Spisovatelka Beatrice Salvioni: Koncept zatracenců mě odjakživa přitahoval
Na spánku má výrazné mateřské znaménko jako jedna z jejích hrdinek Maddalena Merliniová, řečená Dareba. Sama přiznává, že toho mají společného mnohem víc, mimo jiné tmavé vlasy, rodné město Monzu, smysl pro dobrodružství a nechuť kráčet s davem.
Italskou spisovatelku Beatrice Salvioni katapultoval příběh dívčího přátelství vzpurné Maddaleny a submisivní Francesky mezi hvězdy současné italské literatury. Román Dareba (2023) zasazený do katolické Monzy, kde vládne patriarchát a násilí fašismu, byl přeložen do více než tří desítek jazyků a stal se hitem. Salvioni začala být přirovnávána k Eleně Ferrante – podobně jako slavnější krajanka klade důraz na proces emancipace. Knihu u nás v roce 2023 vydalo Argo v překladu Alice Flemrové a následující rok vznikla audioverze s Klárou Sedláčkovou Oltovou. Salvioni zazářila na letošním Světě knihy, kde představila volné pokračování nazvané Ničema; nedávno je vydalo opět Argo, tentokrát v překladu Pavly Přívozníkové. Z dívek jsou ženy, z rebelie boj o život, příběh osudového přátelství vrcholí.
Co vás jako začínající autorku, narozenou v půli devadesátých let, přitáhlo zrovna k éře italského fašismu?
Každý příběh potřebuje své specifické místo a čas. Když se v mé mysli zrodily Francesca a Maddalena – dívky, které jsou sice naprosto odlišné, ale přesto si jedna druhou vybraly, aby společně vzdorovaly společenským normám – uvědomila jsem si, že pro jejich touhu „být slyšet“ potřebuji ten nejtemnější protipól. Dvacetiletí italského fašismu mi posloužilo jako dokonalý archetyp nesvobody.
Vaše hrdinky se otevřeně bouří proti společenským normám a patriarchátu. Je pro vás psaní formou feminismu, nebo jde spíše o snahu o historickou věrnost osudům tehdejších žen?
Francesca a Maddalena žijí v éře, která ještě neznala pojmy jako patriarchát nebo feminismus. Nemají po ruce jazyk, jímž by mohly pojmenovat a popsat genderová pravidla, která je vězní. Ale to neznamená, že nevnímají, jak neúnosné je žít v kleci, do níž je společnost zavřela. Ženy bojující proti útlaku existovaly dávno předtím, než jsme pro tento boj našli teoretické definice – stačí si vzpomenout na anglické sufražetky. Vědomí bezpráví a potřeba vzpoury jsou nadčasové.
Když zasadíte příběh do minulosti, můžete do něj promítnout i paradoxy a konflikty doby, v níž sami žijete. Ve fašistické Itálii, kde moje hrdinky prožívají své dětství a dospívání, se dnešní feministické zápasy zrcadlí v ostřejších, srozumitelnějších obrysech. Pokud mám tedy odpovědět přímo: Šlo mi o obojí. Chtěla jsem dát hlas konkrétním ženám tehdejší éry a ukázat jejich těžkosti, ale zároveň jsem toužila vyprávět univerzální příběh, v němž se najdou i dnešní dívky a ženy.
Beatrice Salvioni diskutující na veletrhu Svět knihy Praha 2026, foto: Jan Křikava
Beatrice Salvioni (* 1995)
Narodila se v italském městě Monza. V mládí se věnovala historickému šermu. Tvrdí, že když jí bylo devět let, dala si do batohu ponožky a jablečný džus a utekla z domu za dobrodružstvím. Doběhla však jen k domovní bráně, pak se vrátila a od té doby píše příběhy. Faktem je, že vystudovala moderní filologii na Katolické univerzitě v Miláně. Poté se zapsala na prestižní školu tvůrčího psaní Holden v Turíně (spoluzaložil ji známý italský spisovatel Alessandro Baricco), absolvovala ji v roce 2021; v tom roce také obdržela cenu Itala Calvina a cenu Premio Raduga za nejlepší povídku. Debutovala románem La malnata (2023, česky Dareba), za nějž obdržela Cenu Minerva a Cenu Flaiano. V roce 2024 následoval román La malacarne (česky Ničema).
Jakou roli hraje ve vašich románech město Monza? Je pro vás pouhou kulisou, nebo ho vnímáte jako samostatnou postavu, která aktivně formuje charakter hrdinů?
Když se mi román začal rodit v mysli, jako první jsem si představovala scénu, která otevírá mou prvotinu Dareba. Moment, kdy se Francesca naklání přes balustrádu Lvího mostu a dole na břehu řeky vidí Maddalenu, jak si hraje v blátě. Ten most stojí v mém rodném městě Monza. Psaní mi umožnilo aplikovat kartografii vlastního dětství a mládí na to Maddalenino prožité ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století.
Monza se pro mě během tvůrčího procesu skutečně stala živou postavou. Odehrával se tu protifašistický odboj, na němž se podílely ženy, které za to zaplatily životem. Když jsem byla malá, moje babička, bývalá učitelka, se zastavovala u pamětních desek na domech a pomníků na náměstích a pobízela mě, abych je přečetla, zkoušela mě. Byla energická a přísná a nepatřila k těm, kteří o krutosti minulosti před dětmi mlčí. Babička ta jména po mně opakovala a vyprávěla mi jejich příběhy. Znala jsem ta jména; zapomněla jsem je. Díky práci na knize jsem je znovu našla. A chvílemi se mi zdálo, že jsem zase s babičkou.
Blízký vztah mezi Franceskou a Maddalenou je jádrem knihy. Jak vznikala tato dynamika mezi „slušnou“ dívkou a vyvrhelem společnosti, onou „darebou“?
Můj nejoblíbenější narativní archetyp je setkání dvou zdánlivě neslučitelných světů. Když si dva odlišní lidé dají šanci, navzájem se poznají a osudově se ovlivní. Francesca, dívka ze zajištěné měšťanské rodiny, která byla vychována k poslušnosti, potřebuje impuls ke změně. Tímto katalyzátorem se stává Maddalena – dívka z okraje společnosti, o níž Francesca zpočátku ví jen to, že se jí přezdívá Dareba a lidé ji považují za čarodějnici nosící smůlu. Maddalena se stává Francescinou učitelkou v neposlušnosti. Francesca na oplátku nabízí Maddaleně něco, co dosud nezažila: čistý, nezatížený pohled, který ji zbavuje nánosu lidových pověr a dává jí lidskou důstojnost.
Přezdívka „La Malnata“ (v českém překladu „dareba“, doslova „ta, co nosí smůlu“) je temná a odsuzující. Inspirovala jste se nějakou konkrétní lidovou pověrou?
Výraz pochází z našeho rodinného slovníku, používala ho moje babička v lombardském dialektu. Označuje někoho, kdo nosí smůlu ostatním, ale zároveň přivádí do neštěstí sám sebe. Současně je to termín, kterým Dante Alighieri v Božské komedii označuje zatracené duše v pekle, jež jsou odsouzeny k věčnému utrpení bez naděje na únik. Koncept zatracenců mě odjakživa přitahoval, tyto literární typy jsou mé nejoblíbenější. Lidé, které společnost onálepkuje jako zlé či prokleté a následně je vytěsní na svůj okraj. V italské literatuře má tato tradice silné kořeny, stačí si vzpomenout na postavy jako Zrzoun Malpelo nebo Vlčice z povídek Giovanniho Vergy.
Beatrice Salvioni pózuje s českými vydáními obou svých románů, foto: Jan Křikava
V knize se věnujete také dospívání a objevování vlastního těla. Bylo pro vás těžké psát o intimních momentech?
Bylo to pro mě přirozené, protože bildungsroman je mým oblíbeným žánrem a přečetla jsem jich spoustu. Autoři se v něm často dotýkají té nejintimnější transformace, kterou si v životě musíme projít – proměny vlastního těla a vědomí toho, jak na ně nahlíží okolí. Do textu jsem vložila mnoho ze svých úzkostí a pocitů. Zkušenost dívek z roku 1930 je univerzální i pro dnešní dívky. Rozdíl je v tom, že ve třicátých letech bylo dospívání mnohem bolestnější a osamělejší. O tělesnosti a intimitě se doma striktně mlčelo, což v dívkách vyvolávalo stud a pocit viny.
Zatímco v Darebě hraje významnou roli osud, v Ničemě se zdá být ústředním tématem vina a její vnímání společností. Jak se proměnila vaše práce s těmito tématy mezi první a druhou knihou?
Podle mě jsou motivy viny a osudu pevně propletené v obou románech, byť v Ničemě vystupuje vina zřetelněji do popředí. V tomto díle zakouší úděl vyvržence sama Francesca. Je to ona, kdo je označen za „ničemu“, protože hned na začátku příběhu učiní radikální rozhodnutí, které ve společnosti vyvolá skandál. Poté, co zjistí, že ji otec zradil a navzdory slibu neodeslal ani jeden z jejích dopisů Maddaleně, zavřené v blázinci, uteče z domova a ukryje se u přítele Noèma, což je pro tehdejší morálku nepřípustné. Druhý román je tak především Francescinou cestou k sebeurčení. Musí se naučit žít se společenským odsouzením, a především využít to, co se naučila od Maddaleny, v politickém odboji.
Jak nahlížíte na morální nejednoznačnost svých mužských hrdinů v kontrastu se ženskou solidaritou?
Osou celého příběhu je dynamika mezi Franceskou a Maddalenou – jejich neustálé vzájemné hledání, odmítání a zachraňování. Zároveň jsem toužila vytvořit mužskou postavu, která stojí na správné straně a vědomě popírá toxický ideál, který propagoval fašistický režim – tedy obraz muže jako agresivního utlačovatele, jenž svou hodnotu odvozuje z dominance. Noè Tresoldi, u něhož Francesca najde azyl, je v obou románech symbolem mírnosti a laskavosti. Ukazuje, že mužství může znamenat trpělivost, empatii a schopnost naslouchat. To z něj však nečiní slabocha. Naopak, když je třeba chránit ty, které miluje, nebo bojovat za spravedlnost, dokáže projevit obrovskou sílu. Podobně funguje i postava Ernesta v prvním díle. Oba tito hrdinové demonstrují, že proti pasti režimu a patriarchátu se dá efektivně bojovat společně.
V románu Ničema se také výrazněji zaměřujete na to, nakolik moc a společenské postavení dokážou pokřivit pravdu.
Šlo mi o mechanismus ohýbání pravdy, který je pro každou diktaturu příznačný. Pokud se podíváme na tehdejší sociální stratifikaci, propast mezi vrstvami byla takřka nepřekonatelná. Maddalena pochází z nejchudších poměrů a zoufale hledá způsob, jak z této determinace vybřednout a získat vliv. V té době se ženě z chudých poměrů nabízela v podstatě jediná cesta: stát se milenkou vlivného muže a skrze jeho moc pomáhat těm, na nichž jí záleží. Francesca naopak volí cestu přímé konfrontace a přidává se k partyzánskému odboji. Právě v tomto bodě se přítelkyně ocitají na opačných stranách barikády. To je konflikt, který mě zajímá.
Býváte přirovnávána k Eleně Ferrante. Ovlivnila vás její Geniální přítelkyně při psaní o ženském přátelství?
Určitě ano, zejména první dva svazky její tetralogie mě inspirovaly v tom, jak nahlížet na intenzivní a ambivalentní pouto mezi hrdinkami. Stejně silně mě však ovlivnila také spisovatelka Natalia Ginzburgová nebo syrové popisy občanské války v povídkách Beppa Fenoglia. Zároveň jsem se snažila vymezit vůči některým Ferrantiným postupům, například stereotypu, kdy se blízké přítelkyně odcizí kvůli přízni naprosto průměrného muže. Tento motiv se v příbězích o ženském přátelství vrací až příliš často, a to jsem ve své knize nechtěla.
