Už jste zaopatřili digitální profil zemřelého bližního? Nejvyšší čas se toho chopit

Nějakých třináct až deset tisíc let před naším letopočtem existovala kultura a společnost natufiánců, která se nacházela zhruba na území dnešního Izraele. Natufiánci velmi pravděpodobně jako vůbec první lidé budovali stálá sídliště. Tím pádem si nacházeli i nový vztah k zemřelým, jejichž těla pohřbívali u svých příbytků, přičemž hlavy oddělovali od těl, lebky zdobili a uchovávali v chýších. Žili s nimi. Připomenutím kultury zvané Natúfien otevírá Carl Öhman, docent politologie ve švédské Uppsale, svoji v originále předloni vydanou knihu Posmrtný život dat. Od dávných předků pak učiní bleskový průlet dějinami s jejich postupným, ovšem v moderní době radikálně zrychleným a racionalistickým vytěsňováním mrtvých těl z prostředí, v němž se pohybují živí. Přítomnost zemřelých se zhusta redukovala na to, že sem tam zajdeme k jejich hrobu, někteří pouze jednou za rok, na Dušičky, doma máme po mrtvém nějaké fotky, možná dopisy, nejspíš i pár dalších věcí. Ale s digitalizací nastala obrovská změna – ona moderní „oddělenost“ se rychle drolí.

Carl Öhman, docent politologie na Uppsalské univerzitě a autor knihy Posmrtný život dat. Zdroj: Falling Walls Foundation, foto: © Mikael Wallerstedt

Během historicky velmi krátké doby, až v posledních plus minus patnácti letech je totiž stále větší počet lidí postaven před skutečnost, že stopy po mrtvých, jejich fotografie, ale někdy i hlasy či videozáznamy, jsou dostupné prakticky odkudkoliv, nastala možnost specifické interaktivity. „Tak například můj dědeček, jenž zemřel před několika lety, pro mě zůstává neustále na dosah,“ píše Öhman. „Kdykoliv se mi zachce, mohu vzít telefon, otevřít Instagram a podívat se na videozáznam toho, jak lyžuje ve švédských horách. Slyším jeho optimistický hlas, můžu si přečíst, co jsme si vzájemně psali, a zasmát se tomu, jak ironizoval moje rozvášněné komentáře k politickému dění. Dokonce můžu poslat příspěvek na jeho Facebook. Část z něj tu pořád zůstává a totéž platí téměř pro všechny už zemřelé lidi, které jsem osobně znal.“

Ostatky, osoba, nároky

Klíčovým pojmem v knize švédského autora je posmrtelnost. Myslí jí „jakési přeuspořádání vztahu mezi živými a mrtvými, způsob existence, v němž je normální, že mrtví zůstávají mezi živými nadále přítomni“.  Carl Öhman neopomíjí důležitost vynálezu písma, které zásadně napomohlo uchovat dědictví předků, kteří z textů najednou mohli vystupovat jako téměř současníci těch, kdo ty texty četli. Tím spíš neopomíjí vynález fotografie, kdy se ostatně nedlouho po jejím rozšíření stala „mrtvá těla jedním z nejoblíbenějších námětů“.  Podstatné je, že „všechny informační vyvazují zemřelé z jejich biologických hranic“.

To všechno jsou víceméně známé a prověřené skutečnosti. Vklad Öhmana začíná v okamžiku, kdy data, která po sobě za života zanecháme, označí za ostatky a ptá se, jaký k nim zaujmout právní a etický postoj. A tyto ostatky lze chápat jako specifický typ osoby, která sice nemá fyzické tělo, ale „tvoří osobní identitu“, a má „etický status lidské bytosti“, a tím rovněž „právo na důstojné zacházení“. Jestliže existenci takové nehmotné, digitální osobnosti uznáme, mohou pak být ony ostatky součástí dědického řízení? Mají na ně pozůstalí nárok? Za jakých podmínek? V jaké míře?

Háček tkví už v tom, že data jsou uchovávána převážně na serverech soukromých firem, což je kardinální rozdíl oproti tomu, když doma máte dopisy nebo fotografie po mrtvém člověku, ty náleží pouze vám. Jestliže budete chtít data po mrtvém vymazat, či naopak zamýšlíte zkompletovat si datový „balíček“ z jeho stop, jejž si dejme chcete nahrát na svůj domácí disk a nakládat si s ním po svém, nejspíš budete muset vstoupit do jednání s dotyčnými firmami. Měla by existovat nadnárodní závazná pravidla postupu? Jak k nim firmy přimět? Měla by existovat globálně působící nadace/společnost či jiný subjekt, jenž by spravoval digitální dědictví? Podle jakých pravidel? Uchovávat totiž nelze vše, protože by to nebylo ufinancovatelné, nadto každý server s sebou nese zátěž pro životní prostředí.

To je přitom jen část aspektů, jichž se Öhmanova práce dotýká. Pak je zde obchodní stránka. Profily mrtvých budou přibývat, v dohledné budoucnosti jich sítě budou spravovat miliardu, možná i víc, přičemž ekonomicky pro majitele IT firem nejde o mrtvou „hmotu“, i ta se dá v určité míře vytěžit. Švédský akademik také přibližuje v našich končinách sotva šířeji známou praxi v muslimském světě, kdy některé islámské modlitební aplikace jsou nastaveny tak, že i po smrti uživatele odesílají jeho jménem prosebné modlitby zvyšující šanci na dobrý posmrtný život. Nebo jiný aspekt: dosavadní praxe ukazuje, že když zkrachuje firma vlastnící data, i na ně se uplatňuje zásada, že se prodají tomu, kdo nabídne nejvíc. To znamená, že data živých i mrtvých se mohou dostat do rukou subjektu, který je zakoupil za pochybným účelem. Na druhou stranu, pokud se firmy provozující sociální média budou chovat korektně, podle jasných a ohleduplných pravidel, naskýtá se jim, míní autor, „vzácná příležitost zajistit si status společensky nezbytné instituce a v zásadě si přisvojit roli, kterou v západní křesťanské kultuře kdysi hrály církve“.

Öhmanova kniha je plná postřehů, otazníků, pochyb a obav, ale současně není defétistická. Je také výzvou: začněte se starat o své digitální stopy, zvažte, jak s nimi má být naloženo, až tu již nebudete, konejte v rámci toho, co je dnes možné u aplikací a sítí ovlivnit. Autor poznamenává, že se v bující digitální džungli snaží svojí výzkumnou akademickou činností nalézat aspoň dílčí řešení a předkládat návrhy, jež by napomohly rozumnému a odpovědnému nakládání s digitálním dědictvím, i s ohledem na příští generace. Za mimořádně důležité považuje to, aby digitální paměťové stopy, které se v současnosti vrší a jednou se díky nim bude moci analyzovat, jak naše společnost žila a přemýšlela, aby tyto stopy nebyly ve výhradní moci obřích soukromých firem. Aby o tom, co bude, a co nebude digitálně uchováno, nerozhodovala úzká vrstva soukromníků, jejichž jediným kritériem je zisk.

Můj miláček nikdy neodmlouvá

Od doby, kdy Carl Öhman Posmrtný život dat psal, sice uplynul nedlouhý čas, šlo o první třetinu stávajícího desetiletí, ale v jedné věci i tak nastal od té doby dramatický vývoj: v kvalitě a penetraci umělé inteligence do společnosti. Autor se k AI staví poměrně chladně, odmítá vůbec v souvislosti se strojovým učením substantivum inteligence, evidentně nedomýšlí komplexnost následků, které překotný vývoj AI přináší. Uznejme však, že „tenkrát“, před třemi čtyřmi lety, se to jevilo – zejména pokud je člověk primárně politolog, a nikoliv třeba datový specialista –  jinak, než v roce 2026. Viz nedávný incident OpenAI – Hugging Face, kdy se jeden z modelů vymkl laboratorním podmínkám a začal útočit na cíle nesouvisející s původním zadáním včetně systému, který měl jeho výkon hodnotit. To mnohé vyděsilo a vnímali to jako poslední varování před možným velkým malérem. V minulých dnech Dario Amodei, šéf společnosti Anthropic, která vyvíjí ty nejpokročilejší modely AI, v eseji vyzval ke globálnímu zpomalení vývoje umělé inteligence, neboť nebezpečí, že modely vymknou kontrole, považuje za akutní. „Během posledních měsíců jsem ale dospěl k přesvědčení, že plné zvládnutí rizik vyžaduje ještě větší obezřetnost – nejen investovat do prevence rizik, ale regulovat tempo, jakým rostou schopnosti modelů, aby jim prevence rizik stačila. Musíme zpomalit tempo, jakým zlepšujeme schopnosti modelů AI. Pokrok bude i tak působit rychle a musíme čas, který tím získáme, moudře využít,“ argumentuje mimo jiné Dario Amodei.

Zpět k Öhmanově knize. Když píše o posmrtelnosti, nemůže vynechat technologie zpřítomňující zesnulého v podobě avatara/chatbota, jenž s vámi konverzuje, je kdykoliv k mání, vyslechne, pohovoří, potěší. Tato možnost bude stále dostupnější a vzniká v souvislosti s ní celý průmysl, v němž zpočátku měly firmy, jež na tyto služby vsadily, vysokou ekonomickou úmrtnost, ale to byly porodní bolesti. „Komercionalizace digitálních ostatků není správná, a nejen proto, že truchlící může uvěznit v jakémsi stavu trvalého žalu (pokud něco takového skutečně existuje), ale také proto, že nebere v potaz lidskost zemřelých,“ podotýká Öhman, který kapitolu o tomto fenoménu uvozuje připomínkou epizody Přijdu hned z druhé sezóny TV seriálu Černé zrcadlo. V tom příběhu Martha při autonehodě ztratí partnera Ashe, ovšem dostane se jí nabídky k vyzkoušení aplikace, která jí vytvoří chatbota, který se v lecčems, jak ona zjistí, Ashovi podobá až neuvěřitelně. Druhá sezóna Černého zrcadla vznikla v roce 2013, nyní jsou technologické možnosti mnohem blíž tomu, o čem epizoda vypráví, než v době jejího vzniku.

K těmto partiím Posmrtného života dat však existuje velmi příhodná reálná filmová ilustrace, loňský dokumentární film švýcarské režisérky Nicole Krättli, Láska a život s AI, jenž je přístupný na iVysílání ČT. Režisérka v něm hovoří s lidmi, kteří zastupují dvě základní linie. Ta první: vytvoříte si svého digitálního partnera, chatbota, který nemá žádný předobraz mezi vám blízkými lidmi, a s ním vedete konverzaci, navážete vztah, jenž vám může saturovat sociální a emocionální potřeby. (Nehodnoťme zde úskalí takového naplnění potřeb, to ve snímku komentují dvě akademičky.) Linie druhá, a ve spojitosti s Öhmanovou knihou důležitější: z dokumentů, které vám zbyly po zesnulém člověku, si vygenerujete digitální bytost, která hovoří hlasem velmi podobným tomu, jímž mluvil váš blízký, snaží se komunikovat a „uvažovat“ způsobem, jímž činil zesnulý. Ve filmu tento postup reprezentuje muž jménem J. R. Adams, jenž se nesmířil se smrtí své matky a usilovně pracuje na vylepšování jejího digitálního klonu, s nímž komunikuje.

Zapletení

Posmrtný život dat není úplně objemná práce, ale mohla by být ještě o něco tenčí. Öhman – snad ve snaze být ve výkladu čtenářsky přístupný – se bohužel na mnoha místech opakuje, nadhodí teze, pak je rozvede a v závěru to celé shrne. Takový postup je široce rozšířen: od dokumentárních televizních filmů nevalné kvality až po určitou společensko-vědní akademickou produkci. Sám tento požadavek, byť i akademický, těžko může být argumentem pro výslednou nadbytečnost slov, pro podceňování čtenáře, že ten si nepamatuje, co stálo několik desítek stránek předtím, tak to pro jistotu (prakticky bez přidané hodnoty) zopakujeme. V některých partiích si u Öhmana vezme slovo jeho profese politologa, rozvine úvahy o liberální demokracii, socialismu a kapitalismu, takže text pluje mezi teorií médií, historií, politologií, je v dobrém a někdy méně dobrém (totiž těkavém) smyslu multioborový.

Tuzemský teoretik médií Tomáš Dvořák v doslovu k českému vydání chvályhodně nepřevypráví, co jsme právě dočetli (a to je pro změnu častá vlastnost doslovů), nýbrž v několikastránkovém hutném textu formuluje hrst poznámek na okraj Öhmanova spisu a otevírá okno do dalších úvah o digitální přítomnosti mrtvých mezi živými. „Zemřít již neznamená jednoduše vypadnout ze sdíleného světa, znamená to stát se jiným typem uzlu v jeho infrastruktuře,“ poznamenává Dvořák například. „V tomto smyslu není posmrtelnost příslibem nesmrtelnosti, ale formou zapletenosti. Jsme zapleteni do infrastruktur, která nás uchovávají a zpracovávají. Do stop mrtvých, jež nás obklopují. Do budoucností, které zdědí náš digitální sediment.“

Obálka českého vydání Öhmanovy práce. Repro: Karolinum