Vysočina mezi zuby. Literární potulka Miloše Doležala rodným i domovským krajem

Vysočina – krajina svíraná mezi Čechy a Moravou – je jako drcená švestka. Možná proto, aby vydala dobrou šťávu. Často je ponořená v mlze, která kryje všemožné hangáry a hrůzy a současně přidává krajině rozměr záhadnosti a dušičkovosti. „Mlhy tu zbásnily krajinu,“ zahlíží básník Antonín Sova. Vysočina je nahá haluz a křovisko, skrývající život a odolávající nepřízni počasí. Vždyť si vezměte vypovídající názvy některých obcí: Skuhrov, Sychrov, Syrov, Studené, Studenec, Větrný Jeníkov.

Vysočina je také tvrdá žula. A žula jako by určovala nejen původní barevný tón vysočinských zdí, hradeb, zídek či schodů, ale formovala také charakter a osudy lidí. V jisté nesnadnosti i nepoddajnosti. Drsnosti i chudosti. Strakatosti i krabatosti. Strakatá krabatina může na některých zapomenutých místech odkazovat ještě ke své původnosti a tajemství, někde připomíná vnitrozemí Bretaně či francouzskou Auvergne, ale krutě je poznamenaná brutální kolektivizací padesátých let a normalizací let sedmdesátých. A také euforií a chaosem času po roce 1989.

Vizuál pořadu Literární místopis, jehož průvodcem je spisovatel Jaroslav Rudiš, foto: Petr Hrubeš

Literární místopis

Nový literární cestopis České televize představuje Česko jako zemi plnou příběhů, spisovatelů a knih. Spisovatel Jaroslav Rudiš provází diváky a divačky po jednotlivých krajích Česka, kde rozmlouvá s autory a autorkami, jejichž tvorba je s daným krajem spjata, a připomíná i slavné a již nežijící rodáky a rodačky.  Třináctidílný pořad je k vidění od 10. září každý čtvrtek od 20:15 na ČT art.

Do Vysočiny je možné vstupovat z jakékoli strany a vždy vás neokázale „vtáhne do děje“. Přijíždíte-li od západu, vítá vás podivuhodný maják, románská věž kostela sv. Václava v Chřenovicích ze 12. století, která přečkala staletí a jako tichý strážce tu tiše hlídá. Tady někde Vysočina nabírá svůj dech, tady někde nad řekou Sázavou se probouzí. A její dějiny kopírují dramatické děje celé střední Evropy. Živelné pohromy, bouře, okupace, války, spolubytí českého, židovského i německého obyvatelstva, chvíle vzmachu, obnovy, řádu. Vysočina má své básníky (Březina, Deml, Reynek, Zahradníček, Sova, Jirous a tak dále), malíře a architekty (Kosárek, Justitz, Zrzavý, Panuška, John, Hoffmann, Králíček a další), hudebníky (Stamicové, Mahler, Novák, Martinů, Eben a tak podobně), světce a mučedníky (Zdislava, Vaněk, Toufar, Bula, Zvěřina…). Má své tajemné smírčí kameny a kříže (pokud je někdo nezničí či neukradne), poutní místa a prastaré svatyně a kláštery, venkovské zámky i hrady, mlýny i mosty, pivovary i hospody (pokud je provozovatel nezavře), potoky i rybníky, smuteční síně i venkovské hřbitůvky.

Lipnice plující nad krajinou

Mým domovským vysočinským územím je od narození i skrze předky krajina mezi Ledčí, Humpolcem a Havlíčkovým Brodem, jejímž středem je mohutná zřícenina hradu Lipnice, která připomíná parní lokomotivu, ztroskotanou loď či velrybu v oblacích. Gotická kamenná Lipnice pluje krabatinou a dějinami jako neohrabaná bytost a nese s sebou paměť a tisíce očí, které se na ni i od ní dívaly do kraje. Je to vyvolené místo – v podhradí se tam narodil Bernard Mahler, otec hudebního génia Gustava Mahlera, který přišel na svět jen pár kilometrů odtud, v kališťské hospodě. Jaroslav Hašek tam našel vlídné, vstřícné a lihové zázemí pro diktování Švejka i cesty pro různé tahy a toulky.

Jaroslav Rudiš a Miloš Doležal při natáčení Literárního místopisu věnovaného Vysočině, foto: Petr Hrubeš

Do okolí Lipnice se často z nedalekého Petrkova vydával Bohuslav Reynek a uhranutě psal o zdech a kamenech, „které jsou zahaleny omítkou jako žebráckým rouchem“. Malíře Jaroslava Panušku tu doháněly vize středověkých bitev i divoká strašidla. Malíř Jan Zrzavý si nechal ze svého půdního ateliéru nad okrouhlickou poštou vytvořit výhled na Lipnici, kterou na horizontu vídal od raného dětství. Po stopách Svojsíka a Wolkera tu chodil, stanoval a skautský deník si vedl mladičký Jan Zábrana, který bude jednou – právě ve vzpomínkách na podzimní Lipnici a Orlík – překládat na pražském malešickém sídlišti Jeseninovy básně a Buninovy povídky. U blízké Sázavy stanoval se svými hochy „od Bobří řeky“ ve třicátých a čtyřicátých letech Jaroslav Foglar – Jestřáb. A na Lipnici komponoval v podkroví své chatky u klavíru své velké opusy hudební skladatel Petr Eben a oknem se díval ke Kalištím, jako by se vědomě propojoval s Mahlerovým geniem, drásavými i melancholickými tóny.

Tento můj domovský kraj má své románské, gotické a barokní skvosty, drobné i rozměrné, s neobyčejným citem postavené v krajině, jejichž vrcholem je bezesporu Santiniho geniální vyzvednutí želivského klášterního chrámu do dynamické klenby, která svými křivkami i hrou světla a stínů připomíná pohyb moře nebo proudy ducha-vichru. Tento kraj má také svůj zlatý věk, tedy období meziválečného Československa. Prvorepublikové stavby ukazují, s jakou energií, elegancí, sebevědomou samozřejmostí, střídmým měřítkem a solidností byla republika budována i v tomto zdánlivém zapadákově.

Vysočina. „Kdo se do ní jednou zahryzne, nemůže se odpoutat a její příchuť mu navždy zůstane vězet mezi zuby.“ Tak o tomto kraji smýšlí básník a spisovatel Miloš Doležal, foto: Petr Hrubeš

Místa různě vtělená

Ptáte se mě na místa, ve kterých se Vysočina nejsilněji vtěluje do mého vnímání a psaní. Tady krátká výseč: dva tisíce let starý Vilémovický tis a lípa v Kamenici nad Lipou; zvon Vilém na věži brodského děkanského chrámu; Číhošť (se svým tajemným příběhem z III. neděle adventní roku 1949) jako geografický střed republiky; synagoga v Třešti, kterou po několik letních prázdnin navštěvoval Franz Kafka; balvany a remízky v polích u Tasova; ošlehaný plechový sv. Gothard na hrotu věže kostela v Budišově; dům-hříbek (tuskulum pro básníky) v lukaveckém parku; románská krypta třebíčské baziliky; klášterní knihovna v Nové Říši; rodný dům hrdiny Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích a rodná světnička Bohuslava Martinů na kostelní věži v Poličce; hrob Jana Zahradníčka a dvou jeho tragicky zemřelých dcerušek na uhřínovském krchově; fara v Babicích;  kostelík-tvrz ve Vítochově,  kostel-želva v Obyčtově;  Štursova plastika Píseň hor u kašny v Novém Městě na Moravě;  orchestrion v knajpě ve Veselíčku;  spirála-šroubovice Santiniho schodiště v Želivě i ve Žďáru;  fresky na zámku v Žirovnici se zajícem, hrajícím na dudy, rytířským soubojem i hrůzným boschovským peklem se zavrženými; anděl Posledního soudu od Řehoře Thényho, troubící na polnici a probouzející mrtvé na santiniovském hřbitůvku-lebce ve Žďáře.

Z městyse s idylickým názvem Zahrádka zbyl jen kostel, v sedmdesátých letech bylo kvůli výstavbě přehrady zbouráno, foto: Petr Hrubeš

Život a smrt Zahrádky

Do mého psaní také silně prosákly příběhy z vesnic, kde jsem vyrůstal – Horní Paseky, Kaliště, Podivice (ostatně tak se jmenuje moje básnická prvotina). A především z městyse s idylickým názvem Zahrádka, dnes zatopeným přehradním jezerem. Ještě před padesáti lety se na řece Želivce rozkládalo městečko. Statky a stavení, několik hospod, obchody, fabrika, dílny, stodoly, zahrady, hřiště, sokolovna, obec s bezmála tisícovkou obyvatel. Za války a krátce po válce v ní působil kněz Josef Toufar, dnes známý z číhošťské kauzy. První písemné zmínky sahají do roku 1219. Po sedmi stoletích: Z rozhodnutí komunistické vlády a strany bylo městečko v sedmdesátých letech kvůli výstavbě přehrady zbouráno. Zůstal stát – tak trochu zázrakem – jen kostel svatého Víta, z náměstí zbylo několik laviček, obrubníků, barokní socha, kašna a lípy, opodál tři domky a hřbitov. V bujné všepohlcující vegetaci ovocné stromy, stříbrný smrk, torza sklepů. I vlastní minulost. Svatby a pohřby předků. V hospodě U Horkých zapíjení mého narození.

Jedna z raných vzpomínek: scházíme s otcem a matkou městysem, podivné úpění a skučení doprovází hluk kladiv a lopat, kov naráží na kámen a suť. To lidé bourají své domy, skřípají trámy, oddělované od sebe jako kosti od masa. Matně si vzpomínám na některé tváře těch, kteří bourali, a tím se loučili se svými domovy. Někteří jsou pohnuti, jiní očekávají změnu – budou se prý stěhovat do měst, do modernějšího, za lepším výdělkem a pohodlím. Ale tady vidím, jak krumpáči překopávají svoji pupeční šňůru. Až později si uvědomím – tenkrát se rozrušovala staletími utvářená obec, prastará civitas, zpřetrhávaly se vazby, ničily se otisky lidských rukou, demolovala se paměť. Bylo to zanikání v přímém přenosu.

Hrob Ivana Martina Jirouse v Kostelním Vydří na Vysočině, foto: Petr Hrubeš

Na zahrádeckém hřbitově, k němuž šplouchá voda jezera, leží někteří hrdinové mých knih (Obec, Jako bychom dnes zemřít měli, Ezechiel v kopřivách) – Rudolf Prokop, kterého probodla kráva rohem; Jan Pašek, knihovník a představitel komediálních rolí v ochotnickém divadle, jenž za protektorátu nevydržel tlak německé decimace a oběsil se; bratři Brzoňové, co záhadně zemřeli jen pár dní po sobě;  Václav Tomek, který odmítl vypovídat na gestapu;  Irenka, která v nešťastném těhotenství vypila louh a zabila sebe i dítě…

… a když spočineš

Po poutním výšlapu je třeba na chvíli spočinout ve stínu mohutného buku a od vrchu Melechova, který husité přejmenovali na biblický Oreb, se zahledět do kraje. Vše je důvěrné a blízké. Hřbet Orlovských lesů, poslední nevyasfaltované polní cesty, vinoucí se krajinou až k mračnatému horizontu, otevřené žulové lomy s průzračnou vodou (tedy pokud ze dna neuniká z dávno utopeného sudu olej). A rovy předků i se žulovým balvanem-pavézou-štítem, který jsme z lesa přenesli na matčin hrob.

Ona část země mezi zubem Lipnice a plavným Želivem, mezi náhorní plochou u Kališť a mýtickým Melechovem, má nezaměnitelnou chuť. Ostatně tak jako celá Vysočina. Kdo se do ní jednou zahryzne, nemůže se odpoutat a její příchuť mu navždy zůstane vězet „mezi zuby“.

Mezititulky jsou redakční.
Autor je básník, spisovatel a publicista.