáků, dětské hlasy sestřiny i přítelkyň, cizí hlas, co vychází z mých úst, ale i hlasy pomerančů, odrazy hlasů těch, co právě odjeli, hlas lišky nebo ducha ohně, co plápolá v krbu, hlas podvečera, pevný hlas synovcův, hlas malinových keřů, který je hlasem „prostředního léta“, hlas myšlenek, zvonů z kostela a pak ten snad hlavní: „Nesmím překřičet svůj vnitřní hlas“. V některých pasážích se hlas lyrické mluvčí ztišuje až na hranici vnitřního monologu, jindy se rozšiřuje do jakéhosi kolektivního ozvuku prostoru. Tato proměnlivost vytváří dojem, že jazyk nevychází z jednoho bodu, ale vzniká v prostoru: „hlas se vrací ze stěn dřív, než ho vyslovím“.

Hlas ticha, mlčení je nejsilnějším, nejmocnějším hlasem. Říká, že je třeba nechat si před sebou bílé plátno, mluví o tom, kolik odvahy a odžitých let to vyžaduje: „nespěchej, nemusíš hned vědět, co na něm bude. Pozoruj trpělivě, co se přihodí“. Grotte toto umění dovádí na mistrovskou úroveň a zůstává u toho bezprostřední, prostá, intimně milá jako zahrádka a dobré jídlo a metafyzická až k mocnému děsu. Žánr interpretace toto zapovídá, ale Daniela Vodáčková je básnířka světového formátu, formátu Anne Carson a Divokého kosatce, formátu Emily Dickinson, kterou v recenzi této sbírky jmenoval Adam Borzič; svého vlastního, jedinečného metafyzického formátu, v němž není malých a velkých „věcí“.