Jedna báseň. Autorky čtou: Magdalena Šipka podruhé
Magdalena Šipka ve své druhé básnické sbírce Fénix a kočka píše o vztahu lásky a moci, o těle a jeho zraněních a o začátcích, návratech a koncích způsobem, v němž se osobní zkušenost neustále rozpíná od já a ty přes my do krajiny, společnosti i jazyka. Intimitu zachycuje jako proměnlivý prostor blízkosti a ohrožení, touhy a hranic, paměti a opakování, prostor pro otevřenost, vášeň a něhu, která se rychle může zvrhnout v konsenzuální i nekonsenzuální násilí. Paralelu těla a krajiny a nemožnost návratu k témuž variuje ve fyzicky ukotvených obrazech milostného vztahu.
Přírodně laděné obrazy těla a historie konkrétní lásky (živlů, kořenů, zvířat, rostlin, světla a tmy) se vracejí v nových souvislostech a vytvářejí motivickou síť, v níž jednotlivé básně fungují jako různé průchody jedním rozsáhlejším příběhem ve verších, blízkým poémě. Na tomto dojmu se podílí tvar veršů: věty se přelévají přes jejich okraje jako potok přes kameny, interpunkce mizí a slova se spolu s jejich ukotvením v realitě, s jistotami a záštitami rozpadají před očima: doslova proto, aby se mohla znovu seskládat jinak. Význam se rodí z toho, co báseň říká, i z toho, jak a kam se pohybuje. Poezie Fénixe a kočky vzniká z potřeby znovu projít tím, co se stalo, bosky, zachytit to a proměnit básní a hledat možnost dalšího pohybu.
Potkali jsme se v půlce našich životů
Na začátku se objeví verš, jenž může sloužit jako kompoziční gesto sbírky: „potkali jsme se v půlce našich životů“. Setkání přichází v okamžiku, kdy už jsou životy rozběhnuté, mají své předchozí kapitoly, zkušenosti, zranění i představy o sobě. Báseň rychle načrtává konkrétní výchozí situaci ústřední dvojice (já-ty) a začíná kolem ní budovat prostor básnického vyprávění. Příběh je současně „tak čerstvý“, že se ještě nedá popsat, a zároveň je „s námi od pradávna“.
Tak Šipka zachází s časem v celé sbírce. Přítomná chvíle v sobě okamžitě obsahuje něco staršího a zároveň předjímá vlastní konec. Milostný vztah může být konkrétní a neopakovatelný, zároveň se v něm vracejí prastaré, mytické a archetypální příběhy o přibližování, oddělování, touze, moci, ovládání, manipulaci a ztrátě. Proto se často objevují návraty, motiv spirály, vinutí řeky či cesty, zapouštěné či vytahované kořeny. Co se vrací, vrací se pokaždé jinak. V básni „výzva k nadechnutí“ se partnerská blízkost pojí s obrazem přírodního nekončícího růstu a prorůstání: „dorůstám do tebe jako šlahouny lesa“. Vztah se udržuje prostřednictvím zachovávání vzdálenosti, která paradoxně umožňuje pohyb: „našli jsme vzdálenost kterou v pohybu udržíme“. Tímto způsobem Šipka pracuje s přírodní obrazností: šlahouny, kořeny nebo prameny jsou živými systémy, které prorůstají hranice, spojují oddělené části a současně mohou člověka zahltit, nespokojují se s funkcí metafor citového rozpoložení,. Příroda má v této poezii vlastní tělesnost a lidské tělo se chová „přírodně“.
Jak bylo řečeno, Šipka nechává dlouhá souvětí přetékat přes hranice verše i celé básně. Jedna představa spolu s tím přerůstá do druhé: tělo se stává krajinou, krajina tělem, řeka vztahem, kořeny pamětí, prasklina místem dalšího růstu. V básni „konec“ zkušenost rozchodu získává podobu rostliny: „s vytrháváním objevuji rozlehlost kořenů“. To, co se zdálo být povrchovým růstem směrem ke světlu, má pod zemí mnohem rozsáhlejší systém vazeb. Ztráta současně znamená odkrývání. Minulé se nevytrácí, ale odhaluje svou skutečnou hloubku.
Obálku navrhla a graficky upravila Marie Zandálková, autorkou ilustrací je Eva Koťátková, zdroj: nakladatelství Nevim
Magdalena Šipka: Fénix a kočka
Nevim, Brno 2026, 159 stran, doporučená cena 290 korun.
Láska jako území
Milostno se pohybuje mezi něhou a násilím, přičemž obě zkušenosti mají své velmi konkrétní tělesné projevy, a současně jsou jedním. Dotek může být cestou k druhému člověku, stejně jako způsobem překročení jeho hranic. Proto se v básních stále vracejí slova jako hranice, území, vzdálenost a také průnik, sevření, okovy, svázání.
Blízkost může znamenat přiblížení, oporu stejně jako ztrátu vlastního prostoru. Tak se erotický jazyk dostává do sousedství jazyka moci, jazyka politického. Slova jako „území“, „hranice“, „dominance“ nebo „utlačovatelé“ se objevují uvnitř milostných situací a proměňují jejich význam. Intimní zkušenost získává společenskou dimenzi, protože způsob, jakým se dva lidé k sobě vztahují, souvisí také s tím, jaké představy o moci, genderu a těle si nesou.
Tento přesun mezi intimním a společenským, tato paralela, se odehrává i uvnitř jediné básně. V textu „až se znovu zamiluji“ se například z milostného setkání náhle dostáváme k válce, mobilizaci, generálnímu štábu a otázce, jak vysvětlit dětem, že „udržování klidu je násilí“. Osobní vztah tím neztrácí svou konkrétnost; právě skrze něj se ukazuje, jak obtížné je oddělit způsob, jakým zacházíme s druhým člověkem, od způsobů, jimiž uvažujeme o moci a konfliktu ve světě. Tělo se stává politickým prostorem. Politický rozměr tělesnosti se nejostřeji ukazuje v básni „jako žena hlavně nesmíš na sebe upozorňovat“, kde se jazyk každodenních institucionálních zákazů mění v jazyk obrany a přežití. Minisukně, les, dveře, přespávání, tělesná poloha: obyčejné situace dostávají význam podle toho, kdo má právo rozhodovat o těle druhého. Závěrečný verš „rok se s rokem sešel a já přežila“ spíš působí spíše než jako vítězné gesto coby strohé konstatování, že samotné přežití je někdy jediným dosažitelným výsledkem.
Jedním z výrazných obrazů je představa těla jako místa, do něhož se zapisují vztahy, dějiny i vzpomínky. Tělo se stále mění v krajinu: básně působí jako anatomické mapy, jiné jako mapy krajiny. Hranice mezi nimi se rozostřuje. K tomu se přidává směšování měřítek. V jediném obrazu se mohou potkat sliznice, nervový systém, amazonský prales, cigareta, pandemie a vzpomínka na dědečka. V básni „hladoví duchové“ se tělesná zkušenost rozvětvuje do rodové paměti a společenského prostoru; tělo je průchodem, kterým do přítomnosti vstupují jiné časy i jiné krajiny.
Fénix se vrací, ale jinak
Název knihy odkazuje k obnově, ovšem Fénix nepovstává z popela jako čistý nový začátek. Jeho popel zůstává součástí dalšího příběhu a obsahuje nespalitelné zbytky těch předchozích. V básni „flešbeky“ se přímo objevuje „popel z Fénixe naší lásky“ a společně s ním prach, jiskra a vyschlý les. Láska se může znovu rozhořet, ovšem každé další vzplanutí s sebou přináší předchozí vrstvy a plamen už nebude mít stejný tvar.
Také titulní kočka se vrací v několika podobách. Je to zvíře domácí i divoké, něžné i připravené ke skoku. V jedné básni se adresát chystá otevřít dveře „jak kočka před skokem“, jinde se „jako dvě kočky proplétáme davem“. Kočka je druh s nenápadnou obratností v pohybu, nezávislostí, ostražitostí, symbol tělesné inteligence.
Fénix a kočka se tak v názvu potkávají jako dvě odlišné představy obnovy. Fénix patří k velkému cyklu zániku a znovuzrození, kočka k drobnému každodennímu pohybu, k domu a domovu. Jeden obraz je mytický, druhý důvěrně známý. Společně vystihují způsob, jakým Šipka zachází se svými tématy: velké, archetypální příběhy převádí do měřítka konkrétního těla a každodenní zkušenosti.
Magdalena Šipka (* 1990)
Básnířka, publicistka a aktivistka. Vystudovala Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy a teologii služby na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V roce 2019 vydala debutovou sbírku Město hráze a současně přeložila výbor z poezie německé teoložky a aktivistky Dorothee Sölle Daruj mi dar plačícího boha. Publikuje mimo jiné v Deníku Referendum a A2larmu; věnuje se také kritické pedagogice a vzdělávání, momentálně dokončuje studium pedagogiky na FFUK.
Co zůstává po přerušení
Šipka do sbírky vpouští také proces psaní. Poezie se tu několikrát stává tématem básně, aniž by se vzdalovala konkrétní zkušenosti, z níž vzniká. „o básních které se dějí“ je například název článku, který leží na palubní desce v okamžiku sexuálního spojení. V „básni pro kocoura“ se nové vzpomínky přikládají „jako obvazy na praskliny“, v „stávání se mostů“ se ze vzpomínky na rande, cestování vlakem, plánů do budoucna a stěhování skládá vztahová mapa. Poezie uchovává detaily právě proto, že jejich význam se může později změnit. Datové moře, zpráva, doporučení školy nebo stará cesta se po letech mohou stát částí intimní paměti.
Vedle toho do poezie proniká velmi současný materiál: pandemie, fairtrade čokoláda nebo slovník genderu, který nemá mít roli kulisy a rekvizit, ale má stejnou váhu jako mytologické a přírodní obrazy. Básnířka účinně směšuje vysoké a každodenní, duchovní a tělesné, veřejné a soukromé, vážné a směšné; mohou stát těsně vedle sebe a navzájem se korigovat. Psaní je způsobem, jak minulou zkušenost uchovat, ale i mechanismem, který ji mění: jakmile se zpráva dostane do básně, může být přečtena jinak než v okamžiku, kdy byla součástí prožívané skutečnosti.
Ve Fénixu a kočce se opakovaně přetrhává a přervává, přerušuje: vztah, cesta, důvěra, tělesná hranice, vzpomínka, verš. Zůstávají otisky, vůně, praskliny, zprávy, tělesné reakce, někdy také touha po dalším setkání. Vztah se proměňuje v most, který spojuje dvě oddělená místa, přestože samo spojení už není samozřejmé. Most vzniká z práce, spánku, cestování a času; z konkrétního úsilí překonávat vzdálenost. Také přerušení má „krajinný“ ráz: je jako prostor, v němž se může vytvořit jiná forma spojení („milovat tě je jako setkávat se uprostřed přerušení“); může se stát místem, v němž se hledá nový způsob vzdálenosti a blízkosti.
Šipčina poezie hledá znovu a znovu „škvíru ponětí“, dveře či okno. Básně proto končí v otevřeném prostoru: zkušenost se nedá převést na poučení o tom, že bolest vede k uzdravení nebo že láska všechno překoná. Fénix a kočka spíš zachycuje pohyb mezi zraněním a dalším pokusem žít. Po všech velkých obrazech se básně vracejí k obyčejné lidské potřebě být někde doma, mít možnost odejít a vrátit se, otevřít dveře. Kočka může skočit a fénix povstat, člověk může pokračovat, přestože ví, že žádný návrat není návratem k původnímu stavu.
NATOČILI, STŘIH, ZVUK A POSTPRODUKCE: Jakub Kučera, Hedvika Edie Ptáčková, Jakub Novotný
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Za výběr básní děkujeme literární kritičce a editorce Olze Stehlíkové.
