Jedna báseň. Autoři čtou: Vratislav Brabenec

Vratislav Brabenec – v současnosti nejviditelnější, nejvydávanější a nejaktivnější básník zdejší undergroundové generace. Nemyslím tím generace navazující či někoho, kdo byl v pubertě, když tihle umělci žili reálný underground za reálného socialismu. Stylem i přístupem k životu připomíná snad jen Keitha Richardse z Rolling Stones. Ale samozřejmě s úplně jiným životním příběhem i zázemím.

Legendární postava z The Plastic People of the Universe sice už nehraje s žádnou ze dvou nyní fungujících formací navazujících na Plastiky, ale má stále svoje hudební projekty. Brabenec byl její nedílnou součástí, když byla tato kapela cílem perzekucí komunistické moci či hýbala dějinami ve zdejší kotlině. A také v porevolučních letech, když křižovala kluby a festivaly ještě s kapelníkem Mejlou Hlavsou (a pak i bez něj).

Tolik hudebník Brabenec. Básník Brabenec píše poezii tempem, které by mu mohli závidět o několik generací mladší autoři. Lubor Maťa (nakladatelství Maťa) mu ji vydává v pěkné redakční úpravě, tedy v pevné vazbě a s trefnými ilustracemi Richarda Pechy. V poslední době zhruba s dvouletým rozestupem. Úctyhodná poetická kadence na tvůrce směřujícího k devátému křížku. Z nakladatelského kanónu Lubor Maťa právě vystřelil novou Brabencovu knihu nazvanou Tančírna Waldek.

Obavy z grafomanství zahoďte. Myslím, že to byl zrovna Vratislav Brabenec, který v nějakém dokumentu řekl, že dobrá poezie se musí vysedět. Zbytečná slova či dokonce básně tu nenajdete. Alespoň ne z hlediska autora, který společně s redaktorem Maťou poskládali Tančírnu Waldek jako poetický deník uplynulých let. Včetně vzpomínek, které autorovi v hlavě a na papíře za tu dobu přistály.

Poetický deník

Starý básník čtenáře ve vzpomínkách rozhodně neutopí, dávkuje je v uměřeném poměru se současností, nebo alespoň s tím, co bychom za inspiraci současností mohli nazvat. Akorát že Brabenec to nijak nepromýšlí. Sype to tam, zdálo by se při kontinuální dobře plynoucí a nenudící četbě, přirozeně. Jak se na beatnika sluší a patří. Ano, tahle poezie je spíše beatnická než undergroundová, ale škatulky jsou něco, za co by vás tento svéráz Brabenec jistě poslal do…

Existenciální přemýšlení patří jak k věku autora, tak k poezii tohoto žánru „…podřezávám si větev / na který se sotva / držím / nevisím // kdybych ji včas / (tu větev) / vodříz // zachránil bych se?“ píše Brabenec v titulní básni Tančírna Waldek. Brabenec to ale ani s tímto tématem nepřehání.Hned v následující básni Vybavenej slyšíme podobnou dikci i stejné sousloví jako v plastikovském songu Z kouta do kouta s textem Milana Nápravníka. Brabenec ho končí: „…kams to bože / duši dal.“

Básnickou sbírku graficky upravila Kateřina Hosnedlová, autorem ilustrace na obálce je Richard Pecha, zdroj: nakladatelství Maťa

Pořád tu je pasáž Valdek

Dalším tématem je historie. Undergroundu, ale i třeba jihlavských Sudet. V básni Trám chrám zazní: „…už jsem chodil do školy / když ty Němce věšeli“. Tančírnu Waldek, která je stejně jako předchozí Brabencovy knihy plná odkazů do minulosti a k různým postavám a postavičkám, které za svého života potkal, můžete číst různě. S rozžhaveným vyhledávačem a aplikací umělé inteligence, aby vám pospojovaly všechny aluze, které hlava 83letého básníka zmixovala dohromady. S telefonem, kdy na druhé straně budete mít některého z vykladačů tuzemské undergroundové historie. Nebo se jen necháte unášet, i když některé věci vám sepnou až později ve druhém třetím kole čtení. Nebo vůbec. Možná vám pomůže pár vysvětlivek na konci. Z nich se třeba dozvíte, že „Tančírna Waldek byl v padesátých letech bufet i tančírna na pražském Náměstí Míru – na rohu Jugoslávské. Autor se svou ženou, Marií Benetkovou, tu byli tehdy častými hosty. Dnes je zde banka Unicredit. Existuje tu však stále pasáž Valdek.“

Brabenec dokáže být i protivný, což potvrdí každý, kdo ho někdy potkal. Nikdy jste nemuseli být v jeho oblíbeném Café Sladkovský, a přesto si ho vybavíte při čtení básně Mám rád, jak kolem sebe nadává na svět: „Teda někdy potkávám / matematiky, / myslitele a holky, co věděj. / Věděj, kde je pes zakopanej, / ale jen tak vo tom nežvaněj. / Na rozdíl vod těch, co píšou, hrajou…“ Týká se to i autora samotného? Nehledejte logiku, tady jsme pořád v poezii.

Třiaosmdesátiletý Brabenec je básník měnícího se světa. Rozhodně ví, co se kolem něj děje, a píše o tom. Jako v básni Aby už těch znamení nebylo dost: „…ke stýmu výročí Wolkra zmizla poštovní schránka na rohu ulice / co dál? / čas nový… znamení zkamení do sna se propadne / Koptové třídí bez platu odpad z Káhiry / a zapálenej jinou věrou / jim půjčeným buldozerem bourá kostel…“ Anebo v jiné básni: „…my jsme totemy kácet nemuseli“.

Ještě trochu vzpomínek nebo spíše rekapitulace. V básni Na (Důstojníci StB) Brabenec píše: „na Majerově poli v H. P. / uchlastávaj se ti… / nevyhodili je ani ze služebních bytů / na tom Majerově poli / měli měli / v těch letech / dost kurva dost / velkou roli“.

Přes všechny ty zážitky a jizvy je ovšem nejdůležitější si zachovat nadhled a z toho všeho se ani na stará kolena nepos… Přemejšlení // jeskynního člověka / seberu chlup / šavlozubýmu tygrovi / a v další díře / jeskyni asi / ulovím holku / a vodtáhnu za vlasy / do svý díry / a bude // ta holka taky / vo tom sní / ale: / co s tím / kurva / teď?

Že by to byl přece jenom víc underground?

Autor je básník.

Básník a hudebník Vratislav Brabenec, foto: Filip Vonka

Vratislav Brabenec (* 1943) je básník, hudebník a výrazná osobnost českého undergroundu. Od třinácti hrál na klarinet, od patnácti na saxofon, pak na tenorsaxofon. Po základní škole se vyučil zahradníkem na Střední zemědělské škole v Mělníce. Po maturitě v roce 1961 mu byla svěřena starost o péči o zeleň v Příbrami, později pod jeho rukama prošlo několik parků v Čechách i v Kanadě. V osmnácti odešel do Prahy a v roce 1965 začal studovat na Komenského evangelické teologické fakultě, kterou však nedostudoval. Od roku 1972 byl členem skupiny The Plastic People of the Universe. Je zásadním autorem mnoha textů skupiny, podílel se zejména na albech Co znamená vésti koně a Maska za maskou nebo úpravě textů ze Starého a Nového zákona pro program Pašijové hry velikonoční. Po procesu s Plastiky v roce 1976, který přispěl ke vzniku Charty 77, čelil represím a v roce 1982 emigroval spolu se svou ženou, rovněž básnířkou Marií Benetkovou, nejprve do Rakouska a poté do Kanady. Právě v exilu se začal naplno projevovat jako básník a pokračoval v tom i po svém návratu do Česka na sklonku devadesátých let. Je autorem dvou desítek knih poezie, úvah, sloupků vzpomínek či prozaických fragmentů. Ve svých sbírkách spojuje beatnickou autenticitu, svobodný jazyk a vizionářské, místy až kazatelské vidění světa, ovlivněné studiem teologie.