Německá spisovatelka Nora Bossongová: Zánik Výmarské republiky je pro nás varováním

Bossongová však finální část života přední nacistky zmiňuje jen stroze v epilogu. Soustřeďuje se zejména na schopnost proměny této ženy v zájmu osobního vzestupu. Stejně jako je v průběhu času přejmenováváno berlínské náměstí z názvu knihy, kde se scházela elita NSDAP, střídá pozdější Magda Goebbelsová (1901–1945) různá příjmení až k tomu poslednímu, když se v prosinci 1931 vdala za příštího říšského šéfa propagandy. Tím se stává příznačnou postavou. Román Náměstí Říšského kancléře byl nominován na prestižní Německou knižní cenu, u nás nyní vyšel v překladu Jitky Nešporové. Spisovatelka prózu osobně představila v pražském Goethe-Institutu v rámci česko-německých literárních dialogů.

Co vás přimělo zaměřit pozornost na Magdu Goebbelsovou?

Na jejím charakteru šlo dobře znázornit, jak se lze radikalizovat a propadnout fanatismu. Pro získání statutu první dámy třetí říše byla odhodlaná udělat cokoliv, stala se prominentní ženskou pachatelkou. Něco z ideologie, jíž propadla, můžeme pozorovat i dnes. Je to role ženy, která se naprosto podřizuje muži, rodí spoustu dětí a je příslušnicí výlučné rasy. Setkáváme se s tím v současných pravicově extremistických stranách.

Příběh Magdy Goebbelsové sledujeme prostřednictvím jejího milence Hanse Kesselbacha. Proč jste zvolila jeho perspektivu?

Hans splňoval dvě role, které jsem potřebovala – jednak blízkost k Magdě Goebbelsové, ale zároveň i určitý distanc, protože nesdílel její ideologii. Ví se, že Magda měla během prvního manželství s průmyslníkem Güntherem Quandtem milence, jen nejsou známy podrobnosti. To je samozřejmě ideální výchozí situace pro spisovatelku, která má možnost ty detaily stvořit. Existuje řada historických výzkumů, o něž jsem se mohla opřít – jak o inscenované podobě Magdy Goebbelsové, tak o té „za oponou“.

Cítila jste se v kůži mužského vypravěče přirozeně?

Upřímně – připadám si v ní autentičtěji, než kdybych psala z pozice ženy. Je to dané tím, že většinu knih, které jsem za život přečetla, napsali muži. Literatura starší než padesát let je z valné části dílem spisovatelů. Jistě, máme Virginii Woolfovou, avšak jinak ovládali literaturu mužští autoři, a pro tu německou to platí obzvlášť. Když píšu, automaticky slyším mužský hlas. Už před lety mi vyšel román, jehož hrdinou byl diplomat, o něco mladší než Hans Kesselbach. Jakmile jsem usedla k pracovnímu stolu, skutečně jsem se cítila jako muž-diplomat v první polovině dvacátého století.

Obálku českého vydání navrhl Ivan Mráz, repro: Argo

S jakou vizí jste Hansi Kesselbachovi přisoudila homosexuální sklony?

Původně jsem to tak neplánovala, ale v určitou chvíli jsem věděla, že se Hans Kesselbach zamiluje do Magdina nevlastního syna. Taková první nevinná chlapecká láska. Tím vznikl vztahový trojúhelník úplně jiného charakteru, než kdybych zvolila postavu, co se zamiluje do blonďaté krásky, jako je tomu třeba v románech Bernharda Schlinka.

Uvedla jste, že vztah Hanse a Magdy byl plný touhy i určitého odstupu. Představuje snad metaforu vztahu německé společnosti k nacistické ideologii?

Ne, vztah Němců k nacionálnímu socialismu byl intenzivnější, skutečně tuto ideologii milovali, protože jim umožnila cítit se lepší než ostatní. Ztratili od ní odstup.

Nehrála v tom roli i jistá pohodlnost?  

Je to tak. Když se podíváme na takového Hanse Kesselbacha – pracoval jako úředník ve Výmarské republice, ale i v třetí říši. Jeho přítel mu vyčítal, jak může sloužit nacistickému režimu, a Hans se bránil, že nic špatného nedělá. Stejně jako mnoho dalších Němců si přál zachovat život, na který byl zvyklý. Jeho rozhodnutí zůstat v Německu navíc ovlivnila starost o staré rodiče. Zároveň je důležité si připomenout, že většina lidí včetně Židů nacionální socialismus podcenila. Právě jeden z Hansových přátel tvrdil „nebude to tak zlé“. V příběhu věnuji velkou pozornost dvacátým létům – období zániku demokracie ve Výmarské republice. Je to pro nás varování.

Jak se z Magdy Goebbelsová stala architektka vlastní záhuby?

Extrémně toužila po moci a všechno tomu přizpůsobila. Vybírala si vlivné muže, aby jejich prostřednictvím získala společenský význam. V mládí se zamilovala do židovského levicového intelektuála Victora Arlosoroffa a pod jeho vlivem se nadchla pro sionismus. Kvůli prvnímu manželovi, movitému podnikateli, konvertovala od katolicismu k protestantismu. Po boku Josefa Goebbelse se pak stala přesvědčenou nacionální socialistkou. Snažila se dostát obrazu, který měla sama o sobě a společnost o ní. Byla takový chameleon, což vedlo k její vnitřní prázdnotě.

České čtenáře bude zajímat, že v románu zmiňujete herečku Lídu Baarovou. Skutečně se jí Magda Goebbelsová cítila být tak ohrožená, jak líčíte?

Josef Goebbels byl do Lídy Baarové silně zamilovaný, to je fakt, ale zároveň visel na své moci. Důkazem, že tento milostný vztah jeho manželství vážně ohrozil, je Hitlerova osobní intervence. Goebbelsovi reprezentovali „vzorovou nacistickou rodinu“. Psal se rok 1938, vrcholilo napětí kolem Československa před Mnichovskou dohodou. Pro Hitlera bylo nepřípustné, aby jeho klíčový ministr udělal skandál kvůli české, respektive slovanské herečce. Mohlo by to vést k politické krizi.

Berlín, 18. prosince 1931: Po svatbě Josepha Goebbelse a Magdy Quandtové (vzápětí přijala příjmení Goebbelsová). Za synem nevěsty vpravo je Adolf Hitler (s kloboukem, byl na svatbě za svědka), zdroj: archiv ČTK / AP

Magda Goebbelsová měla v mládí židovské přátele a blízký vztah k svému otčímovi Richardovi Friedländerovi, rovněž židovského původu. Jak si ospravedlnila svůj obrat k ideologickému antisemitismu?

Její vlastní zájmy stály nade vše. Pokud vůbec měla nějakou empatii, dokázala ji velmi dobře vytěsnit. Když byl její otčím vězněn v koncentračním táboře, pro jeho záchranu nic nepodnikla. Aby neohrozila svoji kariéru, přerušila se všemi židovskými přáteli kontakt.  Toužila se podílet na moci a stát se obdivovanou ikonou režimu. Až do konce života zůstala fanaticky oddaná Hitlerovi a nacistické myšlence.

Proč podle vás odmítla nabídku na evakuaci svých dětí z Berlína a zvolila raději jejich vraždu?

Vzhledem ke svému narcistickému charakteru považovala děti za prodloužení sebe samé, za objekty, které k ní patří. Domnívala se, že trest, který ji čeká, postihne také je. Děti měla kvůli Říši, a ta byla zničena.

Německá literatura se k období nacionálního socialismu stále vrací. V čem se liší přístup starších generací autorů od té vaší?

Nejsme v konfliktu s našimi rodiči, ale s prarodiči či spíše praprarodiči, nemáme na pachatele přímou vazbu. To neznamená, že bychom byli méně kritičtí, ale vyrůstali jsme v době, kdy vina byla již pojmenována, byla součástí našich učebnic. To nám dává větší tvůrčí svobodu. Místo explicitního odsuzování a hledání viny převládá snaha pochopit mechanismy fungování tehdejší společnosti, psychologii všedního dne a mikropříběhy obyčejných lidí. Zkoumáme „šedou zónu“ mezi čistým odporem vůči režimu a aktivním nacismem. Zaměřujeme se na pasivní přihlížení, konformismus či ambivalentní role jednotlivců.

Generace našich rodičů, narozených v padesátých a šedesátých letech, ještě musela svádět boj o to, aby se vyslovilo, že vinu za katastrofu druhé světové války nenesli pouze Hitler a nacistická elita. Nechci používat pojem kolektivní viny, ale politická a morální odpovědnost se týkala mnoha Němců. Bohužel vnímám, že německá pravicově extremistická strana Alternativa pro Německo (AfD) si přeje vrátit do škol výuku, kde se bude mluvit o Bismarckovi a národní hrdosti a kde se odpovědnost Němců za strašný zločin odsune do pozadí.

Rok 1939: Magda Goebbelsová se svými dětmi – (zleva) Helga, Hellmuth, Hedda, Hilde a Holde, zdroj: ČTK / ullstein bild

Zaznamenáváte v dnešním Německu paralely se společenským klimatem nacistických třicátých let, kdy lidé postupně přistupovali na kompromisy se zlem?

Paralely tu jsou, ale zároveň i velké rozdíly, nikdy to nemůžeme srovnávat jedna ku jedné. AfD dlouhodobě testuje a posouvá hranice akceptovatelného jazyka. Používání výrazů jako „remigrace“ nebo zlehčování nacistické minulosti se postupně stává součástí běžné debaty. Populistická Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW) ukazuje jinou tvář tohoto posunu – vychází z autoritářské levice spojené s nacionálním konzervatismem a proruským narativem. BSW i AfD staví na frustraci z demokratického establishmentu a nabízejí zjednodušená řešení.

Kompromis se zlem zde spíš znamená přistoupení na cynismus – rezignaci na liberální demokratické hodnoty, lidská práva v zahraniční politice, například ústupky vůči agresi Ruska na Ukrajině, a ochranu menšin ve prospěch „klidu a levného plynu“. Obě strany, byť z opačných pólů, systematicky zpochybňují nezávislá média, justici a tradiční demokratické strany. Platí to, co vždy – že bezradnost demokratů vede k podpoře extremistických stran.

Jaké okolnosti podle vás člověka formují a rozhodují o tom, na jakou stranu se v mezní situaci přikloní?  

Vždy jde o celý souhrn faktorů. Důležitou roli hraje výchova, jestli jsme v životě našli jistotu a lásku, ale je to také záležitost našeho vlastního rozhodnutí. Můžu se stát obětí zločinu a rozhodnout se, že udělám všechno, aby se něco takového ve společnosti nedělo, anebo se stanu rovněž pachatelem. Významnou roli hraje i to, v jaké společnosti žijeme. V demokracii je snazší jednat správně, zatímco v diktatuře to stojí mnohem větší úsilí.

Co byste si přála, aby si z vaší knihy odnesl český čtenář?

Demokracie je dnes ohrožena víc, než tomu bylo v uplynulých desetiletích. Potěšilo by mě, kdyby se český čtenář zamyslel, jak ji chránit.

Autorka je literární publicistka, editorka a PR specialistka.

Nora Bossongová v pražském Goethe-Institutu, foto: Jan Křikava

Nora Bossongová (* 1982)

Narodila se v Brémách. Vystudovala filozofii a komparatistiku. Ve své tvorbě se často věnuje sociálně-politickým tématům, morálce a historické paměti. Přispívá do týdeníků Die Zeit a Der Spiegel. Debutovala psychologicky laděnou prózou Gegend (2006) s tématem rodinné historie a vlivu prostředí na identitu. Její romány Schutzzone (2019) z prostředí mezinárodní diplomacie a Reichskanzlerplatz (2024, česky Náměstí Říšského kancléře 2026) se dostaly do širší nominace na Německou knižní cenu. Mezi své inspirační zdroje počítá tvorbu Jamese Joyce, Virginie Woolfové, Herty Müllerové, Antónia Loba Antunese a Winfrieda Georga Sebalda. Oceňovaná umělkyně žije v Berlíně a ve volném čase se věnuje pole dance a studiu katolické teologie.